Péče o koně, péče o zbraně

Banditské řemeslo neznamená jen bankovní loupeže a zběsilé honičky se strážci zákona. V roli Arthura Morgana, vysoko postaveného člena nechvalně proslulého Van der Lindeho gangu, zažíváte i poněkud obyčejnější povinnosti. Třeba zmíněný lov – zvěř můžete stopovat jako kloboukem ozdobený Geralt, ale pozor na dvě věci. Zvířata vás můžou ucítit, pokud fouká špatný vítr, a taky záleží na tom, čím je ulovíte. Rána z luku, nebo alespoň pistolí do hlavy, je nejčistší a zůstane po ní krásně zpeněžitelná mrtvola. Když to jelenovi naperete kulovnicí do břicha, za ten binec vám v obchodě moc dolarů nenabídnou.

Vždycky svoje úlovky aspoň můžete sami sníst, tedy pokud si je uvaříte a pokud vám mezitím postupem času neshnijí. Jídlo byste neměli podceňovat – Arthur bude postupně hubnout a jeho statistiky se zhorší. Obžerství z něj ale zase udělá tlusťocha se svými vlastními nevýhodami.

Milý bandita kromě toho musí pravidelně čistit zbraně, aby mu v nesprávnou chvíli nepřestaly fungovat, a není to žádný CJ ani Niko Bellic – pod kabátem se mu neschovává nekonečný inventář. Nosí u sebe dvě pistole, dvě velké zbraně, a to je všechno. Jak by taky ne, když všechno jeho vybavení vždy vidíte přímo na modelu postavy. Zbytek arzenálu tahá na sedle vaše věrná kobylka.

O tu se musíte starat, krmit ji, hřebelcovat a být na ni hodní, protože jedině tak odemknete její plný potenciál. Ale slůvko varování: pokud vám ji v přestřelce někdo picne, je po ní a vy si budete muset sehnat nového koně, který na vás nebude tak zvyklý, což se projeví i na jeho schopnostech a na vaší psychické pohodě (jestli mi Miňonku sejmou v poslední misi…!). Aspoň v nejhorším případě ze svého padlého čtyřnohého kamaráda nezapomeňte stáhnout sedlo, protože v něm se nachází veškeré vaše vybavení, o které určitě nechcete přijít.

zdroj: tisková zpráva

Hospodářská analýza Divokého západu

Pozoruhodně realistické detaily během dema nebraly konce. Například animace sbírání věcí – Arthur vezme štos peněz, lahev whisky nebo pár nábojů, otevře svou brašnu a předměty do ní zastrčí. Je to v podstatě drobnost, ale výsledný dojem je zvláštně, překvapivě realistický, tak moc jsme v herní branži zvyklí na věci, co se hrdinovi jednoduše teleportují do kapes. Místní animace je přitom dost rychlá, takže vás vlastně ani nezdržuje.

Vrcholem opulentního realismu jsou pak obchodníci. Když přijdete do krámu, všechny předměty si můžete prohlédnout v regálech, vzít je do ruky a převracet je sem a tam jako důkazy v L.A. Noire. Pak je přinesete ke kase a koupíte si je. Nebo regály ignorujete a jdete rovnou k obchodníkovi, který vám půjčí katalog – ale jestli čekáte obyčejné nudné menu, jste na omylu. Zboží je ve velké knize vyvedeno dobovými kresbami a jsou u něj odstavce „marketingového“ textu, stránky a stránky, do kterých se můžete začíst, abyste zjistili, odkud pocházejí místní broskve. Pak se nikdo nemůže divit, že první díl musel na pokračování čekat osm let.

zdroj: Archiv

Důraz na realisticky vypadající zážitek je tu skoro až obsesivní. Arthurovi například stejně jako Geraltovi postupem času rostou vousy a vy si je můžete oholit – ale jenom oholit, nikoli si je nechat zázračně dorůst. Když si tedy v záchvatu mladické nerozvážnosti vyholíte knír a pak toho litujete, nezbývá než si hezky postaru počkat.

