Rychlá kulka do hlavy
První pohled na hru ale paradoxně způsobí pozdvižené obočí. Clandestine vypadá graficky jako hra z roku 2003 a snad jen přítomnost takedownů a pokročilých efektů Unity Engine naznačuje, že nemáme tu čest s hrou vyvíjenou celou poslední dekádu. Haprující animace hlavní postavy a ovládání přesné jako nalomený krumpáč jsou zřejmě největší problémy současné early access verze. Ke zbylým negativům se dostanu později, ale v kontextu jiných her s předběžným přístupem se dnešní zmlsaný hráč (nota bene, když zaplatil 27 euro) musí malinko obrnit hroší kůží.
Má to ovšem cenu, protože "toho dobrého" je na hře hodně. Jak psal už Pavel, kooperace v Clandestine probíhá postupem jednoho hráče (za agentku Káťu) v poli, zatímco druhý hráč (za hackera Martina) vše pozoruje skrze kamery, odemyká hackováním dveře a vůbec svou kolegyni v poli všelijak podporuje.
Informace jsou klíč k přežití a dokončení úkolu. Především je třeba říct, že Clandestine není tradiční stealth akce, kde se takedowny a důraz na akci kupí s kadencí kulometu a hráč si připadá spíše jako nadčlověk než křehký agent vysazený za nepřátelskou linii. Odhalení zde naopak obvykle končí smrtí a restartem kola, klíčem k přežití je třeba spíše dokonalý přehled než postup s namířenou zbraní.
Nejlepším řešením je se soubojům vyhýbat jako čert kříži, šance na jejich přežití je totiž zhruba 50:50 – každá bitka může přilákat pozornost dalších stráží, takže zatímco Káťa likviduje jednoho nohsleda, zpoza rohu se může vyloupnout další a promptně jí střelit do hlavy.
V Clandestine tak logicky moc nefunguje ani likvidace stráží, které k vám stojí čelem. Respektive, osamoceného strážného ještě lze v krizi zpacifikovat či zastřelit, křížící se pohledy jeho kolegů však obvykle znamenají rychlý sled projektilů a restart kola.
Příliš lákavé přestřelky
Herní systém není rychlým přestřelkám jako z bondovek nakloněný kvůli neohrabanosti ovládání (Káťa si občas jde, kam se jí zachce), ale dílem i kvůli snaze nabídnout realisticky nepřehlednou situaci operativce. Neznamená to však, že je střílení nuda. Naopak!
Možná za to může skutečnost, že jsem nehrál všechny střílečky posledních deseti let, ale od SWAT 4 si nepamatuji na podobně intenzivní zážitek z obyčejné přestřelky protagonisty s několika průměrnými strážnými. Stačí jedna, maximálně dvě rány do hráče (stejně jako i nepřátel) a „je vymalováno“!
Kurzor míření je přitom obvykle rozhrkaný do všech světových stran. Než se uklidní a umožní vytoužený headshot, je často nutné čekat několik palčivých sekund, kdy navíc zaměřenému strážnému obvykle rychle dochází, která bije. Plýtvat projektily nazdařbůh se fatálně nevyplácí, protože zásobníků je málo, strašně málo…
Jakýkoli úspěšný střet s jediným strážným dosahuje takové míry napínavosti, kterou jinde najdete leda tak v soubojích s bossáky. Kdo se pokusí jednotlivá kola (hra nyní nabízí pouze čtyři a tutoriál) vyčistit od stráží, toho čeká úmorně napínavá práce. Jádro hry sice tkví ve snaze dokončit hru bez zabíjení. Early access verze Clandestine však funguje nečekaně dobře i jako hardcore akce.
Káťa a Martin
Hráč v roli Káti rozhodně není bezbranný, pokud však nechce být za sériového vraha, bez druhé polovičky se neobejde. Právě jakási managerská vrstva, představovaná hackerem Martinem, hru diametrálně odlišuje od jiných stealth her. Role Káti je vlastně do značné míry omezená – mimo hackerský interface si neumí sama otevírat dveře, neumí v poli vypínat kamery, dokonce ani nemá neomezený rozhled po mapě.
