Total War: Warhammer II se točí kolem víru magické energie, kterému se říká Vortex. Ten byl kdysi vztyčen kouzelnou mocí elfů, kterým vydatně pomohli právě lizardmeni. A teď ho všechny hratelné rasy – lizardmeni, high elfové, temní elfové, a ještě jeden dosud neoznámený národ – chtějí pro sebe. To znamená, že poprvé v historii série vás může některá frakce předstihnout na cestě ke konečnému cíli, a že ani nadvláda nad třemi čtvrtinami mapy vám nemusí stačit k vítězství, když si nepohlídáte, co dělají ostatní. Zároveň by to mělo eliminovat nudu a šeď pozdějších fází kampaně, kdy už obvykle máte vše v kapse a stačí se zbytkem nepřátel vytřít podlahu. A třetí efekt je ten, že Total War: Warhammer II se bude výrazně více spoléhat na vyprávění než jeho předchůdci.
To ostatně bylo okamžitě poznat v bitvě, do které jsem byl po hlavě uvržen. Nešlo při tom o žádné náhodné políčko nebo údolí – mým úkolem bylo dobýt obrovskou pyramidu mayského střihu, kde se usídlili energii vysávající high elfové. Celý konflikt byl ještě navíc rozdělený do několika více méně kontrolovaných fází – dobýt most, pak vyřadit z provozu elfské obléhací zbraně, následně rozdrtit hlavní sílu v čele s elfským princem, a nakonec v časovém limitu ulovit dva mágy na bojových vozech.
Vývojáři se dušují, že hru půjde hrát i typickým sandboxovým stylem, a že podobné příběhově ukotvené bitvy budou spíše prokládat a ozvláštňovat zaměnitelnější, ale o to nepředvídatelnější střetnutí – vlastně podobně jako v prvním díle, jen ve větší míře. Já jsem za příběhové potyčky každopádně velice rád. Nebo za ně alespoň rád budu, pakliže budou všechny vypadat jako bitva, kterou jsem měl možnost hrát.
Krása versus ostré tesáky
Je na tom něco osudového, probíjet se vzhůru po schodech zaplavených blonďatými krasavci skrze krupobití šípů a magické výbuchy. Kamenná kopí a palice prorážejí a deformují bělostná brnění. Zuřivé ještěrky pádí kupředu bez ohledu na ztráty. Gigantičtí obrnění bastiladoni už někde na křídle dávno propadli bojovému šílenství, kosí, co můžou, a moje pokyny jsou jim zcela šumafuk. A pak je tu samozřejmě velitel, který jede do bitvy na hřbetu zabijáckého carnosaura.
Ano, atmosféru má Total War: Warhammer II zmáknutou, o tom žádná. A hratelnost… tu vlastně taky. Pokud jste hráli první díl, samotný průběh bitvy vás asi nepřekvapí. Jednotlivé rasy opět vypadají patřičně asymetricky – lizardmeni hodně rádi běhají a jejich velká monstra slouží spíš jako nezničitelné štíty, než že by způsobovala bolestivé poškození. Elfové vás zase rádi vyřídí na dálky družinou křehkých lučištníků, nezničitelnou Phoenix Guard nebo elitní těžkou jízdou Silver Helms. Jak to bude s dalšími dvěma rasami, je zatím ve hvězdách, přestože fanoušci stolního Warhammeru budou jistě disponovat přesnějším odhadem než obyčejní smrtelníci.
Pouštění draků
Na bitevním poli ovšem narazíte i na jiné přídavky, než jen nové rasy a krajinky. V nemilosrdné řeži je občas snadné na to zapomenout, ale frakce mají k dispozici nové aktivní schopnosti. Lizardmeni si například mohou povolat stádečko rychlých dinosaurů, kteří jsou schopní bez velkých cavyků vrazit elfským lučištníkům do týlu a patřičně je zmasakrovat. Bez téhle taktiky by dobývání zašitých elfáků bylo mnohem těžší.
Můj úkol naopak rozhodně neusnadňovala přítomnost slunečního draka, který nyní poprvé umí chrlit oheň. A je to vážně nepříjemný protivník. Dokonce i můj velitel na carnosaurovi se musel sklonit před jeho strašnou mocí, a nakonec jsem jej upižlal až laserovými kanony, které na svých mohutných zádech nesli nákladní dinosauři. Ano, laserové kanony. Zbavte se všech zábran a jistě si lizardmeny užijete stejně jako já. Tedy, on je to solar engine, ale funguje úplně stejně jako laserové kanony.
zdroj: Vlastní
Poznejte svého hrdinu!
Že je zábava za tyhle ještěrky hrát však neznamená, že bude Total War: Warhammer II lehká hra – ať už za ně, nebo za kohokoli jiného. Právě naopak, první tři nebo čtyři pokusy dobýt vrchol pyramidy skončily mou potupnou porážkou. Dokonce i tehdy, když na bojiště dorazila moje tajná zbraň v podobě terradonů schopných shazovat devastující bomby. Elfští draci, početní převaha, mocná magie a určitě i má špatně zvolená taktika způsobily, že jsem před vývojáři musel vypadat jako totální amatér.
Můj první dojem je ten, že snad ještě více než kdy dřív záleží na jednotlivých hrdinech či obřích jednotkách a chytrém využití jejich schopností. Klasické útoky na křídlo a systém kámen-nůžky-papír, kdy kopiníci porážejí jízdu, to všechno je sice pěkné, ale pakliže ze svých nejmocnějších borců nevymačkáte, co se dá, dopadne to pro vás špatně.