Stříleti stříbro, mluviti zlato

Tvůrci samozřejmě dělají spoustu ústupků zábavě. Spojenci i nepřátelé nepadnou po jednom zásahu kulkou. Když spácháte zločin a ujedete z města, šerif o vás po pár stech metrech ztratí zájem. Na vaši hlavu ale bude i tak vypsána odměna, kterou musíte buď sami vyplatit, nebo si od té doby dávat pozor na lovce lidí.

Dokonce někdy můžete nést zodpovědnost i za něco, co jste vůbec neudělali. Gangster třeba zastřelí strážce zákona, vy o chvíli později narazíte na mrtvolu a zrovna jí prohledáváte kapsy, když vás u toho někdo uvidí – a najednou jste hlavním podezřelým vy, pokud se z toho tedy nevymluvíte nebo utíkajícího svědka nezastrašíte třeba varovným výstřelem do zad.

Interakce s ostatními obyvateli otevřeného světa je prvkem, na který byli vývojáři při prezentaci asi nejpyšnější a neustále ho zdůrazňovali, a na jejich entuziasmu něco je. S každou osobou, kterou potkáte, si můžete promluvit. Ne že byste si přímo vybírali konkrétní věty jako v RPG od BioWare, ale můžete Arthurovi přikázat, aby pozdravil, vyhrožoval, vymlouval se, konfrontoval…

Někdy se z problémů vykecáte, ale záleží na kontextu – občas to tak úplně nejde. Narazil jsem třeba na chlapíka, který ve tmě za hospodou dorážel na vyděšenou, osamělou ženu. Přišel jsem k němu a slušně mu vysvětlil, že se mi takové jednání nelíbí. On mi začal nadávat a sáhl po pistoli. Já se ještě pokusil situaci verbálně uklidnit. On tasil. Já taky. On vystřelil. Já taky. Přežil jsem. On ne. Takový nenadálý ad hoc souboj jako z Tenkrát na západě.

Jindy jsem si (po malé nápovědě od vývojářů) všiml, že za ordinací místního doktora se nachází podivný přístavek se silnými železnými dveřmi. Když jsem na ně zaklepal, nepřátelský hlas mě poslal tam, kam slunce nesvítí. Šel jsem tedy za doktorem a s pistolí v ruce ho slušně, ale důrazně požádal, aby mě do přístavku pustil. Našel jsem tam skrýš konkurenčních banditů, se kterými jsem se možná mohl nějak dohodnout, ovšem bylo jich pět, takže asi pochopíte, proč za mě raději promluvila moje pistole. Jejich kradené dolary se brzo staly mými kradenými dolary.

Arthur tedy rozhodně umí mluvit, ale někdy úplně stačí poslouchat. Když se dva lidi na ulici baví, že místní hospodský povaleč Jack je prachmizerným hráčem pokeru, nic vám nebrání ho navštívit, dát si s ním několik partiček a oškubat ho o všechny peníze. Jindy se lidé baví o záhadných vagabundech, co po nocích spí s prasaty. Když podobným řečem nevěnujete pozornost, o dané příležitosti přijdete – nečekejte žádné moře ikonek, co na vás budou mrkat z mapy a dožadovat se splnění.

zdroj: Archiv

A poslouchat byste měli i řeči obchodníků. Když se prohrabujete jejich sortimentem, snaží se vám poradit a co nejvíc vám toho prodat: „Co bys, kamaráde, říkal třeba na novou hlaveň k revolveru? A nehodilo by se ti víc nábojů?“ Realistické a užitečné, když byste jinak třeba zrovna na náboje zapomněli.

Takhle hubený nejsi, Arthure

Tolik odstavců, a ještě pořád jsem se dopodrobna nerozepsal o prvku, který si s Red Dead Redemption 2 každý nejspíš automaticky spojí nejdřív ze všeho – střílení. To proto, že je zcela adekvátní, jen u mě zdaleka nevyvolalo takový úžas jako živoucí Divoký západ, kde vlastně k ovlivnění herního světa ani nemusíte vytáhnout pistoli.

