Doposud jsme se DayZ, až na velmi příjemný E3 rozhovor s tvůrcem modu Deanem Hallem, věnovali spíše okrajově a byl nejvyšší čas to napravit. Honza Smejkal a jeho kolegové vám tedy v následující sérii článků představí DayZ z několika odlišných perspektiv a začneme tou, která se mezi vyznavači modu těší největší oblibě – „über role play“. Tak alespoň Honza následující text popsal, když jsme se na článcích domlouvali. Pro ty, kterým chybí troška představivosti – je to autorské převyprávění jednoho z mnoha životů, které v DayZ probíhají a většinou také končí, ne vždy zcela slavně. Dolejte sklenku a pusťte se do toho.

Bezvýznamný život #1

Pobřeží. Ani se mi nechce věřit, že jsem se odhodlal sem znova vkročit. Není zbytí, zásoby jsou v hajzlu. Pistole, čutora, poslední plechovka, kousek obvazu, sekera, batoh. Jak připravenej na průsery jsem si připadal, když jsem si ho kdysi zřídil přesně podle pokynů na webu ministerstva vnitra. Doklady jsem zahodil, světu bude u prdele, kdo jsem, až jednou zařvu. Na Skalistý jsem doplaval před týdnem, když došlo k přestřelce na trajektu.

Původně jsem měl v plánu se nějak dostat do vojenského evakuačního tábora u Baloty, ale nenašel jsem odvahu se z toho ostrůvku hnout. Druhou noc definitivně zhasl Solničny a i maják v Elektrozavodsku už nevysílá. Elektro je mrtvý, a když je Elektro mrtvý, šlo do kytek na tuty všechno. Ani si neumím představit, jak to teď vypadá doma, v Berezině. I požáry už ustaly. Je klid, už druhým dnem není slyšet střelba, neletěl vrtulník. Nic. Jen ptáci cvrlikají labutí píseň lidstva.

Probouzím se. Mám hlad, mám žízeň, je mi, jako kdyby mě přejel struhadlem a dal hlavu do svěráku. Žiju, ani nevím proč, ale žiju. Sedmý den ve vnitrozemí? Asi, nevím, nikoho to nezajímá. Břicho bolestně sžírá samo sebe a ve vyschlým hrdle pomalu roste struna, která řeže při každým polknutí. Když už někde něco je, jsou okolo stovky nakaženejch. O to jde. Přežít. Pro co? Pro to divný puzení za zachování bílkovinný existence. Nechápu, proč jsem si ještě hlavní Makarova nezchladil spánek. I to se ale musí umět. Nemůžu se nakazit. Zemřít můžu jedině v bolestech. Stáří, klid, Valhala. Nedostižný obrazy.

zdroj: tisková zpráva

Nekontrolovanej tok myšlenek rozprouděných snem o nedávným vkročení na břeh přerušila bolest z jehličí, který se mi zapíchlo do dlaně, když jsem se pokusil vstát. Ušklíbl jsem se, ruce si jen líně vzájemně otřel a pohlédl skrz stromy do dálky - topoly u silnice k Berezinu. Rozdělal jsem ten novej batoh, co jsem našel na Rogu, a vzal plechovku coly. Cukr, trocha vody.

Při vytahování jsem málem vysypal dva zásobníky do automatický pušky. Ne, že bych ji měl, ale vím, kde sídlí střeleckej klub v Novým Soboru. Jestli se tam někdy dobelhám, třeba tam něco najdu. Zkontroloval jsem chod enfielda, kterýho jsem našel u posedu někde u Šachovky, pomalu dopil tu parodii na americkou přeslazenou lahůdku a vyšel vstříc svýmu rodišti, který prošlo mlýnkem na maso.

Jdu pomalu podél okraje lesa a sleduju mrtvý město, který se mi po levý straně nezřetelně vykresluje z mlhy. Vypadá klidně. Předzvěst pekla. Sběrnej dvůr se středně velkou halou narušuje linii okraje obce, jak přerostlá bradavice. Celkem mě překvapuje, že se kolem žádnej nakaženej nemotá. Zato pár kolíbajících se mátoh je vidět u rodinných domků v pozadí.

