Contrast s většinou zde vystavovaných produktů skutečně kontrastuje. Jde o trojrozměrnou plošinovku, pracující s dvourozměrným viděním, doslova promítaným do stínů jejího světa. Ten je z neurčité části dílem fantazie osmiletého děvčátka jménem Didi. A předem není jasné, kde ta fantazie končí: Didi se potýká se světem dospělých, kde ji právě ti dospělí nechávají osaměle bloumat. Moment, řekl jsem osaměle? Ono je to složitější.
Rozměr v rozměru
Didi má totiž dospělou kamarádku Dawn. A Dawn máte v rukou vy. Do těch svých jsem dostal ovladač a za zvuků žvýkaného sendviče se snažil zorientovat v uličkách, které by se neztratily v nějaké pochmurnější variantě meziválečné Paříže. Zatímco Didi jako taková dětská inkarnace Elizabeth z Bioshock Infinite poskakovala kolem a zvědavě zkoumala každou drobnost, já vedl Dawn vstříc stínům, protože právě stíny tu představují cestu dál.
Jeden stisk triggeru přepne Dawn do její siluety, se kterou můžete zdolávat dvourozměrné plochy tvořené právě stíny ostatních předmětů. A ty jsou pochopitelně dynamické, což nejvýmluvněji předvedla pasáž s kolotočem: jeho „vozový park“ roztočil po okolních zdech stíny, po kterých bylo potřeba vyskákat o patro výš. Jednoduchá herní mechanika vyžaduje stručnou fázi zvykání a dál už by se mohlo zdát, že hráče nemá čím překvapit. V tu chvíli naštěstí hra vyloží svůj hlavní trumf.
Laciná dekadence
Contrast pomocí stínů vypráví dospělý příběh. A tak skáčete nejenom mezi siluetami pouťových koníků, ale třeba taky uprostřed hádky postav, jejichž vzájemné vztahy budete rozkrývat optikou nevinného dítěte. Přetaveno do slov to nemůže vyznít jako na obrazovce, ale právě naznačené třecí plochy mezi tím, co vnímá Didi, a co dospělý hráč, který je děvčátku s Dawn v patách, působily v předvedeném demu zdaleka nejsilněji.
Jenom škoda, že za nimi kulhalo ne zcela intuitivní „odezírání“ míst, kde lze stínohru uplatnit, a potom také vcelku strohé technické zpracování. Výtvarná stránka je vedena jistou rukou, ale není natolik strhující, aby z ní netrčely chudší prvky – především prkennější animace postav.
Estetický dojem je do určité míry napraven ozvučením, kterému kraluje parádně trefený dabing (kde nelze přeslechnout Eliase Toufexise, alias Adama Jensena z posledního Deux Ex) a kabaretní soundtrack včetně písniček, napsaných přímo pro účely hry. Taková důslednost prozrazuje ambice, které nejspíš přerostou výsledek: vývojář dojídá sendvič a konstatuje, že lepit stínové hádanky dohromady bylo, cituji, PEKLO, a zřejmě i proto herní doba nepřekoná, opět cituji, pět nebo šest hodin.
Tajemné nokturno
Ale co, třeba takové Limbo těm chytřejším trvalo hodiny dvě a pořád šlo o jeden z nejsilnějších herních zážitků nejenom daného roku. Jistě, Limbo bylo už od pohledu ve své stylizaci dál, ale komu nesedly jeho tlumené tóny, ten se možná najde v pestřejším prostředí Contrastu.
Dovnitř jeho světa láká kromě stínových mechanismů už zmíněné vyprávění, ve kterém bychom se měli dopídit odpovědí na otázky ohledně Didi a jejích rodičů, a samozřejmě původu tajuplné Dawn, která může i nemusí být výplodem dětské představivosti.
Hra, vyvíjená za podpory Kanadského mediálního fondu, sice postrádá sebevědomou kampaň, ale to nijak neumenšuje příslib jejího obsahu - naopak tím vynikne kontrast mezi velkohubými kecy spektakulárních produkcí, a nervním vývojářem, stydlivě chroupajícím okoralou svačinu, zatímco novináři sedícímu naproti se nechce sundávat sluchátka a pospíchat za dalším cílem, ať už na obrazovce nebo na výstavě samotné.
Začínající tým, který čerstvě dokrmený tvůrce v Německu zastupoval, se zatím krčí ve stínu, ale jak naznačuje předvedená herní náplň, inteligentní plošinovka Contrast by je z těch stínů mohla vynést do nečekaných výšin.
