Česká plošinovka Artformer je nádherná, ale donutí vás trpět
zdroj: tisková zpráva

Česká plošinovka Artformer je nádherná, ale donutí vás trpět

11. 2. 2020 17:00 | Dojmy z hraní | autor: Pavel Skoták |

Asi není potřeba dlouze mluvit o tom, že se plošinovkám v nejrůznějších žánrových mixech v posledních letech daří. Stačí si vybrat libovolnou metroidvanii (třeba takové Dead Cells) a téměř vždycky sáhnete po skvělé hře. Inspirována starými plošinovkami, ještě bez prvků metroidvanie, je i česká záležitost Artformer, momentálně v předběžném přístupu.

Takhle se kreslila historie

Udělat dobrou plošinovku (platformer) je umění, což dokládá i Artformer, který kombinuje právě umění (art) se skákáním po plošinách ve velmi lineárním provedení. Čtyři kapitoly zasazené do rozdílných historických epoch krásně ilustrují způsob, jakým se umění vyvíjelo, a to navzdory faktu, že se od pravěku dostaneme „jen“ do období starého dobrého Říma. V jednotlivých kapitolách se hráč snaží plnit drobné úkoly, které ho posunují příběhem, ať už jde o přežití kmene v pravěku, nebo uložení faraonových ostatků v Egyptě.

Po stránce vyprávění má Artformer svoje rezervy, ale přiznejme si, že u plošinovky jde už z principu o upozaděný aspekt. Hráči nicméně potkají na svých cestách uměním známé historické postavy a s tím, jak se vyvíjí a mění jednotlivé epochy, se objevuje například i drobná práce s inventářem a vybavením.

Kde ovšem hra bezpečně exceluje, je grafické zpracování. Každá epocha je vyobrazená v příslušném uměleckém stylu, takže to vypadá, že se na obrazovce pohybují skutečné pravěké jeskynní malby, dvoubarevní hrdinové z řeckých amfor nebo výjevy z faraonských hrobek.

V tomto ohledu se můžou tvůrci s čistým svědomím zařadit do čela pelotonu nadšených umělců mezi tvůrci videoherní zábavy, protože i ten nejjednodušší prvek vypadá ve hře skvěle. Byť třeba římská mozaika občas může splývat do jedné velké mazanice a škodí tím hratelnosti, nejde nepokývat uznale hlavou. Proč sahat po pixel artu, když může hra vypadat takhle.

zdroj: Archiv

Vzpomínky na smrt

V dětství jsem hrál plno plošinovek, z nichž mi v paměti utkvěly skvosty jako Jazz Jackrabbit nebo kouzelné Fury of the Furries. Už tehdy jsem ovšem složitější úrovně nedokázal překonat, a tak se hraní často proměnilo v koukání na to, jak hrají ostatní. Přece jen, šlo hlavně o zábavu.

Artformer má bohužel právě v oblasti zábavy obrovské rezervy. Samotné kapitoly jsou obsahově přiměřeně dlouhé (pár hodin na každou), ale ve skutečnosti jsem u hry strávil víc času, než by mi bylo příjemné.

Kromě vlastní nešikovnosti jsem se totiž setkal i se zlobícím ovládáním a problémy v herním designu. Někdo by mohl říct, že jde prostě jen o těžkou hru, ale rád bych oponoval. Samotná obtížnost, často vyšroubovaná velmi vysoko, by si zasloužila přívětivější křivku učení, aby nový hráč nebyl po pár hodinách odrazen kvůli záseku na jednom místě v začátku.

Kdyby obtížnost rostla s každou kapitolou nebo na jejím konci, bylo by to rozhodně příjemnější a hráč by měl možnost užívat si skvěle zpracované prostředí. Ona ovšem roste strmě po první odehrané půlhodině a spolu s ní se objevují i designérské fauly, kterých se současné verze 0.5 dopouští.

V první řadě jde o pohyb nepřátel. Prakticky cokoliv, co se může hýbat, se umí hýbat stejně jako hrdina, byť by to nemělo být fyzicky možné. Třeba takový útěk před rozzuřenými bizony je adrenalinová záležitost vyžadující bezchybnou sekvenci pohybů, skoků a dobrou paměť, protože jeden skok navíc může způsobit velmi rychlou smrt.

Hráč by měl mít navrch alespoň ve chvíli, kdy provádí dlouhé skoky z vyvýšeného místa, zatímco bizon to musí brát poctivě stupínek po stupínku. Opak je pravdou a to, co hráče klidně zabije, zvládne bizon s elegancí poskakující laně. To už se člověk opravdu nemůže zbavit dojmu, že život není fér.

Pixel sem, pixel tam

Na logické hádanky si Artformer nepotrpí, ale přesto se boji s pixely nedá vyhnout. Kromě soubojového systému, který spoléhá především na bleskurychlé reakce a dostatečně silné údery do kláves (nebo ovladače), jsou tu environmentální překážky.

Ty jsou alfou a omegou celé hry a opět si myslím, že má v tomto ohledu Artformer co vylepšovat. Inspirací by mohla být již zmiňovaná bomba Dead Cells, u níž se autoři nebáli sáhnout po drobných designových pomocníčcích a nenechali například hráče umírat kvůli pixel huntingu začátku nebo konce platforem.

Není nic horšího, než když člověk po bezpočtu pokusů už už sahá po vysněném posunu ve hře a je potrestán tím, že hra rozhodne bez očividné příčiny jinak. Těžko říct, jak je hráčův model koncipovaný, co se týče hitboxů, ale občas je hra neférově přísná ve vyhodnocování toho, co ještě zásah je a co není. Vzhledem k často velmi hektickému tempu hraní není jednoduše možné dělat malé krůčky ve snaze se posunout na správný bod, protože ovládání si dělá, co chce, a do toho je potřeba počítat s různorodými nepřáteli.

Například dlouhý skok se mi v jedné fázi ne a ne podařit. Už jsem byl zoufalý, protože jsem nevěděl, co dělám špatně. Teprve hledání na internetu prozradilo skutečnost, že bylo potřeba udělat na plošině nejprve malý úkrok a teprve potom bylo možné dlouhý skok provést. Proč? Jak to má hráč vědět, když na papíře mačká všechny správné klávesy ve správném pořadí, ale kýžený efekt se nedostavuje? Je to zkrátka velmi frustrující.

zdroj: Archiv

Křivka učení a obtížnosti

Původně měl být tento text recenzí, ale myslím, že si ji Artformer zatím nezaslouží. Dojmy z hraní jsou v této chvíli patřičnější a autorům Janu Šídlovi a Adamu Hrubému by měly poskytnout cennou zpětnou vazbu. Plošinovka je to totiž na papíře opravdu skvělá, a pokud zrovna funguje tak, jak by hráč čekal, je zábavná. Těžká, ale zábavná.

Pokud do hry ovšem vstoupí některé z výše popsaných problémů, člověk se zasekne v nekonečné smyčce pokusů a omylů, které ale nepřinášejí kýžený pocit vítězství, jako je tomu třeba u Souls her, kde poražený boss opravdu způsobí jistou formu nerdgasmu.

Pokud se teď autorské duo zaměří na pilování hratelnosti a nechá překrásně vypadající hru dozrát, půjde téměř jistě o plošinovkový hit. Zatím je to ale velmi nevděčná a náročná hra, jejíž podobu si člověk nemá možnost užít. A to je škoda. Přesto bych staromilcům Artformer rád doporučil, protože v něm najdou při troše trpělivosti zalíbení. Na rekreační hraní to ale rozhodně není.

Nejnovější články