Sympaticky otevřený přístup umožnil trojku rozporuplně přijímané série vyzkoušet opravdu zevrubně, a kdyby mi to nezakazovaly zvyklosti, hru bych pro vás s prstem v nose zrecenzoval. Následující dojmy tedy v žádném případě nejsou recenze, na jejich konci (tedy vlastně začátku) nenajdete číslo, a raději zemřu, než abych měl vynést verdikt!
Na rovinu, chovám ke studiu Rebellion určitou iracionální slabost: důvodem je samozřejmě první (respektive první počítačová) Aliens vs. Predator, ale taky Rogue Trooper, parádní a ve své době nedoceněná akce z comicsového světa 2000 AD. Právě Rogue Trooper se celý koncept Sniper Elite blíží.
Když já jim dám Tobruku...
S osamělým (a pochopitelně elitním) vojákem se proplétáte bojištěm a k ruce máte kromě prachobyčejné střelby také další likvidační vymoženosti. V případě Sniper Elite 3 jsou to bojiště druhé světové, prim hraje logicky odstřelovačka a hra se na její vytěžení soustředí především systémem bodovaných zásahů.
Trefíte nepřítele, dostanete body. Trefíte ho přes půl mapy, do oka, po přesunu z jiného stanoviště – dostanete jich mnohem víc. Jednoduchá dynamika funguje a nese celou hru na svých bedrech, protože jinak? Jinak je i třetí Sniper Elite docela obyčejná akce.
zdroj: Archiv
Větší jsou lepší?
Obyčejná ale neznamená marná a s marností třetí díl bojuje především rozsahem jednotlivých map. Děj se přesouvá do Afriky, kde dávají pouštní lišky dobrou noc, a náš hrdina, statný a s adekvátně hluboko posazeným hlasem, zdolává především skalní průsmyky, skýtající rozsáhlé možnosti, jak danou oblast vyčistit od nepřátel.
Nebo to tak alespoň působí na první dobrou, kdy se plahočíte přes půl mapy, abyste zaujali výhodnou pozici ke střelbě. Velikost map se nezdála jít ruku v ruce s jejich otevřeností a na spoustě míst mi v postupu bránily umělé bariéry a nemožnost je jakkoli přeskočit. S většinou nepřátel se sice můžete vypořádat na férovku, případně je picnout s tlumičem na hlavni, ale když už jste jednou sniper, nebylo by krásné, mít na mapě pestřejší výběr míst, odkud je smysluplné pálit?
Výborně ale funguje potřeba se mezi odstřelovacími pozicemi přesouvat. Kemping na vyhřátém místečku nepřátelé tolerují maximálně do dvou, tří výstřelů, a pokud navíc rány sladíte s nějakým místním rachotem (například hlasitým škytáním naftového generátoru), lze pálit zcela nepozorovaně, respektive neslyšně. Následný přesun vám pak kromě bodů přinese i opojný pocit hry kočky s myší, který je na celé hře asi nejzábavnější.
Až na krev
Zábavné jsou samozřejmě i samotné trefy. Díky rentgenovému pohledu na kulku, pronikající do tkáně zasaženého nepřítele, je každá rána opět pastvou nejenom pro sadisty. Nepatřím mezi ty, kdo by holdovali násilí v jakékoli podobě, ale v tomhle případě bych se nebál na krvi, úlomcích kostí a cárech tkání i přidat. Šéf výtvarníků v úvodní prezentaci sliboval simulaci oběhové systému, ale v praxi se rentgenové vidění od minulého dílu nijak zvlášť neposunulo. O stupeň realističtější zásahy by v tomhle případě pomohly nejenom zábavě pro první signální, ale především vědomí, že vystřelit po někom má své následky.
Jinak je zpracování tam, kde by ho člověk od nové generace čekal: na pohled by mě nenapadlo, že hra běží z konzole. Vzhledem k zvolenému prostředí je ale smutné, jak fádně tu jednotlivé mapy působí. Člověk by doufal, že hra z Afriky se bude odehrávat v Africe – ne v Zaměnitelnistánu. Pravda, z pěti testovaných prostředí byla hned dvakrát noc, ale o nějaké svébytné či exotické atmosféře se vážně nedalo mluvit.
zdroj: Archiv
Já na bráchu
Čemu náboj rozhodně nescházel, to je hra ve dvou. Kooperativní režim, pokud ho vyloženě nezmatláte, je vděčný vždycky, a v případě spolupráce odstřelovače s průzkumníkem dodává hře slušné grády. S kolegou Zdeňkem z Hrej.cz jsme společně vyrazili čistit mapu od nácků. Označit nepřítele a počkat na ránu od soudruha je pocit, který se jen tak neomrzí, a obráceně zase s napětím sledujete postup svého průzkumníka do týlu nepřítele.
Kooperaci trochu brzdilo ne úplně jasné vymezení prostoru, ve kterém se jako odstřelovač můžete pohybovat (v jedné z misí byl ostře omezený, v jiné vůbec), ale v kampani by mělo jít o spolehlivou cestu, jak si zábavu znásobit. Koho baví plížení, vezme roli průzkumníka. Kdo má pevnější mušku, napálí obtížnost na maximum a stane se odstřelovačem, spoléhajícím nikoli na externí ukazatele, ale na vlastní odhad.
Základy odstřelovačské rutiny má třetí Sniper Elite podchycené slušně. A ten zbytek okolo? Ten je řemeslně ucházející, ale pokud bude obsahovat nějaký nápad, nějaké kouzlo navrch, v Bavorech jsme ho minuli.