Vůbec se mi tam nechce, ale s poslední plechovkou žrádla, bez sirek a hlavně bez nějakejch zdravotnickejch potřeb moc dlouho nevydržím. Snad na poliklinice něco zbylo. Svižně přebíhám dvousetmetrovou louku a několikrát se ohlížím zpět do lesa, abych se přesvědčil, že mě nikdo nepozoruje, a abych se podíval, jestli už je slunce za kopcem. Do dvou hodin bude tma.

zdroj: tisková zpráva

Opatrně jsem se připlížil na roh haly v prostorách vypleněný sběrny a párkrát si oddechl. Lícuju, připravenej k odkrytí prostoru uvnitř, ale musím zase povolit. Zvedá se mi žaludek, do popředí si razí cestu představa o smrti roztrháním tlupou těch nemrtvejch zrůd - sousedů, možná i kamarádů, rodiny. Berezino.

Třese se mi levá ruka, bolí. Kontroluju ránu na rameni a předloktí, kterou jsem si včera odnesl z pádu ze schodiště v rozestavěný fabrice nedaleko Doliny, když mě během průzkumu překvapil nakaženej. Ten hajzl mě i kousnul. Rána je zanícená, hnisá, hlava tupě pulsuje v rytmu tlukotu srdce. K sepsi krůček. Strach jsem zahnal, na horečku a rány je ale potřeba léků. Lícuju znova. Muška klidem připomíná splašený morče.

Odkrývám stupínek po stupínku vnitřní prostor haly, špinavým prstem jemně tlačím na spoušť. Plechy přivařený k nosný ocelový konstrukci kryjou prázdnej prostor s rozpraskanou betonovou podlahou, jen strohý schodiště s navazujícím ochozem celou scenérii ozvláštňuje. Nad vraty je v patře vidět místnost. Nikde nikdo. Jdu do kanclu nad vraty. Plechovky a zásobníky do Makarova! Problesklo mi hlavou, že ta hnědá skvrna na podlaze je asi zbytkem člověka, kterej to vlastnil. Nezbylo nic a popadaný zásobníky ty zrůdy nežerou. Bůhví jak daleko je pistole vedle který hnijou zbytky toho nebožáka.

Z okna kanceláře je dobrej výhled na stráň za silnicí, k níž dvůr přiléhá. Kontury nemocnice se už prodraly mlhou. Třicet, třicet pět? Zhruba tolik nakažených se belhá prostory okraje západního cípu Berezina - napříč zahradami, po silnicích, všude. Jen osamělá zahrada, co vyplňuje prostor mezi dvěma sousedními pásy domů, je prázdná.

Nejmíň nebezpečná cesta k nemocnici nejspíš vede místy vysokou travou na zahradách rodinných domů. Koukám z patra do vrátnice dvora. Nic, co by stálo za řeč. Jen bedna plná neforemnýho kovovýho šrotu a rozbitá lahev. Jdu zpět a pod schody přivazuju pušku k batohu. Pistole v případě průseru nenadělá tolik hluku a nábojů mám konečně dost.

zdroj: tisková zpráva

Plazím se po silnici ke stráni. Jsou slyšet, patnáct, možná dvacet metrů. Nelidsky chrčí a kňourají, oddechují s elegancí ožralýho traktoristy, šoupají nohama. S dopadem každýho kroku jejich houpavý chůze ten hnusnej zvuk ještě zesílí, jako by někde uvnitř hnili a každý otřes z nich vyhnal větší množství plynu vznikajícího rozkladem tkáně.

Některý se plazej nebo lezou přikrčený, podle toho, jaká část těla jim chybí nebo nefunguje. Naposledy rychle kontroluju pistoli. Na stráni a těsně pod ní je osm nakažených, jeden se plazí, zleva se jeden blíží k mojí pozici. Vyrážím směrem na druhou hodinu, abych se mu vyhnul, natáčím se čelem k němu, bokem do stráně a ohlížím se vedle sebe, kde mou cestu přesně v opačném směru kopíruje jinej zmetek.

