Vyprávět bude o cestě přes zpustošené Spojené státy, které kvůli nevyléčitelné epidemii přišly o 90 % populace a poslední přeživší se sdružují buď pod tvrdým militaristickým režimem, nebo pod osvobozeneckým guerilla hnutím Fireflies. Popřípadě spontánně formují skupinky zoufalých banditů. Segment, který jsem si mohl zahrát, byl zasazen do neutrálních bostonských rozvalin - ve snaze vymítit infekci vojsko vybombardovalo většinu aglomerací, což účel samozřejmě nesplnilo, a nebezpečnými zpustlými městy teď prorůstá bujná vegetace.

Tady si Jágr nezahraje

Z kontextu ukázky i vyprávění Jakuba Holého ze Sony vyplynulo, že demo se odehrává v počáteční fázi The Last of Us, kde se Joel, tvrdý a pragmatický chlap, teprve seznamoval s Ellie, drzou a sympatickou čtrnáctiletou holčinou. K tomu jim sekundovala Tess, Joelova důvěrná přítelkyně a zkušená pašeračka.

Jejich dlouhodobým cílem je dopravit Ellie z karanténní vojenské zóny do rukou rebelů zvaných Fireflies, ale co přesně je k tomu vede a jaká je role Ellie, vám nepovím, i kdybych to věděl. Z puberťačky se vyklube jistě mnohem více, než jen zručná pomocnice, a její příběh si rád nechám převyprávět až při hraní plné verze. Po starání se o malou Clementine v The Walking Dead se těším o to více.

zdroj: tisková zpráva

Joelovým dílčím úkolem v demu bylo odvést Ellie přes trosky do bostonského Kapitolu, jehož pozlacená střecha světélkovala na míle daleko a vytvářela působivé vyhlídky. Ellie dosud takhle venku nikdy nebyla, život strávila v karanténní zóně, a při pohledu na mrakodrapy se nestačila divit. Záhy však o panoramata přišla, Joel s Tess se totiž rozhodli absolvovat cestu skrz budovy.

Jeden mrakodrap byl celou dobu tak nakloněný, až mě samotného nutil hlavu kosit - kamera je, jako v Uncharted, filmová, dynamická a tak akorát přilepená Joelovi za zadkem, že člověka bleskově vcucne. Nepřekvapí, že naše trojice musela soustavně někam šplhat, seskakovat nebo překonávat vzdušné ochozy, leč intuitivně jsem stále tak nějak věděl, kam jít. Tvůrci z Naughty Dog skvěle pracují s nasvícením i nápomocným chováním parťaček, a člověka přirozeně vedou dál, aniž by si připadal uměle veden. Design na jedničku.

zdroj: tisková zpráva

Klik… klik… klik…

Temné trosky vždy znamenají nějaké nebezpečí a v The Last of Us tomu samozřejmě není jinak. S tím hororem jsem to v úvodu myslel vážně - železobetonovými vnitřnostmi pozůstatků civilizace se bezvládně procházejí infikovaní. Asi mají hlad.

Někteří z nich, tzv. Runneři, jsou teprve v raném stádiu mutace a mozek jim ještě funguje, avšak houbový parazit přebral kontrolu nad jejich těly a lenivě cukavé pohyby jsou jasným signálem vnitřního schisma. Když byli osamocení, tak se občas ani neměli k útočení, ale jen co jsem narazil na dva nebo tři, nedali si pokoj.

Naštěstí je lze vlastnoručně umlátit pouhým drcením čtverečku na Dualshocku, což už se nedá říct o Clickerech. Ti se nacházejí v mnohem pokročilejší fázi mutace, ze zbytků lebek jim trčí odporné hříbky a orientují se pomocí netopýří echolokace. A co je nejděsivější, vydávají odporné klapající zvuky, jak kdyby si neustále prokřupávali klouby.

Jak jsem se rychle přesvědčil na vlastní kůži, kolem Clickerů je moudré se proplížit. Design The Last of Us není o moc otevřenější, než “úrovně” v Uncharted, ale mnohdy je zde přizpůsoben akci i tichému průchodu. Bez zabíjení se sice neobejdete (i kdyby se Joel proplížil, stále má na triku dvě holky za sebou), ale potěší, že řadu setkání s chodící infekcí lze řešit klidněji. Klasickým příkladem budiž situace, kdy jsem sbíral okolo se válející flašky a cihly, házel je Clickerovi za záda, a opatrně se proplížil kolem stolů a starých tiskáren. Děvčata moudře následovala.

