Smrt na konci maratonu
Tahle tahovka od tvůrců Tower of Time je zatím v začátcích vývoje (vyjít by měla až na konci příštího roku), ale na Gamescomu už autoři byli schopní a ochotní prezentovat základní verzi, která se točí hlavně kolem soubojového systému. K sekání frameratu sice docházelo minimálně stejně často jako k sekání mečem, ovšem pod tím neuhlazeným povrchem dřímá zajímavé jádro.
Dark Envoy je, možná trochu překvapivě vzhledem k tomu, že to je na taktické bojování zaměřená roguelike, silně příběhový zážitek. V roli jednoho ze dvou hrdinských sourozenců procházíte světem, plníte úkoly, likvidujete monstra, navštěvujete nejrůznější části světa a postupně se dopracujete k jednomu z mnoha různých konců, a to buď jako zářiví hrdinové, nebo odporní padouši potřísnění krví nevinných.
K příběhu jsem během dema zas tak moc nepřičichl, ale přísedící vývojář mi prozradil, že bude podporovat znovuhratelnost, například tím, že při některých průchodech uzamkne jisté lokace a odemkne jiné. A taky se svěřil s v žánrovém kontextu stěží uvěřitelnou cifrou 20 hodin, během kterých jednu kampaň přibližně dokončíte.
„No, ale co když vážně se svou družinou přežiju těch dvacet hodin a pak mě sejme závěrečný boss?“ ptal jsem se se zmatenou naivitou a napůl očekával, že tam bude nějaký háček, záchranné lano, kterým budou hráči uchráněni od absolutní frustrace. „No tak začneš od začátku,“ odpověděl s úsměvem vývojář. A pak smířlivě dodal: „Ale neboj – nějaký postup se ti přenese do nové hry!“
zdroj: Archiv
Neboj se boje
Je to nebývale drsná filozofie, ale víte co? Já ji respektuju. Musím naprosto souhlasit se slovy tvůrců, kteří tvrdí, že permanentní smrt vás donutí brát každý souboj s respektem a ani na chvíli nepropadnout falešnému sebevědomí. Když vám umře hlavní postava, okamžitě končíte, a když skoná jeden ze společníků, které si po cestě naverbujete, tak je pryč navždy a vy dál musíte putovat bez něj. To už se pak nevyplatí během souboje poslouchat podcast, kreslit si do notýsku a příliš nedávat pozor.
S takhle kruťáckým přístupem se samozřejmě musí pojit dostatečně robustní bojový systém, který není celý založený na náhodě. Kdyby moji dvacetihodinovou pouť ukončil nepovedený hod kostkou… uf, chudák myš a klávesnice. Nějaké náhodné prvky v soubojáku sice jsou, ale většinu času jsem naprosto přesně věděl, jak moje akce dopadnou – žádných 60 % na zásah jako v XCOMu se tu nekoná, což je jedině dobře.
S XCOMem má vlastně Dark Envoy společného víc, než je na první pohled zřejmé, protože i v protimimozemské strategii funguje něco jako permadeath, byť není tak striktní, že by ukončil vaši kampaň okamžitě poté, co ztratíte hlavního hrdinu. Střípky XCOMu najdete i na bojišti, třeba ve formě krytí za překážkami, které vás spolehlivě ochrání před nepříjemnými projektily, jež místní nepřátelé rádi metají vaším směrem.
V boji sice ovládáte málo jednotek najednou (zatím to vypadá, že maximálně tři), ale zato má každý váš rek k dispozici hromadu schopností – a to dost různorodých. Místní třídy jsou velmi hybridní, support umí například střílet puškou, vyvolávat pomocníky a ještě léčit, zatímco DPS rogue s pistolkami zvládá překvapivě dobře manipulovat nepřáteli v prostoru, no a mág, ten umí po vzoru Divinity: Original Sin 2 tu něco zmrazit, tu něco zapálit, podle toho, jaký efekt je zrovna potřeba na bojišti spustit.
Dobro, nebo zlo?
Mluvím tu o puškách a pistolích, ale k dostání budou i chladné zbraně, a to v ještě hojnější míře než všemožné trubky na střelný prach. Svět Dark Envoy stále čerpá primárně z klasického fantasy, i když si hojně půjčuje i ze steampunku. Koneckonců plujete nebesy na palubě vlastní plachetnice připomínající létající letadlovou loď Avengerů.
Je to celkem kreativní mix, nijak zvlášť uchvacující, ale dostatečně odlišný na to, aby z jeho podhoubí mohl vyrůst opravdu dobrý příběh o střetnutí dobra a zla. A je jedině dobře, že můžete hrát za obě strany nebo se toulat někde v šedé zóně. Já coby starý klaďas například plánuju první kampaň, kterou s největší pravděpodobností bídně prohraju, procházet v roli absolutního Antikrista – pak, až mě někdo nevyhnutelně odpraví, aspoň budu mít radost z toho, že dobro zvítězilo.
