Pro ty, kdo vývojáře Charles Games složené z akademiků a studentů pražské Univerzity Karlovy a jejich spolupracovníků zas tak pozorně nesledují: Svoboda 1945 se posouvá z jednoho obtížného období české historie do jiného. Německou okupaci střídá doba těsně po konci války, doba vyhrocená až na krev, během níž došlo k posledním válečným zvěrstvům, odsunům německého obyvatelstva i nástupu komunistů k moci.
Nové zasazení je jedním z důvodů, proč mě Svoboda nechala roztřeseného a se slzavým knedlíkem v krku. Normálně nad sebou takovým způsobem neztrácím kontrolu, rozhodně ne v přítomnosti davu dalších lidí včetně vývojářů, kteří mě při hraní pozorují, ale když jsem se díval, jak jsou němečtí civilisté, kteří v pohraničí bydleli po celé generace, nemilosrdně vyháněni pryč pažbou pušky, jak si s sebou děti nesmějí vzít ani své domácí mazlíčky a nechávají je napospas osudu, a když jsem se dozvěděl, že ta scéna je založená na skutečných dětských vzpomínkách, že dnešní starci nevzpomínají na ztracený majetek, ale na opuštěného pejska nebo kočičku, nemohl jsem si pomoct.
Protektorát je v nás všech vrytý už od dětství. Neoddělitelnou součástí okupačního narativu je skutečnost, že český národ kromě hrdinů zplodil i zrádce a kolaboranty – ty slavné jako Čurdu a Moravce, ty bezejmenné, kterých bylo nepočítaně. Ano, je dobře, že Attentat tohle téma prozkoumal, ale není to šok, není to rána na solar plexus.
zdroj: Archiv
To, co dělali čeští vojáci po skončení války, rána na solar je. Zvlášť když vím, že na kdysi německé pohraničí má vazby i moje vlastní rodina. Příliš jsem o tom nikdy nedumal. Nikdo mě k tomu nenutil.
Svoboda mě k tomu nutí – a kdyby mě k tomu nutila přezíravým, profesorským způsobem, možná bych ji za to nesnášel. Jenže ona, stejně jako její předchůdce, využívá skutečné lidské příběhy odkryté skutečnými historiky, podává je bez patosu, syrově a uvěřitelně, nabízí různé úhly pohledu. Nemůžu se dočkat jednoho, který jsem v demu neměl šanci vidět, pohledu československého vojáka, který na rukávech sudetských vesničanů vidí esesácké kokardy.
A není to jen téma, nejsou to jen pravdivé příběhy, co mě rozklepalo. Ohromný rozdíl mezi Attentatem a Svobodou je v hercích – tedy spíš v hercích a nehercích. Příběh o zavraždění říšského protektora využíval ty druhé, amatéry, kteří sice vzhledem k okolnostem podali obdivuhodné výkony, ale s novým osazenstvem se při vší úctě nemůžou měřit.
Starý volyňský Čech, který se do Sudet probojoval skrz Dukelský průsmyk, možná na svou roli působí maličko mladě, ale jinak bych přísahal, že na mě z obrazovky jeho ústy mluví skutečný pamětník. A roztomilá stará paní, která v dětství zažila nepředstavitelné, jen aby se tomu po letech dokázala smutně pousmát a mít dětinskou radost z toho, že nalezla fotku svého ztraceného brášky a mrtvých rodičů… Můžete jí nevěřit její němčinu, ale o emocích není pochyb.
Autoři při nahrávání monologů použili zajímavou techniku: Řekli hercům jen zhruba to, co mají během svého vystoupení zmínit, a konkrétní vyjádření nechali na nich. Přísedící historik jen kontroloval, že si do toho herci nevloží něco dějepisně nepřesného. A výsledek je natolik civilní, natolik obyčejný a lidský, že to bylo jako mluvit o dávné minulosti s vlastními lehce zapomětlivými, nejistými prarodiči.
Svoboda 1945 není příjemná hra. Ale nepřipadá v úvahu, že bych jí to vyčítal. A tak mi nezbývá než se poddat a dělat přesně to, co po mně chce: Dívat se do sebe i za sebe i kolem sebe… a přemýšlet. A až vyjde plná verze, nebude mi hlavou bolestně vrtat jen odsun Němců, ale i surová kolektivizace, slepý patriotismus, stádové myšlení a demokracie, v níž si lidé zvolí konec demokracie.
