Darkest Dungeon je hardcore RPG (a nutno říct, že výtvarně velmi sympaticky vyvedené hardcore RPG!) od party nadšenců z Red Hook Studios. Skutečně tím míním partu nadšenců, tady se na žádné velkolepé PR ani bombastické launche nehraje a osobní ztráta v životě jednoho z členů týmu protáhla vydání hry, na kterou mám spadeno už takřka rok, o dalších pár měsíců. Ale co, do vydání zbývá jen pouhých pár dní! Early access verze na Steamu je navíc k dispozici už nějaký ten pátek, ve hře je obsahu víc než dost a dá se čekat, že do vydání se nic zásadního už nejen nezmění, ale hlavně neposmolí. Což je dobrá zpráva. Dojmy tak můžete brát jako svého druhu pre-recenzi.
Může být stres zábavný?
Tvůrci slibovali pěkně ostré RPG, ve kterém ovládáte družinu a brázdíte s ní pochmurné dungeony. Alfou a omegou herních mechanismů je, že prostředí podzemních kobek ovlivňuje psychiku členů družiny, kteří se tak mohou zbláznit, když se o ně dobře nestaráte. Stres ve hře hraje opravdu velkou roli; už jen samotnou chůzí po dungeonu ve vás roste strach reprezentovaný ukazatelem pod postavami, který se dál plní kdykoli dostanete silnější úder od potvory, začne vám zhasínat louč nebo třeba šlápnete na past.
Ve skutečnosti je Darkest Dungeon klasické roguelike RPG, čili jde o zástupce žánru, který již má svůj kulminační bod dle mého názoru za sebou. Pokud byste náhodou netušili, o čem je řeč, pointou roguelike her jsou procedurálně generované úrovně a nemožnost ukládání, která znamená permanentní smrt a potupný restart v případě neúspěchu. Pochopitelně v případě těchto her nehraje výraznou roli vyprávění jako spíš herní mechanismy, které musíte rozlousknout, poradit si s nimi a pak mít oči na stopkách úspěšně až do konce, abyste neudělali chybičku.
Pokud si v rámci žánru chcete zahrát kvalitní a zcela hotovou hru již dnes, doporučuji sáhnout po polské "simulaci" života ve válečné zóně This War of Mine. Darkest Dungeon je v mnoha ohledech neméně zajímavá, ale její hlavním neduh je zároveň hlavní problém roguelike her obecně. Procedurálně generovaná hra totiž znamená i variabilní obtížnost, a tak vám může přijít nefér, že jedna rozjetá partie je těžší než jiná. Ale to už je nejen život, ale i nedílná součást tohoto žánru. Chtěli jste hardcore hratelnost? Máte ji mít.
zdroj: Archiv
Bez pochodně do sklepení nelez
Již zmíněný Hamlet je vaší Mekkou, kde si odemykáte na jinak více méně statické obrazovce (představte si třeba města v HoMaM) budovy, získáváte zde "arzenál", s jehož pomocí pak snáze vyzrajete na dungeony, kupujete nové hrdiny, léčíte ty staré a šílené, dáváte jim nové zbraně nebo se chodíte dívat na hřbitov kolik vám jich zařvalo. A nebývá to hezký pohled.
Cílem hry je projít pět epických dungeonů - každý z nich má několik podlokací a projít úspěšně jakoukoli z nich není žádný med. Nečekejte, že si s hrou poradíte během několika málo pokusů. Restartovat budete mnohokrát, pokud si pečlivě nerozplánujete cestičku (někdo by možná použil slovo "strategie"). A tu vůbec můžete začít plánovat až poté, co se vám podaří uchopit a osvojit si řadu herních mechanismů, které spočívají v pečlivém mikromanagementu vašich hrdinů. Prakticky je tak celá hra o rozhodování kolik si koupíte věcí do inventáře, zda se vyplatí investovat spíš do pochodní či do jídla, jakého hrdinu se vyplatí vzít si do party pro ten který dungeon a jestli má smysl investovat do levelování postav nebo radši do jejich zotavení se po hospodách.
Prozkoumávat a osvojovat si herní mechanismy je práce (tedy zábava jsem chtěl říct) na minimálně několik příjemných zimních večerů. Hrdinové mají mnoho různých povolání (má oblíbená třída je "abomination", s níž nechtějí být v družině některé jiné postavy), různě spolu interagují, mohou postupovat po úrovních a vylepšovat si vlastnosti a dostávají se k lepší a elitnější výbavě. Navíc ve hře hrají velkou roli jakési "antiperky", kdy každý krok v dungeonu chytáte nové a nové fobie, které dělají hru těžší a těžší. A když máte pocit, že už to nejde víc, tak Darkest Dungeon ještě přitlačí. Nic pro sraby!
Nutno říci, že z hlediska toho, co se dá od roguelike her v dnešní době očekávat, patří Darkest Dungeon mezi ty výrazně podařenější kousky. Stojí za to jej hrát už teď a stojí za to se k němu vracet. Nejtemnější dungeon zkrátka nemůžete nechat jen tak nerozlousknutý. Animace se možná zbytečně opakují a tím pádem jsou dlouhé, některé mechanismy jsou zdlouhavé, a když je děláte po tisící, máte co dělat, abyste furt nepřepínali obrazovku třeba na seriál, ale stejně vám to nedá, abyste s hrou netrávili čas.
Navíc je na co koukat. Darkest Dungeon je vyvedený opravdu krásně – nechybí malebná grafika, atmosféra gotického románu, zajímavé a děsivé potvory, zneklidňující hudba a kvalitní ozvučení. To vše dává do kupy koktejl, za který si malý tým zaslouží fortelné poplácání po zádech. A tak to máme rádi.
Ale jak jsem nastínil v úvodu, ačkoli je hra velmi blízko vydání, není fér ji hodnotit, dokud ji za dokončenou neoznačí sami tvůrci. Snad ale nikoho neurazím, když už si teď dovolím říci, že Darkest Dungeon patří k tomu lepšímu, co nabízí nejen žánr roguelike RPG, ale i celá indie scéna. A na to si dám korbel medoviny.