Pokud se stočí víc ke mně, dostanu se do kleští, ze kterých vede jediná cesta - rychlé válení sudů až k plůtku pod strání, kde kupodivu žádný nakažený není. Plazím se bokem, protijdoucí nakaženej se po chvíli stáčí pryč. Musím počkat, pod kopcem se jeden plazí k plotu. Rozhlížím se. Do vzdálenosti čtyřiceti metrů jich pořád vidím osm. Čekám, poslouchám ten jejich nervy drásající nelidský řev. Snažím se nevnímat. Vyrážím.

Mám štěstí, všichni nakažení se pohybují příznivými směry nebo jsou dost daleko. Odvažuju se pokračovat v podřepu. První dům, druhý, třetí, plot, díra. Vzrostlý dub s pumpou na dalším pozemku připomínají svou nesourodostí Laurela a Hardyho - potěšení z jejich přítomnosti je srovnatelný.

Nemám nijak zvláštní žízeň, ale zdrojů pitný vody je místy zoufalej nedostatek a moje čutora se už taky nějakou dobu nedá nazvat plnou. Pumpuju co nejtišeji. Napájím se k prasknutí, doplňuju čutoru a znova kontroluju situaci. Odkládám pistoli na víko betonovýho okruží studny pod pumpou a snažím se trochu omýt ránu na ruce, kterou kryje rozmokvaná směs krve, hnisu a hlíny.

zdroj: tisková zpráva

Poliklinika je coby kamenem... doslova. Obcházím poslední dům, kterej mi stál ve výhledu. Chce se mi zvracet. Ovanul mě puch rozkládajících se těl a spálenýho plastu. Ulice před zdravotním střediskem je plná mrtvol vojáků, zničených aut a improvizovaných barikád. Takhle asi dopadly všechny osamělé výspy přeživších uprostřed měst. Jdu pomalu k plotu. Široko daleko kupodivu žádný zrůdy. Přebíhám ulici a snažím se moc nerozhlížet. Kdysi prosklený prostor vstupní haly a čekáren je volně přístupný. Útrobám polikliniky panuje podivný čisto a řád.

Našel jsem to. Za pultem, kde běžně stávala ta bloncka vyřizující příjem, se válely dvě bedny se zdravotnickým materiálem, který už nikdo nestihl odnést, nebo v tom neviděl smysl. Podíval jsem se přes pult ven. Za plotem dva pozemky ode mě a v dáli blíž u silnice se míhalo pár chodících mrtvol.

Je to tu. Dezinfekce, antibiotika, morfium, obvazy, injekce, katetry, hadičky, dokonce krevní balíčky. Dezinfikuju ránu, přikládám čtverec, zavazuju, polykám antibiotika. Asi dvě minuty váhám, jestli si vzít menší dávku morfia, abych bolest potlačil, ale nakonec skončilo v batohu spolu s dalšíma zásobama.

Od staré návsi jdou ulicí směrem k poliklinice rovnou tři postavy. Obcházím tedy polikliniku druhou stranou přes dvůr. Hned za bránou míjím prázdný vojenský stan a vyhýbám se prostoru, který sloužil jako improvizovaná polní márnice. Dírou ve zděném plotu unikám do labyrintu nádvoříček činžáků, co tu vyrostly po 2. světové. V podchodu vedoucím zpátky na ulici se něco válí. Pár plechovek a hromádka zasviněnejch zdravotních potřeb. Vypadá to, že se někdo po nálezu pokladu nedostal nijak zvlášť daleko. Opatrně vykoukávám zpoza rohu.

Na samoobsluhu mám před pár sutin přímý výhled. U kašny, kousek dál, se pohybuje nemrtvej páreček zrovna směrem, kterej se mi nelíbí. Házím prázdnou plechovku a doufám, že její pád uslyší. Po dopadu na pokraj stráně za kašnou se jeden ohnal rukama a stočil za zdrojem hluku, ale druhej nereaguje. Stojí mě to další tři plechovky, než oba dostanu tam, kde je chci mít. V podřepu přecházím ulici, přilepím se ke zdi u vchodu do samoobsluhy a nakukuju dovnitř. Pod rozvrácenýma regálama se na zemi válí pár věcí

zdroj: tisková zpráva

Zatímco se ve skladu láduju plechovkou sardinek, která se mi už nevešla do baťohu, a uklidňuje mě nalezení krabičky sirek za prodejním pultem, v blízkém okolí prodejny je slyšet zase několik nakažených. Dvůr přístupnej zadním vstupem pro zásobování je díky bohu prázdnej. Přebíhám k otevřeným vratům dvora a mžourám do ulice, pátraje v dobře živený tmě po konturách mrtváků. Nevidím je, ale zvuk jejich řevu si ke mně cestu našel.

