Problém s mou antipatií ke stále novým kartičkám je ještě prohloubený tím, že Blizzard každých pár měsíců vydá nový datadisk s hromadou dalších karet a mně se s tím nechce držet krok. Kartičky mi nesednou ani v samotných zápasech, kdy leckdy nevím, jak to zahrát tak, abych z balíčku vytěžil maximum. Takhle rychlé matematické přemýšlení mi nejde, jsem ve stresu, udělám chybu, hned poté si ji uvědomím a cítím se špatně. A tohle mi kazí celý Hearthstone.
Ta stejná hra mě ale přitom jinak hrozně baví ve zvláštních detailech, které spousta lidí asi nevnímá. Líbí se mi třeba fonty, rámy kartiček, vzhled menu, zvuky, animace... Prakticky všechno tohle má Blizzard subjektivně vypulírované na maximum, na rozdíl od The Elder Scrolls Legends, což je taky zábavná, ale v některých detailech pro mě skoro až odpudivá kartičkovaná.
Vstupte na bojiště
zdroj:
tisková zpráva
Na scénu teď vstupuje nový mód Battlegrounds a antikartičkář ve mně plesá blahem. Jako by mi ho totiž tvůrci ušili na míru. Fanouškem žánru auto battlerů přitom nejsem – kdysi jsem zkoušel jednu custom mapu ve StarCraftu II stojící na identickém principu a pár hodin se u ní bavil. Tím to ale končí a například o Dota Underlords jsem slyšel jen z rychlíku.
Zpátky k Battlegrounds, díky kterým mě první malá hra od Blizzardu zase baví. Konečně totiž nemusím řešit kartičky.
Battlegrounds eliminovaly všechno, co mě na klasických zápasech Hearthstonu štvalo. Nemusím řešit lautr nic, dokonce ani hrdinu. Na začátku dostanu na výběr ze dvou postav, vyberu si tu s jednodušší schopností a všechno ostatní mi vývojáři servírují na stříbrném podnose přímo pod nos.
Hratelnost je jednoduchá jak pečené brambory: na mně je pouze nákup jedné či více karet a jejich umístění na hrací plochu. Pak následuje to nejlepší: nohy na stůl, do ruky skleničku a s jiskrou v oku sledovat, jak moje armáda zdecimuje protivníkovu verbež a jak mé přeživší kartičky dají rivalovi výchovný pohlavek. Nebo (a to je častější, přiznávám) jsem svědkem pravého opaku, kdy je díky Divine Shieldům soupeř skoro nesmrtelný a díky Deathrattlům má v podstatě dvojnásobnou armádu. A místo přeživších mi zbydou jen oči pro pláč.
Stačí se ale otřepat, vyměnit jednu dvě kartičky, zbytek na desce trochu přeskládat a vítězství může být moje. Takhle jednoduché to je a díky jednotné ceně tří zlaťáků za libovolnou kartu nemusím řešit, co si koupit a na co už nemám. Po pár zahřívacích kolech mám na cokoliv.
Beze stresu
zdroj:
tisková zpráva
Přes všechna zjednodušení a triviální principy je v Battlegrounds i několik rovin taktiky, komplexnosti a prostoru pro strategické myšlení. Alespoň se mi to tedy snaží nakukat náhledy na YouTube, na které zásadně neklikám. Rád zůstanu taktikou nepolíben a ve své blažené nevědomosti budu dál šoupat kartičkami tak, že budu rád, když neskončím poslední.
Především ale nemám pocit, že bych musel do komplexních vrstev Battlegrounds pronikat za každou cenu co nejdříve. Cítím, že šanci mám. Cítím, že mezi ostatními sedmi statečnými se vždycky najde někdo línější. A je pravda, že málokdy končím na chvostu. Jednou jsem byl dokonce třetí!
Battlegrounds mě baví víc než standardní Hearthstone z jednoho prostého důvodu: je to větší pohoda. Nemusím se tolik stresovat, netřeba nic udržovat, téměř nic řešit. Zapnu to, naplánuju postup a ono se to nějak odehraje samo. Útoky na autopilota jsou pro mé matematicky defektní já pozitivní, neboť svoji nešikovnost nechávám před vraty a na bojiště vstupuji pouze jako (ne)schopný trenér. Přihlížející, jak to jeho svěřenci zvládají. Já jen sedím, koukám a bavím se.
Zahraj to znovu, Blizzarde
Jestli u Battlegrounds vydržím alespoň tak dlouho jako tehdy u čerstvého Hearthstone, to ještě nevím. Samotného mě zajímá, jak se nový mód chytí a jak s ním z dlouhodobého hlediska Blizzard naloží. Každopádně teď, v rámci veřejné betaverze, jsou Battlegrounds velkou zábavou, která ke kartičkám dokázala přivést zpátky i mě. Právě proto, že to o kartičkách vlastně vůbec není.
zdroj: Archiv