Během prvních pokusů jsem například útočil na bránící elfy tím způsobem, že jsem na ně vrhl své menší ještěrky, aby to největší poškození neschytali mí nejsilnější veleještěři – tak trochu po vzoru upířích lordů z jedničky a jejich postradatelných nemrtvých. Až později jsem si uvědomil, že výrazně efektivnější je použít obrněné dinosaury jako tanky a vůbec se nestarat o skutečnost, že do nich právě sype šípy pět jednotek najednou.
Střemhlavé bombardování ve stylu druhohor
Nutnost obeznámit se se silnými a slabými stránkami klíčových aktérů na bojišti demonstroval i finální konflikt celého dne – hon na mágy. Když elfy patřičně zatlačíte do kouta, vyjedou z vrcholu pyramidy jejich dva šéfové na bojových vozech. Ty jsou extrémně rychlé a pohyblivé a moje taktika pálit po nich nepříliš přesnými lasery vyústila v to, že mi vypršel čas, magický rituál byl dokončen a já bitvu prohrál. Proto jsem se musel pečlivě zamyslet nad tím, jaké jednotky vlastně chci použít, a nakonec jsem těžké dilema vyřešil právě létajícími terradony a jejich brutálními výbušninami, spojenými s obkličujícími davy slabochů, u nichž mi bylo jedno, že jich šrapnely půlku vyhladí.
Z krátké ukázky se mi zkrátka zdá, že jednotlivé rasy zde budou mít vlastní osobnost – a extrémně zvědavý jsem na to, jak si vývojáři poradí s příbuznými národy temných elfů a high elfů. Druchii jsou blázniví psychopati, jistě, ale jak se to promítne na jejich bojovém stylu? To je otázka. A pak zbývá ještě otázka neoznámené čtvrté rasy, která dle nejen mého odhadu bude preferovat sýr a morové epidemie.
Zajímavé nové rasy, zábavné příběhové bitvy, nové prostředí od Ulthuanu přes Lustrii až po Southlands… Zdá se, že tvůrci z Creative Assembly jednoduše vzali první Total War: Warhammer jako základní kámen a vystavěli na něm vznosný palác pokračování, z něhož se budou všem fanouškům série sbíhat sliny. A to jsem ani nezmínil, že celá situace je zkomplikovaná přítomností kolonizačních výprav ras Starého světa. Nebo o tom, že dva high elfští hrdinové začínají v kompletně odlišných pozicích – jeden ve své ostrovní domovině, druhý daleko v nepřátelském území. Nebo o tom, jak to všechno bude vypadat, až se trilogie Total War: Warhammer spojí v jedinou obrovskou mapu, na což si musí počkat všichni, kterým se nový příběhem prošpikovaný směr nelíbí. Spojená mapa totiž bude masivní sandbox bez hranic a berliček.
zdroj: Vlastní
Nespěcháš? Zaplatíš
Víceméně tady celou dobu pěju ódy, takže je načase vznést pár kritičtějších poznámek. Jedna se týká lizardmenů, ta druhá zpracování ukázky, kterou jsem měl možnost vyzkoušet. Takže zaprvé – jednotliví dinosauři jsou si až příliš podobní, jak na bitevní mapě, tak na svých kartičkách. Vím, že tvůrce omezuje licence a nemohou si vymyslet úplně nové druhy, ale přece jen by mi zjištění, že moji dva na první pohled úplně stejní veleještěři ve skutečnosti mají různé statistiky a zjevně jsou navrženi pro trochu odlišné role, nemělo zabrat půlhodinu intenzivního hraní. Vlastně mi trochu chybí stylizované, ale o to jasnější kartičky jednotek z Total War: Rome II.
A za druhé – nezávidím lidem, co si hru vyzkouší během E3. Nejen proto, že samotná výzva v podobě dobývání přibližně stejně silné armády okupující mnohem výhodnější pozici je sama o sobě dosti strmá. Ale i kvůli zavádějícím instrukcím, které vám hra poskytuje. Patnáctiminutový limit je totiž vážně dost šibeniční, ale hra vám přímo neřekne: „Pospěš si, jinak prohraješ!“ Naopak, text objevující se na obrazovce vám radí, ať si v klidu zvolíte formaci, pak ať po jednotlivých potyčkách reformujete svou armádu, a pokud to všechno uděláte, nikdy ty zatracené mágy nezahubíte – zvlášť když často musíte dlouho čekat, než vaše jednotky přejde krvelačný vztek a vy je zase budete moci ovládat.
Sem s Warhammerem!
To je ale víceméně drobnost, úlet dema, který hráče hotové hry velmi pravděpodobně nemusí zajímat. Raději bych zdůraznil, že Total War: Warhammer II na mě působí velmi pozitivním dojmem, i když na nějaké obecnější soudy je stále ještě příliš brzy – minimálně do té doby, než si vyzkouším hru na kampaňové mapě a zhodnotím dynamiku závodu o magický vír. Každopádně si myslím, že vzít vynikající hru v podobě prvního dílu, posunout ji trošku jiným směrem a přidat k ní hromadu nových prvků, to vůbec není špatná filozofie. Můžu bezpečně říct, že strategického fantasy Warhammeru stále ještě nemám dost.
