Cesta do hlubin nekromantovy duše
Iratus, který je momentálně v předběžném přístupu, rozhodně pouze nekopíruje Darkest Dungeon – například se tentokrát odehrává z pohledu nemrtvých monster, nikoliv hrdinů. Veteráni tu budou sice jako doma, ale i na ně čeká řada novinek, na které je třeba si dlouze zvykat a jejichž ovládnutí zabere víc než jen pár hodin. Ano, ani já jsem zprvu neodolal a pustil se po hlavě do nekromantské řehole na střední obtížnost, jen abych si řádně nabil čumák hned u prvního bosse.
Jednou ze zásadních odchylek od Darkest Dungeonu je herní plán jednotlivých úrovní. Tam se totiž nevydáváte po menších výpravách, nýbrž v rámci celistvého větveného bludiště, kde však existuje pouze cesta vpřed. Plán připomíná herní plochu deskové hry rozdělenou na políčka s ikonami naznačujícími typ události (bitva, oltář, quest atd.). Nečekají vás tak téměř žádná nepříjemná překvapení v podobě pastí a přepadů.
Plánování trasy je zároveň velmi důležitým herní prvkem, který není radno podcenit. Abyste měli vůbec šanci porazit bosse každé úrovně, budete muset, podobně jako v Darkest Dungeonu, dobře hospodařit se svými nahnilými pohůnky a mít připravenou řádně nalevelovanou synergickou partu s maximální účinností vůči protivníkovi. Bossové jsou možná až příliš nápadně podobní určitým archetypům z Darkest Dungeonu, což ale nakonec není úplně na škodu.
zdroj: Archiv
Frankensteinovské RPG
I zde si budete stavět vlastní základnu, tentokrát (překvapivě) hřbitov! Každá budova schlamstne jeden specifický typ jednotky na výstavbu a pak další na provoz, přičemž jejich počet je odvozený od úrovně stavby. Hra navíc operuje s celou plejádou surovin, jejichž produkci lze právě zde značně urychlit.
Iratus má vlastní strom dovedností rozdělený do čtyř tříd zahrnujících kouzla, jež lze sesílat během bitvy. Mana je poměrně vzácnou komoditou a je důležité ji používat rozumně. Mimo manu generuje Iratus také nekromantův hněv, který v boji utrácíte za speciální schopnosti nemrtváků. Další surovina je zase nutná na stavbu budov. Originálními myšlenkami sice Iratus příliš nehýří, ale z poslepovaných nápadů míchá vcelku umně.
Co by to ale taky bylo za nekromanta, kdyby si svou armádu netvořil z rozsekaných těl padlých nepřátel? Zrovna tady přichází ke slovu rozhodně jedna z nejzajímavějších Iratových mechanik. Každý z 16 postupně odemykatelných typů přisluhovačů temnot má vlastní recepturu výroby. Z pozabíjených nepřátel sbíráte fragmenty jejich těl – kosti, vnitřnosti, krev, mozek, ektoplazmu, výzbroj. Ty pak stačí správně poskládat pro potřeby nového majitele. Za pomoci alchymie lze pak ještě dál vytvářet dokonalejší orgány sloučením dvou horších. Těmi je možno posléze upgradovat i těla již sestavených nemrtvých.
Nic pro sváteční dobrodruhy
Nové typy jednotek se odemykají až s restartem hry, tedy za předpokladu, že se vám podařilo dosáhnout určitých cílů, například dokončení úrovně. I na nejlehčí obtížnost hra umí řádně zatopit a platí, že pokud vám v určitých momentech není nakloněna náhoda, budete si zoufat.
Naštěstí je dispozici tutoriál a hra vám dá hned na začátku na srozuměnou, že budete umírat často. Není snad ani třeba dodávat, že chybí možnost ukládání a nahrávání pozice mimo opuštění hry.
Obtížnost reguluje i hlavní reverzní prvek oproti Darkest Dungeonu, kterým je dvojí zranitelnost nepřátel, jak fyzická, tak psychická. Některé jednotky, například temná víla (banshee), nedisponují fyzickým útokem vůbec a umí protivníkům jen poplést hlavu. Někdy tak zkrátka narazíte na nepřítele, proti němuž jednoduše nemáte vhodnou skladbu jednotek. Bývá to nezřídka důvod k restartu, pokud narazíte na tužšího nepřítele.
Vždy sice znáte minimálně jednoho ze čtyř nepřátel před bitvou, ale zbytek je náhodný. Proto vám poskytnu jednu velmi užitečnou radu: Zkuste najít co možná nejuniverzálnější sestavu pro každou z úrovní, ovšem zároveň takovou, která je schopná sejmout bosse. Sice se tím značně zužuje výběr, ale každá ze tří momentálně dostupných úrovní klade důraz na odlišný typ nepřátel, což je trend, který, doufám, povede k mnohem taktičtějšímu hraní v plné verzi.
Moje dojmy z Iratus: Lord of the Dead jsou momentálně spíš pozitivní. Hratelnost je v určitých ohledech možná ještě o nějaký ten fous komplexnější než v případě Darkest Dungeonu a možnost hrát za pomstychtivého nekromanta je nadmíru lákavá.
Možná jen škoda, že se na kopírku tlačí někdy až příliš, což se nejvíce projeví u dabingu. Ač má hlas Stephena Weyta své nesporné kvality, bohužel pracuje s nepříliš kvalitně napsanými hláškami. Navíc v některých případech jde o opravdu levné parafráze a slabý odvar Darkest Dungeonu, u kterých nejeden gurmán zaskřípe zuby a začne pokukovat po vypínači hlasového doprovodu.
