Dojmy: V The Division 2 si užijete pěkného lootu vykoupeného monotónností a zmatkem
zdroj: tisková zpráva

Dojmy: V The Division 2 si užijete pěkného lootu vykoupeného monotónností a zmatkem

9. 2. 2019 15:51 | Dojmy z hraní | autor: Redakce Games.cz |

The Division 2 sice otevře své břečťanem zarostlé brány až za měsíc, ale několik vyvolených dostalo možnost navštívit postapokalyptický Washington, D.C. už teď, mezi nimi i naši dva elitní válečníci Vašek a Patrik. Čtěte dál a dozvíte se, jak si to užili, co je překvapilo a proč je závist mezi kolegy agenty strašná věc.

Vašek

Vždycky jsem se chtěl do Washingtonu podívat, do toho zvláštního, umělého města s antickým Řeckem a Římem inspirovanou architekturou. Svou návštěvu jsem si ovšem nepředstavoval takhle divoce.

Ano, viděl jsem Bílý dům, dokonce pěkně zevnitř. Z dálky jsem zahlédl i budovu Kongresu. Ale zfetovaní magoři, co na mě nabíhají a chtějí mě buďto odprásknout, nebo aspoň umlátit, ti v mé fantazii úplně nefigurovali. No co, aspoň z nich padají pěkné barevné zbraně.

Patrik

Spousta šedých, viď, ale dočkali jsme se i zelených a modrých. Přesto jsme se nemohli zbavit pocitu, že by to chtělo ještě o chlup lepší kvéry. To, že se do sebevražedného magora v tričku vejde pět zásobníků z útočné pušky, není v sérii žádná novinka.

Nicméně jedničku jsem v pohodě dával sólo. V The Division 2 jsme se pořádně zapotili i ve dvojici a celou dobu jsem si palčivě uvědomoval jednu zásadní pravdu - věnovat se téhle hře za hranicemi bety bude chtít partu čtyř hráčů. Alespoň něco se jeví nové.

Ty jsi stejně jako já v předchozí hře navštívil New York. Přijde ti po těch 6-7 hodinách v betě, že jsi hrál úplně novou hru? Mně totiž ani za mák.

Vašek

Máš pravdu, že jednička a dvojka jsou si dost podobné, aspoň mým laickým okem, které první The Division sledovalo jen několik hodin. To by ale nutně nemusel být takový problém - další nášup uzeného lososa není horší jen proto, že už jsi jednu porci před chvílí měl, takže koho bavila jednička, z dvojky by i tak mohl mít velkou radost.

Spíš mě zarazilo, jak strašně zmatená celá hra je. Polovinu času jsme nevěděli, kam jdeme a proč děláme to, co děláme. Úkoly se nám střídavě zjevovaly a zase mizely. Uživatelské rozhraní je dost nepřehledné, zvlášť co se týče různých projektů na základně, kam musíte strkat nějaké suroviny, aby se něco stalo, ale někdy tam žádné suroviny strčit nejde...

Šla mi z toho hlava kolem a o moc lepší to nebylo ani ve chvíli, kdy jsme se konečně hromadami počítačem ovládaných nepřátel prostříleli až do Dark zóny - tam už můžete narazit i na skutečné hráče, co vás úplně klidně picnou do zad. Jenže kdy je možné nějakého hráče odprásknout a kdy ne, to pořád nevím.

Patrik

Bylo to opravdu zvláštní. Narazili jsme na jinou dvojici kooperujících kamarádů, kteří po nás okamžitě začali pálit. Palbu jsme opětovali, abychom po chvíli zjistili, že si navzájem vůbec neubližujeme. A tak jsme se stali přáteli, kteří se sem tam ještě potkali a vypomohli si s odolnými NPC (ty zlaté mrchy, jejichž brnění pohltí beze srandy deset zásobníků, mi nedají spát).

A pak se člověk dostal k bodu extrakce a zjistil, že si z nějakého důvodu nemůže zavolat vrtulník. Nějakým zázrakem se to podařilo našim dočasným kamarádům, načež jsme slyšeli z vysílačky poměrně klidné oznámení ve smyslu, že nějaký agent zdivočel. Zaútočili na nás jiní hráči, ne ti naši noví kamarádi, a my ve vzniknuvším zmatku netušili, která bije, jak že se to mohlo stát... a byl konec.

Beta zkrátka postrádala spoustu a spoustu vysvětlivek, což mě ostatně přimělo k sepsání vlastního pohledu na nezvládnuté tutoriály. A další věc, co mě zklamala, byl příběh. Respektive, jaký příběh? Proč že to plníme mise? Co z nich máme? Celé ty hodiny jen zmatečně pobíháme ulicemi (pro mě překvapivě nezajímavého) Washingtonu, vyprazdňujeme desítky zásobníků do nějakých mrzáků, vybavujeme se lehce lepšími zbraněmi a zbrojí… Kill, loot, die, repeat.

Přesto! Přesto jsem se po většinu času bavil. Zvláštní, nepřijde ti?

Vašek

Přijde, a jak. Když jsme spolu hráli, často jsem si připadal překvapivě otupěle. Ze zabíjení nepřátel se stala úplná rutina, s výjimkou okamžiků, kdy jsme plnili nějakou těžší misi a šlo nám o kejhák. A přesto, když jsem večer přišel domů, jsem se přistihl, že o hře přemýšlím. Že dumám nad tím, jestli bych měl dál běhat s lehkým kulometem, nebo přece jen dát ještě jednu šanci té pěkné nové brokovnici.

Možná je to zkrátka tím, že člověk nakonec není zas tak složité stvoření a pěkné blyštivé věci ho naplňují iracionální radostí. Co z toho vlastně máme, ze všech těch samopalů a pistolí, které sebereme mrtvým nepřátelům, jen abychom je doslova po deseti minutách vyměnili za jiné, lepší?

Navzdory tomu jsem ti doopravdy záviděl, když ti z jednoho bosse padla modrá zbraň a mně jenom zelená (a ke všemu špatná). Navzdory tomu jsem byl skutečně nadšený, když konečně něco modrého padlo i mně. A vlastně se ani moc nedivím těm parchantům, co nás v Dark zóně postříleli, protože kdyby mi z toho měla kápnout nějaká fialová krasavice, asi bych se taky nezdráhal zabít pár nevinných.

zdroj: Archiv

Patrik

Bude to asi normální syndrom multiplayerových her. Neustálá honba za lepším lootem nás nutí vracet se i ke hře, která není zas tak skvělá. A co si budeme povídat, s kamarádem po boku, na kterého můžete řvát, když vás ten zmetek odmítá postavit na nohy, je lepší snad úplně každá hra.

O samotě mě The Division 2 už vůbec neláká, v koopu si ji klidně ještě někdy dám. Ale už teď vím, že dalších 10 a víc hodin bych v ní asi nevydržel. Nic nového se v ní opravdu neděje, repetitivní je prakticky okamžitě. Radši svůj čas věnuji něčemu s příběhem.

Vašek

Tak v tom s tebou souhlasím! Loot je sice pěkná věc, ale radši si počkám na Anthem… počkat, co tím myslíte, že tam žádný velký příběh nebude? No tak tedy nové Diablo - ale vždyť vlastně místo něj vyjde Immortal. Ach jo. Nedá se nic dělat, asi budu muset začít s Adamem a dalšími deseti miliony hráčů pařit Apex Legends.

Nejnovější články