Staří známí
Resident Evil: Revelations ale patří mezi ty úspěšnější a povedenější odbočky, tudíž jsme se dle očekávání dočkali pokračování, které poněkud atypicky vychází rozdělené na části - každý týden vychází jedna epizoda. Souhrnnou recenzi přineseme až v momentě, kdy vyjde hra kompletní. Zatím ale nabízíme dojmy z prvních dvou epizod, které osvětlí, zda má smysl kupovat jednotlivé kousky hned, nebo je lepší počkat, jak dopadne hra jako celek.
Vzhledem k tomu, že univerzum Resident Evil čítá obrovské množství postav, může Capcom pro každý nový titul vybrat ansámbl, který si dal pár let oraz, a je tudíž zralý na další děsivé dobrodružství. Zatímco se v Revelations vrátili na obrazovky protagonisté Jill Valentine a Chris Redfield, v pokračování díle si zahrajeme za dobře známou Claire Redfield (Chrisovu sestru) a Barryho Burtona z původní Resident Evil hry.
Nebudete ale hrát sólo. Oba dva hlavní hrdinové dostanou i užitečného sidekicka, jak se stalo v této sérii zvykem. Claire se na začátku hry probouzí v tajuplné ostrovní věznici, kde ji uvěznili společně s Moirou Burton, Barryho dcerou. A zatímco první polovinu hry strávíte s touto dvojicí slečen, v druhé fázi se pak zhostíte role Barryho, který se na tom samém ostrově setká s podivnou mladou dívkou.
Kooperace hlavních postav je postavena podobným způsobem jako v předchozích dílech, avšak v Revelations 2 lze mezi postavami většinu času volně přepínat, přičemž tento prvek poměrně zásadně ovlivňuje hratelnost. Nepřepínáte totiž mezi dvěma zkušenými střelci, ale mezi dvěma odlišnými postavami, z nichž jedna plní funkci útočníka, zatímco druhá je spíš podpůrná. Kupříkladu Moira pomocí baterky označí důležité předměty skryté ve tmě nebo páčidlem otevře zatarasené dveře. Poněkud strašidelně působící holčička Natalia pro změnu dokáže vycítit přítomnost nepřátel skrz zdi.
Resident Evil: The Suffering
Pamatujete se na výbornou hru The Suffering? Jednalo se o nadpřirozený akční horror z vězeňského prostředí, na který jsem si během hraní Revelations 2 několikrát vzpomněl. Ať už se jednalo o prostředí zchátralé věznice, bizarní nepřátele nebo nejrůznější mučicí nástroje, podobnost jsem vnímal takřka na každém kroku. Přesto bych ale rád v některém z dalších dílů ocenil návrat ke klasické zombie story uprostřed města. Momentálně se Resident Evil přiklání spíše k mixu Silent Hillu, Alana Wakea a filmové série SAW.
První epizodu prolétnete zhruba za dvě a půl hodiny, přičemž hraní za Claire a za Barryho je rozděleno zhruba v poměru 50:50. A byť se dočkáte stejné příběhové břečky plné klišé, jako v případě jakékoliv Resi hry, není to pravděpodobně nic, nad čím by fanoušci ohrnuli nos. Druhá epizoda pak představuje pár vedlejších postav, z nichž především jedna má přinést do hry jakýsi „komický odlehčující prvek“. A ano, je to přesně tak špatné, jak to zní.
Právě druhá epizoda ve mně vyvolala první opravdové pochyby. Průzkum ostrova a jeho vizuální zpracování se až nápadně podobá poslednímu Tomb Raideru, design naplno odhaluje své slabiny (recyklování animací, stále stejně vypadající interaktivní objekty…) a celkově se dostavuje pocit, že Revelations 2 chybí nějaký zajímavější nápad.
zdroj: Archiv
Herní fúze
Ve spojení se spin-offem Revelations se často zmiňuje, že se v něm vrací správný residentevilovský feeling. Což o to, skutečně je tady mnohem větší příklon ke komornímu hororu než k rozmáchlému akčnímu (a dost hloupému) filmu v podání Resident Evil 6. Po zahrání prvních dvou epizod se ale spíš přikláním k názoru, že došlo k jakési fúzi mezi starými Resident Evil hrami z prvního PlayStationu a akčnějším čtvrtým dílem. Ze čtyřky a pětky je extrahovaná third-person kamera a ovládání. Naopak inspirace původní PSX trilogií v podobě spoře rozmístěných nábojů a léčivých kytiček, dodává žádaný survival prvek.
Co to ve výsledku znamená? Především to, že mě nesmírně potěšila dobře nastavená obtížnost. Několikrát jsem kvůli příliš akčnímu postupu přišel o značnou část zdraví a se srdcem v krku jsem zmatečně probíhal již navštívená místa v naději, že jsem snad přehlédl nějaký zastrčený kout s dobře schovaným léčivem. Na staré dobré díly pak lehce navazuje i fakt, že tu a tam musíte vyřešit drobnou „hádanku“. Nic moc náročnějšího než sebrání a použití předmětu na správném místě ale nečekejte.
Výrazným plusem pro velkou skupinu lidí je přítomnost lokálního kooperativního módu na rozdělené obrazovce, který se nejprve objevil na konzolích, ale po „mírném“ faux pas Capcomu se split-screenu dočkali i majitelé PC verze. V kooperativním režimu dostanou Revelations 2 ještě lepší grády, tudíž pokud máte tu možnost, vezměte někoho na děsivý ostrov s sebou. Jestli ale máte raději tradiční způsoby likvidace zombíků po desítkách, můžete vyzkoušet i překvapivě rozsáhlý Raid mód s nepřeberným množstvím obsahu k odemčení.
Nic nového pod sluncem
S finálním hodnocením samozřejmě počkáme, až budeme mít hezky „všech pět“ pohromadě. Přesto se dá zhruba odhadnout, jak si nakonec Revelations 2 povede. V první řadě je vidět, že se skutečně jedná o menší projekt. Design hry nepřináší nic nového, vizuálně jsme někde u předchozí generace konzolí, animací je minimum, temné prostředí se utápí v šedohnědých tónech a postup hrou je silně lineární.
Umělá inteligence parťáka je místy opravdu k pláči. Na druhou stranu si během hraní často vzpomenete na skvělý čtvrtý díl a dobře nastavená obtížnost se postará o řadu vypjatých momentů, což je dle mého názoru něco, co se u survival hororu počítá především.
Příjemný zážitek z první epizody mi sice trošku pokazila méně povedená druhá část, ale nic ještě není ztraceno. Vypadá to, že i když Revelations 2 neohromí, slušnou porci napínavé akce nakonec přinese. Zatím bych byl ale s kupováním jednotlivých epizod spíše opatrný, protože se zdá, že jejich kvalita možná bude poněkud kolísavá. Raději počkejte, jak hra dopadne jako celek.
