Řeknu to na rovinu a řeknu to hned, vývojáři z Lionhead připravili zajímavý a propracovaný koncept, který momentálně běží na nepříliš přesném hardwaru. Neříkám tím všem těm milionům lidí, co si Kinect koupili a s radostí ho užívají, že mají doma šmejd. To ne, jen je baví hry, kterým omezené možnosti Kinectu dostačují - nevyžadují tolik přesnosti a rychlou odezvu. Pro Fable: The Journey jsou to ale dva dost podstatné požadavky, abyste mohli: metat kouzla, řídit svou drožku, blokovat údery a tohle všechno kombinovat v dosti frenetických akčních pasážích, vyžadujících překvapivou míru koordinace a s tím spojeného tréninku.

U Fable: The Journey nestojíte, neválíte se, nehopsáte a vlastně ani moc nelamentujete nad tím, že vás někdo nutí dělat pohyby pro provedení úkonů, jež byste v pohodě zvládli i mačkáním tlačítek a ještě z toho měli lepší zážitek. Proklamace tvůrců, že chtěli udělat od základu hru pro Kinect, která nebude působit jako napasovaná na Kinect, se na výsledku (tedy jeho prozatímní podobě) výrazně podepisuje. Dělat budete jenom to, co využívá Kinect smysluplně. A hlavně v pohodě a v sedě, protože až na občasné nahnutí trupu budete všechno ovládat rukama. Ale i tak se zapotíte - ne ani tak z pohybu samotného, jako z překvapivé komplexity soubojů.

zdroj: tisková zpráva

Podrobným popisem prováděním kouzel bych zaplácnul několik stran. Podstatné je, že k jejich aktivaci dochází specifickým pohybem, který je přirozený a nenáročný, zatímco k jejich aplikaci potřebujete rukama máchat do přesných míst. A s tím je právě problém – s přesností snímání směru, kterým rukou hodíte kouzlo, je špatná. Hra to řeší mírným autoaimem a možností ovlivňovat směr letu i po vhození kouzla, ale je znát, že to jsou zástupná řešení a být Kinect schopnější, vůbec by jich nebylo třeba. Dokonce i vývojář, který mi ukazoval, jak se to jako má dělat, nebyl stoprocentně úspěšný, i když hru zkoušel nejméně milionkrát.

Ony zástupné metody, kterými hra nedostatky Kinectu kryje, ale ve výsledku fungují úspěšně. I zjevné nedokonalosti tak hráči skýtají pocit, že jsou součástí zážitku a součástí pozitivní. Třeba nepřátelé útočí opravdu pomalu a často se zastavují, ale je jich docela dost a doplňují se v opakovaných pohybech. S různými možnostmi jejich likvidace se pak i z jednoduchého a v podstatě řadového souboje dá vymačkat slušné množství herní šťávy.

Kreativita, kterou pak tvůrci projevili při designu souboje s bossákem, dokáže při hraní vyvolat na chvíli snad i euforický stav ve stylu: „tak on ten Kinect opravdu utáhne i nějakou normální hru.“ Úplné nadšení samo sebou brzy pomine, ale časté záchvaty opravdické zábavy zůstanou, což je podstatné. Ve výsledku jsem tedy od Fable: The Journey odcházel přesvědčený o tom, že Kinect má i pro „normálního“ hráče, za kterého se považuju, nějakou reálnou hodnotu. Jen daná hra musí být pro Kinect stavěná, což se většině titulů, krom fitness hříček a tanečních šarád, doposud moc nedařilo.

zdroj: tisková zpráva

Bohužel jsem z Fable: The Journey neviděl další herní okamžiky, třeba už zmíněnou jízdu na drožce atd. Hodně by mi to pomohlo v rozhodování, jak se k této hře vlastně postavit. Tvůrci totiž tvrdí, že přichystali do morku kosti opravdové Fable dobrodružství na cca 15 hodin a s chytlavým příběhem, zajímavým světem a variabilní hratelností.

Oponoval jsem jim, že se prostě bojím automatického pohybu a toho, že souboje samotné prostě tak dlouhou hru neutáhnou, ať už budou sebezábavnější. Zatím jim ale přiznávám tu možnost, že mě ve finále přesvědčí, třeba i nečekanými herními prvky, které z Fable: The Journey udělají opravdové pohádkové dobrodružství.