Kdyby mě pozoroval někdo neobeznámený s konceptem střílečko-stealth-RPG hybridu Prey, musel by mě považovat za úplného blázna. Přitom skutečným bláznovstvím by bylo preventivně nerozmlátit každou věc, která vám na Talos přijde podezřelá. Protože oni na vás číhají. Všude. V každém předmětu denní potřeby, za každým rohem. Kdo jsou oni? No přece mimozemské formy života stvořené z pohyblivé tmy, známé jako Typhoni, které obsadily celou vesmírnou stanici. A nejhorší je jejich malá pavoučí odrůda, takzvaní Mimici. Mohou se proměnit v cokoli a následně vám vysát mozek. Pořád zním jako magor? Dobrá, já to tedy vezmu pěkně od začátku.
Prey vytváří studio Arkane, tedy ti samí vývojáři, kteří mají na kontě sérii Dishonored. Kdo má s nadpřirozeným zabijákem Corvem Attanem nějaké zkušenosti, ten si okamžitě všimne leckterých podobností. Tak například, různé problémy jde zpravidla řešit mnoha způsoby, od střílení přes plížení až po speciální schopnosti, které se ještě dělí na relativně obyčejné (např. hackování) a totálně fantasmagorické (např. proměňování se v předměty po vzoru mimozemšťanů). Ale pokud se v Prey budete chvíli šťourat, zjistíte, že velice silně připomíná i jiné tituly – konkrétně série Half-Life a BioShock.
zdroj: Vlastní
Hraj to jako Half-Life
S posledním jmenovaným Prey spojuje jistá úroveň body horroru. Ta se tu projevuje nikoli obřími injekcemi, které si zapíchnete do ruky, ale rovnou obřími injekcemi, které si zapíchnete do oka. Věřte mi, že jde o dost nechutný zážitek. Krom toho si po chvíli všimnete, že příběh vůbec není takový, jak by se mohlo na první pohled zdát, a vsadím se, že úvodní šokující zvrat rozhodně nebude tím posledním.
Vyprávění Prey vlastně propojuje i s Half-Life – hlavní hrdina (či hrdinka) Morgan Yu, stejně jako Gordon Freeman, začíná své neobyčejné dobrodružství naprosto obyčejným, rutinním pracovním úkonem. Tentokrát jde o let helikoptérou nad velkým americkým městem, na jehož konci vás čeká takový vcelku běžný dotazník. Další spojitostí jsou samotní mimozemšťané. Kdo kolem sebe někdy panicky máchal páčidlem, protože si myslel, že se ve tmě skrývá headcrab, okamžitě pochopí hrůznou nejistotu, kterou šíří kamuflovaní Mimici.
Několik hodin, které jsem se hrou strávil, ve mně však kromě všeho srovnávání s jinými tituly probudilo ještě jeden pocit, a ten je možná ze všeho nejdůležitější. Myslím, že Prey bude více než schopná stát na vlastních nohou. Ne nutně kvůli obrovskému množství zbraní, vychytávek a schopností, které vám vloží do rukou, ale spíš kvůli tomu, jak to všechno sedí dohromady.
Všechno sedí
Navzdory vší své moci – proměňovat se, sesílat oheň, dezintegrovat nepřítele a nadělat z něj suroviny – jste pořád extrémně zranitelní, což odpovídá hororovému ladění vyprávění. Krom úplného začátku jsem si vyzkoušel i pokročilejší fázi hry, a když vás najde nějaký Typhon, máte problém, i když místo francouzáku třímáte vylepšenou brokovnici. Dokonce ani Mimici, vaši první a základní nepřátelé, v žádném případě nepřestanou být nebezpeční.
Je tedy pravda, že v pozdějších pasážích už jsou Mimici otravní spíš svým počtem a hbitostí, než čirým překvapením spojeným se změnou podoby. Získáte totiž přístroj, mezi jehož schopnosti patří skenování nepřátel, což vám následně odemkne nové možnosti vylepšení. Jeho další funkcí je ale odhalování skrytých Mimiků. Vlastně bych si skoro přál, aby mi hra tuhle možnost do rukou nedávala. Poněkud kazí neustálou paranoidní hrůzu z toho, že se na vás z nejbližšího stolku vrhne maskovaný černý pavouk.
