Co se stalo s kyberpunkem?
Začneme netradičně kapkou literární teorie zaměřené na příběhový, nikoliv herní žánr – jak si totiž vysvětlíme níže, jde momentálně o jediný přístup, jak lze hru v rozpracované formě vnímat. Přináší totiž něco, co tu dlouho nebylo.
Na první pohled se dnes formám vyprávění z kyberpunkové rodiny daří více než kdykoliv dříve. Do značné míry ostatně v kyberpunku žijeme – kapesní počítače jsou pomalu běžnější než stolní, krádeže digitálních identit a masové hackerské útoky se normálně objevují v hlavních událostech dne, virtuální realita je reálným byznysem, a nakonec i různé myšlenkové implantáty jsou vlastně seriózně ve vývoji.
Čistý kyberpunk sice naposledy nabídl snad jen tři roky starý Deus Ex: Human Revolution, elementy kyberpunku ale obsahuje prakticky každá sci-fi a spekulativní hra od Mass Effectu po Call of Duty. Jenže když je kyberpunk všechno, není vlastně kyberpunk nic.
Původní kyberpunk, jak ho během 80. let zpoluparizoval William Gibson v Neuromancerovi nebo Ridley Scott v Blade Runnerovi, je přeci jen mnohem poněkud jiná káva než dnešní smartphonová realita či dokonce i většina moderních her cyberpunkového žánru. Někdejší kyberpunk je špinavý jako ožralý pankáč, ostrý jako šumící obrazovka televize a především obsahuje enormní porci zeerustu, čili technologií, které z dnešního pohledu působí zoufale zastarale a naivně, byť v době svého vymyšlení představovaly extrémně vyspělé okno do budoucnosti.
zdroj:
tisková zpráva
Ačkoliv fanoušci kyberpunku tleskají Deus Ex: Human Revolution nebo i teprve chystanému Cyberpunk 2077, skutečností je, že kdyby měla moderní hra správně emulovat osmdesátkový kyberpunk, musela by zapomenout na poslední dvě dekády vývoje výpočetních technologií - jak v in-game technologiích, tak i vzhledově.
Právě díky tomu Dex, zboku viděný a pixelartem hýřící mix hopsačky a RPG, zdařile emuluje pocit z kyberpunku minimálně stejně dobře, ne-li lépe, než na pohled technologicky pokročilejší Deus Ex: Human Revolution. Atmosféra tu zkrátka hraje první housle.
Kouzlo pixelartového
Kyberpunk v podání Dexe je nádherně přízemní přesně v duchu žánrových kořenů, alespoň v současné fázi zhusta rozpracovaného příběhu. Ten tam je hustokrutý řízek, který zachraňuje lidstvo před roboty (Matrix) nebo alespoň globální konspirací (Deus Ex). Zdejší hlavní hrdina, respektive hrdinka, je naopak spíše pouliční živel, který dole ve špinavých a párou zadýmených ulicích ponuré megapole plní triviální hackerské nebo detektivní úkoly pro kohokoliv, komu nad hlavou vidí vykřičník indikující nabídku questu.
Grafika hýří pixely v parádním provedení, rovněž však svým fungováním navrací vzpomínky na mechaniky plošinovek, které začaly umírat (tedy až do své současné reinkarnace) rovněž někdy kolem roku 1995. I když se možná vystavím riziku nařčení, že v nízkorozpočtovosti Dexe hledám příliš úporně kladné body, právě objektivně jednodušší technické zpracování oproti AAA hrám je způsob, kterým Dex dokonale emuluje pocit z hraní během pozdní éry prapůvodního kyberpunku. Nic bližšího Gibsonovi na trhu zkrátka nenajdete. Kdyby snad Dex měl být trojrozměrný, nebo by se tvůrci snažili hranatější vizuál zakulatit, výsledný dojem by byl paradoxně horší.
