Dojmy z hraní: vyzkoušeli jsme Torment: Tides of Numenera
zdroj: tisková zpráva

Dojmy z hraní: vyzkoušeli jsme Torment: Tides of Numenera

24. 1. 2017 19:30 | Dojmy z hraní | autor: Daniel Kremser |

V poslední roce, či dvou se doslova roztrhl pytel s návraty klasických izometrických RPG, které pro velké množství dnes už odrostlých hráčů představují ony příslovečné zlaté časy herního průmyslu. Načal to Brian Frago se Wastelandem a pokračovalo to Tyranny, Pillars of Eternity či Divinity: Original Sin. Hráči si zkrátka mají z čeho vybírat a jen letos dost možná vyjdou hned 3 až 4 podobně laděné tituly. Jedním z nich bude i duchovní nástupce legendárního Planescape: Torment, který jeho tvůrci popisují jako titul, co si musíte zahrát, když už vás nebaví rozdávat headshoty. A po zhruba dvou hodinách hraní mám měsíc před vydáním pocit, že z výše uvedených her je Torment: Tides of Numenera dost možná nejpovedenější.

Torment 2017 

I okolo nového Tormentu se nějakým způsobem motají Brian Fargo a Chris Avelone. Rovnou ale musím říct, že na první pohled vypadá Torment lépe než jejich předchozí hry. Tedy, pokud jste podobně jako já nepřišli na chuť Wastalendu, ani Pillars. V mých očích byly obě dvě hry spíše snahou přiživit se na vlně retra, přičemž šlo o tituly spíše průměrné. Torment: Tide of Numenera naproti tomu působí už od prvních chvil přesně opačně, a přestože hra je věrná filozofii původního Tormentu, nebojí se hned v několika ohledech nelpět na zastaralých herních postupech. Autoři neobětovali hratelnost a uživatelský komfort na oltář retra, a jak sami říkají, tentokrát jde o do značné míry o mainstream, který má zlákat i hráče, kterým Planescape: Torment zhola nic neříká.

Nový Torment je tak do určité míry hra, ke které sednete a hrajete, aniž by vám na rozdíl od konkurence házela klacky pod nohy. Celé dvě hodiny jsem nenarazil na jediný problém či zákys, a to jsem hru skutečně viděl poprvé, a za odborníka na žánr se taktéž nepovažuji. Uživatelské rozhraní je příjemné a hra vás tak nějak podvědomě naviguje rozlehlými levely, aniž by toho prozrazovala příliš. Zároveň vás nenechá na pospas pixel huntingu či hodinovým záseků jenom proto, že jste někde zapomněli sebrat klíč od dveří. Mnozí namítnou že jde o úlitbu konzolím, pro které Tides of Numenera vyjde také s tím, že konzolové verze vypadají už nyní parádně. Spíše ale za přívětivostí Tides of Numenera stojí, podobně jako v Divinity: Original Sin, snaha přinést retro atmosféru, staré příběhy a propracovaný herní svět se vším všudy do reality roku 2017.

Nosným prvkem hry je samozřejmě příběh, a byť stojí zcela mimo původní Planescape universum, sdílí podobnou vypravěčskou filozofii. V demu mě tvůrci vzali spolu s hlavním hrdinou do zvláštního města, vystavěného v útrobách obřího mezigalaktického slimáka, který se pohybuje v čase a prostoru. Ano, už to zní jako typický Torment, i když jde jen o špičku ledovce zcela unikátního a krásně bizarního herního světa, který je rámován důrazem na vyprávění osobních a komorních příběhů. Každá postava má většinou co říci, a i absolutní charakterová stafáž nabízí perfektně napsané dlouhé dialogy plné mytologické vaty, které se nebojí smrtelně vážných témat, ale cizí jim není ani humor.

Když třeba narazíte na zdejší druh otrokářů, obchodujících pouze se zločinci, hned se vám dostane lekce o právním systému zdejšího místa. Podobných detailů je hra plná, a to co jste tak milovali na původním Tormentu, se vrací - tvůrci z InXile rozhodně nepáchají žádnou herezi, byť bych kvality scénáře spatřoval především v osobních příbězích a epizodkách, než ve všeobjímajícím boji dobra a zla. Základní příběhový oblouk totiž zatím působí spíše jako klasika, zasazená do jednoho z nejbizarnějších herních světů historie. 