Lov a buď loven
Vůbec není jasné, kdo je onou titulní kořistí, protože ano, Morgan Yu rozhodně zvládne nadělat nudličky i z několika mimozemšťanů najednou. Zároveň ale nikdy nejste pánem situace. Z problematického střetnutí se nevystřílíte, pokud k tomu nebudete mít dost zásob, techniky, magické šťávy či nábojů, nebo alespoň výhodnou pozici, získanou například opatrným plížením. Když vás mimozemšťané zaženou do kouta, je to váš konec. To platí mnohem víc než třeba v Dishonored, kde jste se s trochou šikovnosti mohli prosekat i velice ošklivými bojůvkami. Tady mě vývojáři už zpočátku varovali: „Nediv se, když umřeš, vážně je to docela těžké.“
Měli pravdu, a tahle dynamika funguje skvěle. Prey vás neustále drží na špičkách, pořád čekáte, s čím se vytasí příště, a momenty leknutí a překvapení rozhodně nepocházejí jenom ze zabijáckých hrníčků. Může se vám klidně stát, že omylem aktivujete nějaký experiment a zničehonic máte na krku elektřinou nabitého predátora, který vás jde oddělat. V téhle hře se rozhodně vyplatí číst e-mailové a ovládací terminály, abyste věděli, co vás čeká a co že vlastně zrovna mačkáte.
zdroj: tisková zpráva
Zároveň však nepřátelům můžete pořádný šok přichystat sami. Schopnost proměnit se v banán nebo kancelářskou židli je samozřejmě pěkná a hezky se vyjímá v trailerech, ale já ocenil i obyčejnější způsoby, kterými jsem mohl zrežírovat nějaké to genocidní přepadení. Zahradit kus chodby lepidlovou puškou a do zbývajícího prostoru nastražit miny, například. Nebo se prostě schovat za rohem, počkat na nepřítele, aktivovat bojové šílenství a rozstřílet ho na cucky mou věrnou brokárnou.
Konvenční metody likvidace Typhonů s sebou nesou ještě jednu výhodu. Čím víc mimozemských schopností si nasyslíte, tím větší problémy vás čekají. Jak pravil známý mudrc, s velkou mocí přichází velký mimozemšťan. Konkrétně tedy Noční můra, která je typhonskými schopnostmi přitahovaná jako… inu, můra. K plamenům. Jenže v tomhle scénáři se nespálí ona, nýbrž vy, takže se radši nenechte chytit.
Více schopností = Noční můra
Během své hry jsem Noční můru sice nepotkal, ale zato jsem narazil na mnoho jiných náznaků, že příliš velký počet úžasných mimozemských schopností s sebou ponese těžkou daň. Všechny automatické kulomety při pohledu na mě poněkud výhrůžně konstatovaly, že jsem zatím ještě nepřekročil hranici mimické hmoty, kterou by považovaly za nebezpečnou. Ještě pár vylepšení, a čekala by mě plná stanice robotických nepřátel, pletoucích si mě s vetřelcem. I když… Kdo říká, že bych tou dobou už vetřelcem skutečně nebyl?
Tohle omezení, ač na první pohled trochu otravné (mami, já si chci hrát se všemi hračkami, co tu jsou!), je vlastně docela chytře vymyšlené. Čím víc mimozemšťanů upižláte střelbou či klíčem, tím lépe. A když budete v průšvihu, dejte Typhonům ochutnat jejich vlastní medicínu. Prey je plná rozhodnutí tohohle typu. Jak se dostanu do téhle zamčené místnosti? Co si počnu, jestli mě támhleten Fantom zmerčí? A co když ÁÁÁÁ Ježíši Kriste to je Mimik přestrojený za ananas, proč jsem to nezkontroloval, rychle do něj naprat všechny schopnosti, co mám!
Plánování, utíkání, skrývání, hektická střílečka. Prey nabízí tohle všechno, navíc prezentované se sebevědomou grácií týmu, který moc dobře ví, jak vystavět prostředí přesně tak, aby se z něj stal ideální hrací prostor. Ve skutečnosti tu asi nenajdete žádný prvek, který by byl vyloženě revoluční – i tolik propíraná transformace je spíš takový doplněk k plejádě konvenčnějších schopností. Jenže k čemu revoluce, když se podaří chytře remixovat spoustu starších nápadů tak, aby dohromady dávaly dokonalý smysl? Zdá se mi, že Arkane jsou na nejlepší cestě, aby právě takového ideálního mixu dosáhli.