Všechno zmíněné ovládá právě Martin – primárně v minihře prochází interní počítačovou síť dané mapy svým malwarem (v jakési 2D shora viděné arkádě) a vyhledává ovládání té či oné kamery, alarmu, dveří a dalších systémů, aby je využil ve prospěch Káti. V současné době hra umožňuje ovládat oba typy hratelnosti najednou, něco podobného zřejmě není do plné verze (mimo singleplayer) zamýšleno.
zdroj: Archiv
Multitasking za oba se totiž příliš nevyplácí. I v hackerském rozhraní (který bez co-opu překrývá pohled agenta v poli) hra běží v reálném čase. Zastavit se u dveří a nahackovat heslo často končí tím, že zatímco vám (jako Martinovi) běží šifrovací program, z budovy vykročí stráž a skolí vás (jako Káťu) jednou ranou do hlavy.
I při solidním přehledu za Káťu se navíc hodí mít podporu Martina, který se pomocí kamer rozhlíží po mapě a identifikuje nepřátele. Kátiny smysly rozhodně nejsou všemocné. Hned v druhé misi lze bez problémů vylézt z úvodního úkrytu (přívěsu kamionu) a v klidu přehlédnout stráž stojící metr vedle. Následuje opět rychlá kulka do Kátiny hlavy a restart.
Vlastně se dá tvrdit, že důležitější úlohu zastupuje právě Martin, nikoliv agentka s bouchačkou. Martin může navíc zanechat na mapě lékárničky a munici nebo podplatit tři strážné, kteří následně Kátiny kroky ignorují. Ambice nabídnout netradiční kooperativní zážitek jsou tedy nemalé. Žel bohu musí vývojáři ještě leccos dopilovat.
Příliš málo rekrutů
Multiplayer je momentálně bohužel stižen malým počtem hráčů, nepřehledným zakládáním a hostováním her, ale též obtížemi s připojováním k hrám cizím. Skutečnost, že se mi za několik pokusů podařilo odehrát jenom jednu misi s cizím člověkem a navíc jsme se při ní neslyšeli (!), je příkladem toho, co vše musí vývojáři ještě dohnat. Dle obecných dojmů se v závislosti na štěstí a domluvě může dařit lépe, ale pokud by multiplayerový systém setrval v podobném stavu delší dobu, byl by to problém a velká škoda.
V současné early access verzi je rovněž k nalezení pouze čtveřice map, zatím není možné například ovládat palebné posty a chybí i náznak příběhu slíbeného v preview. Atmosféra 90. let je tak ze hry cítit jen v náznacích.
Nechybí ani chyby rozhraní – při snaze ztlumit hudbu, abych lépe slyšel nepřátelské kroky (nebo si k hraní mohl pustit soundtrack Bourneovy trilogie), ztlumí hra všechny zvuky včetně ruchů, které vydávají strážní. V neposlední řadě zamrzí i bídná AI, která zdaleka nedosahuje kvality ani 14 let starého Deus Ex. Beru to však celé jako typické neduhy rozpracované hry v early access režimu.
Potenciál má totiž Clandestine ohromný! Simulace agenta v poli a jeho pomocníka hackera je natolik komplexní, že vyvolává asociace s jinými ambiciózními či přelomovými hardcore hrami. Spartánské ovládání Káti, společně se snahou nedat hráči byť jen chvíli oddechu, připomíná dojmy z prvních kroků v Operaci Flashpoint nebo nemilosrdnost přestřelek ve SWAT 4.
Něco podobného zkrátka v kontextu stealth her na trhu už dlouho chybí a nezbývá než doufat, že Logic Artists vyřeší všechny mouchy k plné spokojenosti hráčů, ale především se jim kolem Clandestine podaří vytvořit větší komunitu.