Aby to geroj neměl příliš těžké, umí aktivovat hitmanovský instinkt, díky němuž vidí obrysy nepřátel skrze zdi. Je otázkou, zda tato, hardcore hráče popuzující funkce, bude přístupná i na těžší obtížnosti. V rozmanitých potemnělých prostorách mi každopádně přišla vhod.

Vhod přišla i demenci způsobující epidemie. Parazitické houby zjevně potlačily smysly postižených nešťastníků a tak jsem neměl problém většinu z nich odpravit až komicky nápadným připlížením se za jejich pozadí. Normální skupinka lidí by musela okamžitě zbystřit. Anebo to můžeme přičítat na vrub šestiměsíčnímu stáří verze, kterou v českých kancelářích Sony demonstrovali, takže logicky ještě obsahovala chybky, o nichž ale nemá smysl se teď bavit.

zdroj: tisková zpráva

Tělo na tělo

Když řeknu, že The Last of Us na mě působilo velice intimně, přímo si říkám o narážky na náklonnost k nezletilé Ellie, ale nemyslím tím pouze důvěrný vztah protagonistů. Každá potyčka s infikovanými byla osobní a bezprostřední. Každý úder, který Joel rozdal, byl citelně bolestivý a hlasitý. Potyček tady nebylo mnoho, ale každá se počítala a byla trochu jiná svým zasazením, dostupným vybavením, rozložením nepřátel nebo jejich nepředvídatelným pohybem.

Joel využívá toho, že okolí je plné užitečného bordelu, a tak sbírá třeba nůžky a kotouče kobercovek, aby z nich tvořil improvizované dýky na jedno použití. (Základní pravidlo pro přežití: kobercovka všechno vyřeší.) Suverénně největší dojem udělala železná instalatérská trubka, na níž jsem v triviálním craftovacím menu přimotal bytelné nůžky a v ten moment se honosil smrtonosnou zbraní, kterou Joel bezlítostně vrážel do hlav nepřátel. Protože jde o dosti pofidérní výtvory, nevydrží více, než několik zásahů, ale jak už jsem říkal - tady se počítá každý úder.

The Last of Us je bezesporu surovou hrou, a žádná situace v demu to nepředvedla lépe, než Joelova smrt. A že na ní došlo hned několikrát, stačilo, aby se gamepadu chopili kolegové odjinud… :-) Jak totiž zrovna Joel nesvíral palnou zbraň nebo aspoň klacek, Clicker se mu okamžitě dostal na kobylku a následovala brutální scéna, kterak chodící houba vykusuje hrdinovi z krku kus masa… Což mi připomíná, že když od dveří odlepoval ztrouchnivělé zbytky infikované mrtvoly, neměl jsem na soňácké chlebíčky kolem ani pomyšlení.

zdroj: tisková zpráva

Dlouhá cesta

Konec dema se už nesl v akčnějším duchu. V batohu jsem si umíchal Molotovy koktejly, skryl se za sutiny a bezprostřední dvojici Clickerů přeměnil na chodící pochodně. Kolem spálených těl se shodou okolností válela brokovnice s bohatou zásobou munice (tj. šest výstřelů) a další dvojici Clickerů tedy čekala dekapitace. Nebo aspoň baj voko, první zásah byl docela čvachtavého rázu a nevěděl jsem přesně, kam broky zasáhly. Regulérně vystrašený z cukajících se mrtvol na zemi, jsem do nich vyprázdnil ještě zbytek zásobníku a ocenil, že Tess mi píchla s přispěchavší dvojicí Runnerů.

Ona vůbec umělá inteligence nesmrtelného dámského doprovodu celou dobu jenom překvapovala, až mě přestalo mrzet, že ve hře nebude kooperativní multiplayer. Když Joel tasil pěsti, přidaly se i holky. Když se plížil, plížily se také, a nemusel jsem se bát, že by začaly dělat koniny jako blázniví parťáci ze skyrimské zlodějské gildy.

zdroj: tisková zpráva

Jinými slovy, Ellie, Tess a koneckonců i váš Joel prostě působí lidsky. Nechci říkat, že “hrát The Last of Us je jako sledovat film”, protože to by bylo nedoceněním vývojářů, ale i po té půlhodince jsem k věrohodným hrdinům přilnul jako po pilotní epizodě kvalitního seriálu. Je otázkou, jak se vybarví post-apokalyptický scénář, ale už teď je The Last of Us překrásnou a velice osobitou hrou, kterou se majitelé PlayStation 3 budou moci pravděpodobně chlubit. Už 14. června.