Velkolepě povedené procházení města je tedy fajn, ale přeci jenom nemáme tu Street View, nýbrž se hrou. V půdorysu je Dex skutečně sympaticky svižnou akční plošinovkou s RPG prvky, co se odehrává v otevřeném světě. Jednotlivé 2D sekce reprezentují 3D plochu města (byť ne natolik technicky propracovaně, jako třebas ve Fez). Prozatím lze vyrazit prakticky do kterékoliv ulice a plnit tak na přeskáčku úkoly postav (nabírané skrze dialogové okno), nakupovat v obchodech nebo zkrátka prozkoumávat temná zákoutí.
zdroj: Vlastní
V zabydleném městě
Spíše než k přímočaré akční arkádě ve stylu Turricana má tak Dex blíže k hrám jako jsou třeba původní Fallouty. Nechybí zde pocit, že jste malý šroubeček v dýchající realitě (skrze jejíž kulisu ale zkušenější hráč může prohlédnout prakticky kdykoliv) plné cynických bastardů, nemilosrdných soubojů a ilegálních obchodů. Můžete v nich sice někomu obstarat novou slezinu, ale hned na to pak vykrást jeho sousedy a nakonec i s citem darovaný přívěšek hamižně prodat sběrateli. Podporuje to nejenom grafika a level design, nýbrž i herní styl, v němž se pro přestřelku nejde daleko a nikdo vám v dialogu neopomene připomenout, že jste (zatím) na úrovni póvlu.
Kdo však chce více než jenom turistický výlet s náznaky hraní, ten si kvůli povaze early access verze musí zatím spíš nechat zajít chuť. V současné podobě Dex obsahuje hrst úkolů, které nejsou moc zajímavé, ani zajímavě zpracované. Třeba při zjišťování osudu zmizelého účetního jakési zapadlé putyky sice dojdete nějakým rébusům, potažmo možná i akci, celkový zážitek je však po někudy nedopečený.
zdroj: Archiv
Hráč zkrátka v Dex vyrazí z bodu A do bodu B, po chvíli pátrání objeví mrtvolu, dle instrukcí nalezne její byt a odemkne sejf. Důkazy pak donese zpět do bodu A. Pídí-li se ještě chvíli, možná najde i sídlo pašeráků a trochu si zastřílí. Podobně “komplexní” jsou i další mise.
Prozatím (jde pořád o ranou verzi) velmi jednoduché dialogy postrádají větší charakterové prokreslení postavy hlavní i postav vedlejších, takže si k zadavatelům úkolů nelze ani vypěstovat vztah (co kdyby šéf účetního byl žoviální hospodský, který v případě přijetí spustí animačku hospodské pitky či něco podobného). Stejně tak neúspěšné řešení úkolů nebo jeho odložení nezmění herní prostředí (kdyby hospoda po čase zavřela a její štamgasti by se objevili polomrtví u odpadkových košů). Čistá herní doba (myslím hraní a nikoliv pouze koukání na virtuální svět) se tak v současné verzi pohybuje okolo desítek minut.
Do finále daleko
Podobně rozpracovaný je momentálně i soubojový systém. Dex sice podporuje stealth, takže si lze zapnout zobrazení nepřátelských pohledů a ilustraci šíření zvukových vln, dohled hlavní hrdinky je však zoufale titěrný, a při odhalení je k dispozici velmi málo způsobů, jak utéct nebo bojovat…
Komba pro souboj nablízko jsou silná asi jako třikrát vylouhovaný čajový pytlík a pistole jsou zase zoufale neohrabané. Zbraň je navíc třeba vytasit držením (nikoliv jenom zmáčknutím) jedné klávesy, a dokonce tuto klávesu při přebíjení i držet, takže v akčních situacích ponejvíce uspěje chobotnice a nikoliv prostinký hráč.
Naštěstí je AI prozatím natolik jednoduchá, že se stačí schovat na plošinu mimo její dohled a panáci se po chvíli zoufalého přemýšlení, kam jste se to proboha mohli vytratit, sami znovu projdou před vaši mušku či botu. Klidně i desetkrát za sebou. Za něco z toho může být odpovědný vcelku nízký level, kterého lze v early access verzi dosáhnout (hádám, že po čase lze pomocí zkušeností i implantátů z hlavní hrdinky udělat solidní valkýru), zbytek však bude zjevně potřebovat ještě spoustu práce. Kdo by tedy v nynější verzi Dex hledal především solidní řežbu, musí si nechat zajít chuť.
Dex tak prozatím nenabízí velké množství obsahu a rozhodně je ještě co upravovat a přidávat. Triviální mise se dají ještě překousnout, systém soubojů je ale prozatím kostrou toho, čím by měl být a snad i bude.
Na většinu z uvedeného lze říct “vždyť je to early access!” a doufat, že vývojářům zbude čas, energie a peníze vše dodělat k všeobecné spokojenosti. Jádro hry je totiž zajímavé a v současném herním kontextu i originální. Nezbývá než tak držet palce, že se vše podaří dotáhnout do úspěšného konce. Další vývoj hry sledujte na homepage Dexe, na early access stránce či na Kickstarteru.