Plazím se přes ulici těsně vedle střepů z rozmlácených skel vraku auta. Křižovatka na návsi. Jen těsně míjím plazícího se zombíka, co se vyloupl zpoza plotu zahrady rodinnýho domu a válením sudů se dostávám k panelovýmu plotu zemědělskýho dvora. Pole dělící starý a nový Berezino je zaplněný nakaženýma. Dírou po chybějícím panelu vlézám do dvora.

Střelba! V úleku sebou trhnu, běžím ke vjezdu na druhém konci. Zase střelba. Ta není dlouhá, je to z pistole. Betonový hrazení znemožňuje pořádnou identifikaci směru, odkud to může přicházet. Rozhodně to ale nebude víc než tři sta metrů. Konečně jsem ve vjezdu, několik nakaženejch je nebezpečně blízko, jen pár metrů za hliněnou příjezdovou cestou. Opatrně vykukuju v očekávání, že se střelba bude opakovat.

K mýmu úžasu vidím rudě ozářený stromy u kravína, někdo odhodil světlici. Zdroj palby, při níž padlo dobře osm výstřelů, je zřejmej. Váhám asi deset sekund. Podařilo se mi úspěšně proplazit přes polňačku, pole a asfaltku vedoucí k novýmu Berezinu až na louku, kde si už můžu dovolit pokračovat v podřepu. Klušu ke kravínu. Těsně předtím, než se mi zcela otevře pohled na areál, světlice zhasíná. Ve tmě se mi podařilo rozeznat několik mrtvol u vercajkárny na západním konci areálu, jak jí říkala babička. Obcházím kravín pomalu z východní strany, vstupuju na betonem vydlážděný prostor a plazím se do prostor prvního seníku. V rohu se válí pár nábojů do brokovnice. Beru je do kapsy.

zdroj: tisková zpráva

Třicet kroků k druhým vratům. Dvacet pět. Před vstupem je zřetelná hromada smetí. Dvacet. Je to mrtvola. Patnáct. Má batoh, je to přeživší. Deset. V kaluži krve se odrazí pár hvězd. Je čerstvá. Proč, proboha?! Proč musím prvního živýho člověka minout jen o pár minut? Pozorně se rozhlížím, zatímco se blížím k tělu. Šťouchám do něj hlavní enfielda, kterýho jsem si před areálem opět vzal namísto pistole. Nic. Jen se svalil do nepřirozený polohy s jednou rukou zkroucenou za zády, druhou zamotanou v popruzích batohu a s obličejem zarytým ve smetí na podlaze. Otáčím ho. Tělo je teplý. Do prdele! V úleku zavrávorám a padám na zadek. Díry po střelách, roztržená krkavice, ze který ještě crčí krev. Někde tu běhá jeho vrah.

Hlavou mi krouží neurčitá směs myšlenek nad povahou toho, co se tu asi odehrálo. Extrémně vynervovanej a strachy podělanej koukám ze vrat do tmy a snažím se rozeznat jakýkoli pohyb. Práci znepříjemňuje nakaženej, chrchlající hned někde za rohem. Padám do prachu a plazím se do druhý budovy stejný konstrukce, která se používala jako servis strojů a záložní seník. V přítmí rohu přemýšlím, jestli nemám mrtvolu nejdřív pořádně prohledat, ale usuzuju, že bude lepší nejdřív prohledat areál. Prohlížím si vnitřek seníku. Kromě pár plechovek, se tu nic užitečnýho neválí.