Statická zábava 

Nový Torment budí světem, vyprávěním i postavami nadšení, zároveň jej ale nelze vnímat nekriticky. Zatímco celkové rámování příběhu ale nelze po dvou hodinách hodnotit, to grafiku už ano. A v tomto ohledu spíše hra budí rozpaky. Ani retro stylizace a zajímavě zpracovaný herní svět, kde se technologie vydávají za magii, a který představuje fantasy bez elfů a trpaslíků, jednoduše nevypadají moc dobře. Jedna věc je samozřejmě stylizace a záleží hlavně na osobním vkusu hráčů, zda jim izometrické retro bez špetky stylizace konvenuje či nikoli. Nemohu se ale ubránit pocitu, že byť autoři ukázali rozlehlé a obsahem narvané prostředí, všechny lokace působily staticky - screenshoty paradoxně dělají hru daleko pohlednější, než jak vypadá v pohybu. Respektive, ono se toho moc nemění a třeba animací bylo například v prezentovaném úseku pomálu.

Zároveň ale platí, že hratelnost jakýkoli dojem z grafiky přebíjí. Jen si prostě musíte uvědomit, jaký typ hry si kupujete. Tvůrci se snaží nabídnout retro zážitek upravený pro současnou hráčskou generaci, ale některé skutečnosti zkrátka změnit nedokáží. Například ve hře není dabing. Ale upřímně řečeno jsem většinu ze zmiňovaných dvou hodin četl dobře napsaný scénář a k boji došlo nakonec také pouze jednou.

zdroj: Archiv

O tom ale byl i původní Torment a nelze to hře v žádném případě vyčítat. Obzvláště, když si jsou tvůrci lehké letargie vědomi a textové vyprávění příběhu doplňují jinak spíše rázněji pojatou hratelností, která potlačuje RPG prvky ve formě piplání se s postavou, a klade důraz na objevování herního světa. Torment je hra o dělání rozhodnutí a sledování jejich následků, zatímco zbytek tradičního RPG zážitku stojí trošku opodál. Statistiky ostatně výrazně nahrazují speciální dovednosti, které se uplatňují hlavně v soubojích.

Obrazovka čtveřice postav (samozřejmě bude na výběr z celé plejády společníků) je samozřejmě také přítomná, a bylo patrné, že v ní strávíte nějaký čas. Celkově ale zanechalo celé rozhraní spíše dojem snahy o minimalismu s tím, že kde to jen šlo, tam tvůrci vyšli vstříc i hráčům, což podobné hry běžně nedělají. Dokonce i tahové souboje nakonec nejsou až tak moc o statistikách a obyčejných úderech, jako spíše o kombinování speciálních schopností. Ostatně už se nehraje podle systému Dungeon & Dragons, nýbrž autoři vzali za své systém a pravidla Numenery. Jak už ale bylo řečeno, souboje hrají až druhé housle, a povětšinou se jim budete snažit vyhnout už jen proto, že se tak dostanete k větší porci příběhu. 

Hlavní je příběh 

Torment: Tides of Numenera je hrou několika tváří, ale jednu nastavuje častěji než ty ostatní. Od duchovního nástupce Tormentu chci především příběh a barvitý herní svět, což jsou prvky, které autoři zvládli na výbornou. Je tedy skutečně radost objevovat zdejší absurdistán. Zároveň jde o poctivě napsané RPG, které překypuje obsahem a hlavně možnostmi. Smrt mnohdy neznamená konec a jednotlivé situace a problémy nemají jedno, či dvě, ale někdy i čtyři nebo dokonce pět řešení. Autoři se navíc dušují, že hra si skutečně pamatuje jednotlivé činy, které vás pak budou pronásledovat desítky hodin. Ostatně, nejde o černobílou záležitost, nýbrž titul, který vás nutí vyvažovat hned sedm stran, respektive vlastností. Celé je to navíc zabaleno do vstřícně podané hratelnosti, což se také počítá.

Úplně mě tedy nepřesvědčilo jen audiovizuální podání bez dabingu a zajímavější stylizace. Na konzolích je to vzhledem k velikosti zobrazovací plochy ještě hmatatelnější. Na druhu stranu ale patří tvůrcům pochvala za perfektně optimalizované rozhraní pro konzole včetně bohatého nastavení fontů, což je bolístka, kterou trpí nejeden multiplatformní titul.

Celkově je znát, že InXile za sebou už něco mají a Torment působí jako kvalitní titul, který vhodně kombinuje zvučné dědictví, a snahu udělat izometrické RPG poplatné době. Na Steamu je dostupná early access verze, postavená na starším buildu hry, který dá případným zájemcům dobrou představu o tom, co je vlastně čeká. Pokud si ale nechce kazit zážitek a čekáte až na plnou hru, pak vězte, že zklamaní určitě nebudete. Hlavně pokud očekáváte Torment 2.0.

Nejnovější články