Přestřelky jsou intenzivní a zbraně štěkají s přesvědčivou vervou, můžete plynule střídat hbité revolvery a pomalejší, ale o to mocnější pušky, Arthur s sebou má i laso nebo nože, a to dokonce i ty vrhací. Zároveň se můžete krýt za překážkami, místo pečlivého míření pálit od boku jako pravý desperát, zpomalit čas a rozstřílet několik cílů najednou… Víc než dost způsobů jak nepřátele poslat na poslední z cest.

Krytí ovšem v demu nefungovalo úplně dokonale. Arthur měl nešťastnou tendenci schovat se za tenký stromeček, který neposkytuje žádnou velkou ochranu, místo aby sebou plácl o široký skalnatý výstupek, na který jsem mířil. Schovávání se za nepravidelné útvary Arthurovi všeobecně moc nevyhovovalo a docházelo k prolínání částí jeho těla a terénu, a to je něco, na čem autoři ještě do vydání můžou zapracovat.

Kdopak to míří?

Dalším trochu problematickým bodem je auto-aim. Ten je v Red Dead Redemption 2 tak nápomocný, až mě to vyvedlo z míry. Stačí zmáčknout tlačítko míření a Arthur v tu ránu automaticky vyhmátne nejbližší cíl. Zkoušel jsem mířit i ručně, tedy tlačítko držet, místo abych ho pokaždé na chvilku zmáčknul, ale vývojáři mě kárali, že takhle se to hrát nemá.

Upřímně řečeno, přestřelky díky tomu byly dost jednoduché, a to i když jsem stál proti masivní přesile. Chápu, že konzolím je třeba dělat ústupky (a například v takovém Wolfensteinovi II mě zase štvalo, že asistence bylo moc málo), ale Arthur toho přece jen sám od sebe dělá trochu víc, než by se mi líbilo. Doufám, že pro lidi, kteří mají gamepad víc v ruce, bude existovat možnost auto-aim trochu oslabit.

To by navíc zvýraznilo důležitost plížení. Některé situace můžete zahájit hezky potichu, krást se od stromu ke stromu a vrážet nepřátelům nože do hrdel, nebo dokonce přikazovat svým parťákům, co a jak. Šel jsem takhle přepadnout šéfa nepřátelského gangu po boku Johna Marstona a Billa Williamsona a mohl jsem jednomu z nich nakázat, aby se o stráž močící u stromu postaral radši on. Pak jsem to ale zkusil s dvěma strážnými najednou, ti Billa zahlédli a spustili alarm, a vypukla otevřené bitka. Jen to zkrátka díky štědrému auto-aimu nebyl žádný velký trest.

S gangem se to lépe táhne

Druhou příběhovou misí, kterou mi vývojáři ukázali, byla klasická vlaková loupež, která se pořádně zvrtla, což je bohužel pro Van der Lindeho gang v posledních letech takové nepsané pravidlo. Zločincům se nedaří, civilizace (a s ní i železná pěst zákona) postupuje neúprosným tempem, a tak nezbývá než bojovat o holé přežití.

Znamená to, že vaše základna – tedy tábor gangu, kde můžete potkat všechny svoje přátele a kolegy – se neustále přesouvá z místa na místo. V obrovském otevřeném světě vás aspoň trochu ukotví, protože ačkoliv si můžete na svém koníčku jezdit kdy chcete, kam chcete, přece jenom byste se měli do tábora co nejčastěji vracet.

Tvůrci totiž vyprávění svého příběhu přirovnávají k seriálům Ztraceni nebo Hra o trůny, a to kvůli mnoha různým perspektivám mnoha různých postav. Sice celou hru prožijete v kůži Arthura, ale vaši přátelé budou tvořit klíčový katalyzátor. Když přijdete do tábora, můžou vám zadat misi, vypravit se s vámi na lov, dát si s vámi partičku karet, a vy se během toho všeho dozvíte něco víc o nich, o sobě i o Americe roku 1899.