Vracím se opatrně přes první seník ke vrátnici a vstupuju do kravína. Prohlížím boční místnosti. Pár kanystrů benzínu a nějaký harampádí. Nikdo. Procházím uličkou středem budovy podél jednotlivých chlívků pro skot. Nikdo. Ze vrat opět obhlížím areál i přilehlý pole. Vykročil jsem. Chlap. Ještě než moje tělo plně opustilo prostor budovy, vyběhl ze seníku, v kterým jsem před pár minutama byl. Silným vzepjetím do protipohybu jsem napůl padl zpět do udusaný hlíny na podlaze kravína. Má pistoli, na zádech hozený něco, co vypadá na kalacha. Zastavil se zády ke mně a začal štrachat v baťohu. Co nejtišeji a nejrychleji se snažím dostat k vercajkárně. Dělily mě od kumbálu sotva dva metry, když se areál rozzářil rudým plamenem další světlice. Doufám, že mě neviděl. Několik rychlých kroků prozrazuje, že se vrah zaběhl schovat do seníku.

zdroj: tisková zpráva

"Hej ty tam! Viděl jsem tě běžet za kumbál! Odhoď zbraň a vyjdi z úkrytu otočenej zádama k seníku, nebo chcípneš jako ten tvůj druhej kámoš tady. Mám granát, tak se o nic nepokoušej!"
"Neblbni, do prdele! Myslíš toho v druhým seníku? Já ho neznám. Hele, mám..."
"Neser mě a dělej, co říkám, nebo to tam hodim. Mám..."
"...mapu, jídlo, sekeru. Dám ti, co chceš, ale proboha nic sem..."
"...odjištěno. Vylez kurva ven!"
"...neházej!"
"Drž hubu a vylez ven!"
Křičeli jsme na sebe vzájemně.
"Nechci tě zabít. Byl jsem sám v nemocnici pro zásoby. Slyšel jsem střelbu," pokouším se po párvteřinový odmlce znova o komunikaci, připravenej zaplout za roh a zastřelit ho, kdyby ten granát opravdu hodil.
"Máš dojem, že ti cokoliv věřim? Jako tomu tvýmu kumpánovi? Posledních pět dní jsem neviděl člověka a teď najednou dva? Náhody nejsou, kamaráde, takže neser a... do pr...!"
Spustil střelbu. Světlice nalákala k jeho pozici nějaký nakažený. Rychle jsem oběhl kumbál a skočil dovnitř. Sprint několika párů nohou rozechvěl vzduch v blízkým okolí. Přes mířidla sleduju prostor před vstupem. Přiběhl zprava, snažil se doběhnout na pole, aby nenadělal tolik hluku, ale dva nakažený mu byli v patách. Otočil se a začal do nich pálit. Jeden na něj bezvládně plnou váhou dolehnul a povalil ho. Druhej se do něj pustil. Vypálil jsem.

Chlap vyděšeně civěl a rychle oddechoval.
"Zapluj sem, vole," nabídl jsem mu svůj úkryt.
Sbírá se, šahá po pistoli, která mu upadla. Zvídavě se na mě podíval.
"Dělej, vole, seber to a zapluj sem."
Při pohledu na mýho enfielda pochopil. Rána mého výstřelu musela nalákat obrovský množství zombíků.
"Díky," hlesnul, když jsem zavíral vrata, aby se na nás ty svině nedostaly.
"Poděkuj mi, až z toho budeme venku."

zdroj: tisková zpráva

Jdou. Sílící dusot nemrtvý hordy přehlušil až jejich všeprostupující řev. Rána. Ví o nás. Začali bušit do plechovejch dveří, škrábat omítku. Ledabyle navařený oko na zámek povoluje.
"Měls ten granát?"
"Ne."
Naposledy jsme se na sebe podívali.
"Odkud jsi?"
Vrata povolila. Jejich náraz do stěny se ztratil v hluku palby. Tři nakažený se kácej k zemi. Snažím se znova zavřít dveře. Přetlačili mě, padám na zem. Kolega střílí. U vchodu se tlačí asi deset postav. Sápu se po pistoli. Drží mě za nohy, drásají mě, koušou. Řvu bolestí. Střelba kolegy utichla. Poslední kulku věnoval sobě. Snažím se chytit pistoli, abych udělal to samý. Marně. Táhnou mě ven.

Přežil osm dní, světu to bylo jedno. Za pár dní tu možná někdo najde tři batohy plné nesmírně cenných věcí.