Síla je v počtu
Vývojáři z Oxide Games a Stardock si za svůj vzor v případě Ashes of the Singularity patrně berou Supreme Commander, ale hned od začátku propagace svého strategického dítka se chlubí jedním velice zásadním aspektem, který by měl určovat celkovou podobu hry. Určitě si pamatuje na otravné command pointy z bezpočtu strategií, které hráči neumožňovaly dostatečně si pohrát s budováním armády a využít tak její plný potenciál. V případě Ashes chtějí vývojáři docílit pravého opaku. Lákadlem číslo jedna by měly být vedle využitého vlastního enginu především kolosální bitvy se stovkami (a možná i tisícovkami) jednotek na otevřených bojištích neznámých planet.
O realizaci masivních sci-fi bitev se stará hráč pomocí relativně tradičních mechanismů z realtime strategií. Centrální hub produkuje roboty – stavitele, kteří pak základny rozvíjejí dál. K tomu jsou zapotřebí dva základní zdroje surovin, v tomto případě kov a radioaktivní materiál nutný pro stavbu pokročilejších budov a velkých křižníků, bez kterých se dobývání nepřátelské základny většinou neobejde.
Kromě centrálního uzlu se na mapě vyskytují další tři typy. Energetické s nalezišti kovů a radioaktivním materiálem. Právě tady přichází na řadu taktizování, protože těch nejnutnějších zdrojů je na mapě málo a vždy je potřeba očekávat tuhé boje. Ty jsou nevyhnutelné, protože naleziště surovin jsou součástí uzlů na mapě a to ještě v limitovaném počtu, určených jakýmisi důlními šachtami. Navíc můžou být hlídané neutrální frakcí, která zpomalí jakýkoliv postup.
Jakmile se rozjede základní ekonomika, může se hráč začít naplno věnovat armádě a vojenské strategii. Nutnost kontrolovat své zdroje zde prakticky odpadá a konstruktéři jsou dobří už jen k neustálému posouvání základen, opevňování těch starých a doplňování třetí suroviny zvané quanta, která slouží už jen pro vylepšování šestice technologií zlepšující životy, útok a rozhled jednotek, nebo navýší místo ve skladišti pro dvě základní suroviny. Šestou variantou je zvýšení atributu „logistics“, která umožňuje další rozšiřování armády.
Rozděl a panuj
Armáda je složená ze tří základních typů jednotek. Drobná vznášedla produkují základní továrny a v prvních minutách jsou nepostradatelná pro průzkum a první expanzi. Jakmile se hráč dostane k prvním zdrojům radioaktivního materiálu, je čas rozšířit armádu o podpůrné letectvo, kterému podle mého vévodí hlavně bombardéry. Ty stačí rozdělit do několika skvader a pustit se do útoků na předsunuté základny nepřítele, které nemusí být dostatečně vybaveny protileteckou technikou.
Ta je sice užitečná proti těm klasickým typům letectva, jen těžko si ale dokáže poradit s dreadnaughty - obrovské lodě, bez které se žádný velký útok neobjede. Tradičně se i tyto křižníky nabízejí ve třech variantách, přičemž jeden z nich je extra účinný proti dvěma dalším typům. Jak je patrné, klasické „papír balí kámen“ platí i zde a díky obrovském počtu jednotek je daleko snazší nakombinovat vhodné útočné jednotky.
K tomu slouží i jedna ze specialit uživatelského rozhraní. Tradiční využívání kláves pro označení skupin vojáků a jejich přepínání mezi nimi zde neexistuje. Na místo toho vývojáři připravili možnost prostého označení vybrané skupiny jednotek a stisknutí tlačítka na vytvoření armády. Tyto armády jsou pak velice snadno ovladatelné z menu v levé části obrazovky.
Nic pro jednoho
Jedním z klíčových prvků Onslaught módu v Unrealu byla rozloha map a nutnost mít dobře sehraný tým, jinak se hry mohly neskutečně táhnout. Přesně tento problém se objevuje také v případě Ashes. První seznámení proběhlo prostřednictvím singleplayerového skirmishe, který alfa verze v early accessu nabízí. Klasická kampaň by se měla objevit později. Jeden na jednoho, mapa pro dva. Po čtyřiceti minutách rozpačité hry bylo hotovo.
Cítil jsem, že by mě hra měla bavit, ale něco tomu chybělo. Zkoušel jsem ještě pár dalších map, ale stále se nedařilo. Matoucí ze začátku byla i skutečnost, že zničit základnu svého oponenta je pouze sekundární způsob vítězství. Primární je získávání uzlu a jejich nadvláda nad nimi, za kterou hráč získává body. Kdo jako první dosáhne limitu, vítězí.
Zlom nastal až v případě nastavení velké mapy a přidáním pěti AI. Rozdělil jsem nás na týmy po třech a teprve v této chvíli jsem poznal pravou podobu ambiciózní strategie. Vychvalovaná AI se dokáže chovat opravdu nečekaně. Rozlehlé mapy jsou najednou plné, je třeba taktizovat a bojovat o každý energetický uzel.
Klíčový pro Ashes bude multiplayer. Vzhledem ke koncepci celé hry vidím největší problém ve hře pro jednoho hráče a dost dobře si nedokážu představit, jakým způsobem chtějí vývojáři zpracovat kampaň. Prvky tradičnějších strategií jako Starcraft nebo Age of Empires II zde jsou jen těžko aplikovatelné.
Klíčové bude naopak rozšíření hry o další frakce (zatím je k dispozici pouze jedna) a jejich následné vybalancování. Jsem docela zvědavý na to, jak budou vývojáři podporovat komunitu a zatím nadšené hráče i po vydání. Díky multiplayerovému zaměření hry, a při zvýšení rychlosti hry i dobrém tempu, by se totiž dalo o Ashes of the Singularity uvažovat jako o kandidátovi na post esport hry. Byl by to docela pěkný protiklad Starcraftu, který po vydání Legacy of the Void nikam dál v progamingu nepůjde.
Do nejisté budoucnosti a ještě dál
Kombinace unikátního enginu podporujícího stovky vozítek, záludné AI a multiplayerového zaměření přináší příjemné překvapení. V Sins of the Solar Empire se sice ukázalo, že může existovat dobrá strategie s absencí singleplayeru, ale je otázkou, jakým způsobem se vývojářům podaří dokončit Ashes of the Singularity. Kvůli relativně velkým nárokům na hardware nebude hra po každého a stejně tak může odradit i spoustu hráčů kvůli svému zacílení na multiplayer nebo celkovému stylu hry. Na druhé straně ale stojí obrovský potenciál, který snad nezůstane nevyužit. Uvidíme, jak bude další vývoj early access pokračovat.
