Když jsem přišel na předem domluvenou schůzku o pár minut dřív a informoval čekajícího vývojáře, že máme sraz za pět minut, na chvíli se naprosto zděsil. Přeslechl se totiž a myslel si, že mám na něj jen pět minut času. Okamžitě říkal, že to nám tedy na žádnou demonstraci rozhodně stačit nebude. A měl pravdu – Unity of Command II vyžaduje značnou mentální investici.
Hýbání divizemi po hexech reprezentujících kopce, lesy, pole, silnice nebo železnice je ještě dost intuitivní a pochopí ho každý, kdo kdy zapnul Panzer Generala. Nejdřív pohnete všemi jednotkami vy, pak pohne všemi jednotkami nepřítel, žádné vymoženosti typu „obě strany táhnou najednou“. Ovšem relativně jednoduché jádro si vývojáři kompenzují hromadou systémů nabalených jak pěšáci na tanku.
Tím nejdůležitějším je zásobování, protože jednotky bez jídla a munice moc efektivně bojovat nedokážou – spíš se vzdají prvnímu nepříteli, na kterého narazí, jen aby v zajateckém táboře dostaly kus žvance. Proto je naprosto klíčové chránit svá zásobovací centra, na klíčová místa fronty vysílat podpůrné náklaďáčky a za každou cenu udržet dopravní tepny, které potřebný materiál odvezou z týlu k vojákům na frontě. Dávejte si pozor na umělou inteligenci, moc ráda vaše zásobování pošťuchuje.
zdroj: Archiv
Nepřítel ovšem operuje podle stejných pravidel jako vy, takže když se vám poštěstí dosáhnout průlomu, je možné v podstatě bez práce vyhladit síly, jejichž obranná pozice by za jiných okolností byla prakticky neprorazitelná. Jde o asi ten vůbec nejuspokojivější moment, který mě v Unity of Command II potkal – jedna rychlá ofenziva s britskou obrněnou divizí coby hrotem kopí, jejímž výsledkem byla neprodyšná kapsa plná demoralizovaných Němců odstřižených od zásob i pomoci.
Vývojáři sice tvrdí, že podobných velkých obkličovacích operací bude na západní frontě výrazně míň než na té východní, které se věnoval první díl, ale i tak jde o životaschopnou strategii – a ona se východní fronta navíc pravděpodobně do dvojky vrátí jako DLC.
Další systémy nejsou tak elegantně vysvětlené a z rozhraní jasně patrné. Třeba různé způsoby útoku mě vyloženě zmátly – někdo může provést bombardování, jiná divize zase umí útočit postupně a opatrně a nic z toho mi nebylo na první pohled úplně jasné. Do toho ještě vstupují schopnosti přímo z velitelství, takže třeba Patton pošle určité divizi hejno náklaďáčků, aby urychlily její transport, pak se ke slovu dostává i lodní nebo letecké bombardování, vyhazování mostů do povětří či jejich oprava…
Je toho zkrátka strašně moc a nejsem si jistý, zda si s tím hra vizuálně a uživatelsky dokáže stoprocentně poradit. Dokonce ani běžné koncepty jako zóna kontroly nebo maximální dojezd nejsou znázorněny úplně šťastně a vedle mě sedící vývojář si horečnatě zapisoval všechny případy toho, kdy jsem klikl na špatnou ikonku nebo zapomněl vyjet z nenápadného menu a pak se divil, proč moje armáda nereaguje.
Pokud se tvůrcům podaří před vydáním vyžehlit problémy tohoto typu, a pokud dají dohromady komplexní, vše shrnující tutorial, který jsem já k dispozici neměl, pak by Unity of Command II vážně mohla nabídnout to nejlepší z obou světů. Na jedné straně realistické zpracování druhé světové války včetně dlouhé kampaně, historicky věrných operací a skutečné polohy vojsk, na straně druhé poměrně rychlou, dynamickou tahovku, v níž se bitvy počítají spíš na desítky minut než na hodiny.