Interakce s Dutchem a spol. budou navíc ovlivněny externími faktory. Když jste opilí, rozhovory probíhají o dost jinak. Záležet bude i na tom, jakou máte úroveň „cti“ (jste chladnokrevný vrah, nebo spíš trochu drsnější Robin Hood?) a na vašich rozhodnutích v příběhových misích. A celý tábor má souhrnnou morálku, která bude záviset na vašich aktivitách. Noste do společné kasičky hodně peněz ze svých osobních eskapád, přivezte kuchařce čerstvé maso, a místo ponurého ticha bude večerem znít zpěv a kytara.

zdroj: tisková zpráva

Kdo si počká…

Samozřejmě pomáhá, že Red Dead Redemption 2 se může chlubit prvotřídními hereckými výkony doplněnými uvěřitelnými obličejovými animacemi a že jednotlivé postavy stojí za to, abyste s nimi „ztráceli čas“. Jen tak pokecat s Johnem nebo s Dutchem ve mně zanechalo mnohokrát větší stopu, než když jsem někde zastřelil nějakého náhodného banditu.

Hra si je své scenáristické síly vědomá a nebojí se ji využít. Na úplném začátku před vlakovým přepadením mě nechala prvních pět minut sledovat filmeček, pak jsem deset minut jel na koni spolu se zbytkem gangu a naslouchal jejich konverzaci, dalších pět minut jsme strávili na plánovaném místě činu, kde nám charismatický Dutch vykládal svůj plán a motivoval nás, několik dlouhých chvil zabralo i nastražování bomby, a následná přestřelka pak v porovnání s tím vším trvala jenom chviličku.

Red Dead vás rozhodně nezahltí zběsilou akcí. Spíš si na ni musíte trpělivě počkat, ale to není špatně – naopak mám pocit, že to výrazně napomáhá oné obdivuhodné autenticitě. Když už jdete přepadnout vlak a riskovat životy celého gangu, přece dává smysl, že si o všem napřed dopodrobna promluvíte a pečlivě se připravíte a že pro vás bitva s desítkou po zuby ozbrojených strážných není obyčejná rutina, byť z hlediska obtížnosti ve skutečnosti o žádnou velkou výzvu nejde. Vy jako hráč to víte, ale Arthur a spol. rozhodně ne.

zdroj: tisková zpráva

Stát se kovbojem

Nedá se popřít, že si budete muset zvyknout na spoustu zdlouhavé jízdy na koni. Ta je někdy doprovázená dialogy, ale většinu času jste sami a přesouváte se z místa na místo skrz nádhernou otevřenou krajinu. Není to taková aktivní zábava, jako když v GTA jezdíte autem po městě, ani vám k tomu nehraje žádné rádio, ale během několikahodinové ukázky mě projížďky na koníku bavit nepřestaly. Zíral jsem na krásnou prérii nebo horské útvary, někdy slezl z koně a zastřelil neopatrného jelena nebo otravného banditu, a jindy prostě jen tak přemýšlel nad nesmrtelností chrousta. Uvidíme, jestli to bude jiná pohádka po stovce proježděných hodin.

Vsadil bych však hrst dolarů na to, že Red Dead Redemption 2 nebude nudit nikdy, protože její Divoký západ je až moc uvěřitelný, plný příběhů, obětí, rivalů i rozkošných zvířátek, kterým vpravíte olovo do lebky. Navíc bez mapy poseté ikonkami, co by vás více méně nutily dělat vedlejší aktivity, dokud byste úplně nevyhořeli.

To je vlastně ten nejdůležitější dojem, který jsem si z celého dema odnesl. Ohromné hry můžou být nebezpečné přesně tím, že vás zkrátka ubijí množstvím repetitivního obsahu. To by se tady stát nemělo, protože svět se všemi svými zdánlivě zbytečnými detaily, animacemi a povinnostmi působí tak živě a opravdově.

Coby nedokonalý hráč posedlý kompletováním bych samozřejmě chtěl vyzobat každičkou drobnost, a to by mě nakonec přestalo bavit, protože těch drobností tu zkrátka je až příliš. Jenže Arthur chce žít svůj vlastní život, občas si vyčistit pušku, projet se na koni, dát si panáka v hospodě a klidně ignorovat tajný úkryt banditů, když na to zrovna nemá náladu. Arthurovi vůbec nevadí, že z celé hry na první dobrou uvidí jen 20 procent obsahu. A když jsem hrál Red Dead Redemption II, na dvě hodiny jsem se Arthurem stal.