E3 dojmy: Evil Within je úspěšným návratem k hororu à la Resident Evil
zdroj: tisková zpráva

E3 dojmy: Evil Within je úspěšným návratem k hororu à la Resident Evil

30. 6. 2014 17:30 | Dojmy z hraní | autor: Aleš Smutný |

Kdo jiný než Šindži Mikami, duchovní otec Resident Evil, by měl přinést závan tradice do přemnoženého a notně zdegenerovaného žánru survival hororu? V době, kdy pohled z první osoby a lekačky vládnou tomuto žánru, přináší The Evil Within pohled třetí osoby, namísto lekaček tíhne k tísnivé atmosféře a více prolíná herní a filmový žánr, aniž by se tím vzdal interaktivity. Navíc mě během prezentace na E3 vyděsila hra a jeden snaživý chlapík z Bethesdy k smrti.

Šum svistu jatečního háku

Do hry jsem naskočil v osmé kapitole, když se detektiv Castellanos dostává do tajemného domu, ale přiznávám, že přesně nevím, co měl v domě dělat krom umírání. The Evil Within samozřejmě dopředu žene příběh a cílem E3 ukázky bylo proniknout za centrální dveře v lobby obrovského domu. Během vyhrazené půlhodiny jsem však chtěl v prvé řadě vyzkoušet, jak moc The Evil Within je či není lineární. Příběh jsem nechal plavat, stejně bych si většinu musel nechat kvůli spoilerům pro sebe.

The Evil Within zapůsobí na první pohled i poslech. Obraz hraje několika odstíny šedé, a že byl barevný, to si uvědomíte až ve chvíli, kdy se opravdu přepne do černobílého módu - Castellanos v něm vidí přeludy, nebo je těsně před smrtí. Obraz je navíc záměrně nečistý, zrní a vyvolává dojem, že nic nevidíte ostře. Hudba je klidná a nenápadně lezavá, ale společně s ruchy a silným šumem na pozadí a "špinavou" grafikou se vás snaží znervóznět.

Korunu všemu nasazuje kamera umístěná těsně za Castellanosovým ramenem. Vidíte svou postavu a dění před ní, ale nemáte dostatečný přehled o situaci za zády. Měl jsem kvůli tomu tendenci se neustále otáčet, jestli se neblíží nějaké monstrum. Šum a ruchy na pozadí navíc vytváří dojem, že neustále něco slyšíte. The Evil Within ostatně není hra realistická, proto si člověk nemůže být nikdy jistý, že tvůrci nezhmotnili příšeru za zády detektivka jen sekundu poté, co jste se tam podívali. Během několika minut ze mě The Evil Within udělala paranoika. A pak ještě ty dveře...

Všechny dveře se za detektivem zavírají! Zpočátku to spíše rušilo atmosféru, ale brzy se z této jednoduché mechaniky stal jeden z nejsilnějších zdrojů strachu a napětí. Jen si představte, jak opatrně otevřete dveře do místnosti. Lampa vrhá temné stíny za všechny předměty, pořádně nevidíte ani jeden kout, velmi opatrně vkročíte a dveře se s příšerným skřípěním zabouchnou.

Nesnáším ten zvuk, protože určitě přilákal půlku potvor z celého baráku. Ještě víc ale nesnáším nejistotu, protože nevím, zda se za dveřmi něco neschovává. Otáčím se tedy, abych zkontroloval, jestli za dveřmi opravdu něco není. Vzápětí se ale otáčím zpět, protože mě znepokojily nové stíny, co naskočily kvůli manipulaci s lampou. Typická hororová paranoia...

Vaše představivost je vaší zkázou

Výše popsaným způsobem pracuje The Evil Within se strachem hráče, když zrovna nejsou na obrazovce monstra. Dráždí představivost a vyvolává živé představy, takže si nejste jistí, co vidíte a slyšíte. Raději si pak dáváte pozor na každém kroku.

Když už jsem narazil na místnost, která působila klidněji, a přestal si dávat pozor, zjevil se přízrak, co detektiva pronásleduje, opakovaně se nenadále zjevuje a jediným dotykem dokáže ubrat půlku zdraví. Prchal jsem před ním napříč místnostmi jako smyslů zbavený a ve zmatku naběhl k potvoře s velkou sekerou. Je snad jasné, jak setkání skončilo...

Boji s potvorami se chcete v The Evil Within vyhnout. Stejně jako v prvních Resident Evil hrách je nábojů málo a jen základní „zombík“ (nebo co to vlastně je) vydrží až tři kulky do hlavy. Navíc tím zombíka pouze paralyzujete, protože k úplné likvidaci navíc musíte jeho tělo spálit. Třeba pomocí zápalek, kterých sice bylo v E3 ukázce dostatek, ale v plné hře bude upalovacích prostředků mnohem méně.

Boj na blízko pak už vůbec nedoporučuji. Našel jsem hezkou sekerku a vyměnil ji za nůž. Pak potkám první potvoru a říkám si, že ji zánovní sekerkou musím bez problémů sejmout. Zkrvavělý a sténající chlapík byl hezky pomalý, ránu jsem si tedy přesně vyměřil a třísknul ho po hlavě. Nepřítel však jen zavrávoral a na oplátku mě ukázkově vyvrhnul řeznickým hákem. V The Evil Within návyky z akčních her zkrátka neuplatníte.

Plíživý detektiv, plíživá smrt

Nejúčinnější je tedy plížení s překvapivými útoky zezadu, kdy zvládnete potvoru zlikvidovat jednou ranou. Dostat se k potvoře zezadu ale není nic snadného. Musíte se plížit, občas použít třeba lahev, abyste monstrum nalákali jinam, a tajně doufat, že jich není víc. Pak jste buď v háji hned, nebo budete za chvíli.

Jednu potvoru jsem potichoučku odpravil, ale všimla si toho druhá a hned se ke mně sunula. Neměl jsem chuť si sní potřást pravicí, proto jsem utekl do budoáru, který jako by vypadl z viktoriánského hororu, a schoval se pod postel. Sténající zmetek se za skřípotu parket došoural do místnosti a popocházel. Ležím pod postelí a netuším, jestli se kouká mým směrem, abych mohl vyskočit a utéct. Nezbývalo než zariskovat - vylézám, a protože nejsem dítě štěstěny, dostanu vzápětí sekáčkem za uši.

Hledání úkrytů ve skříních a pod jiným nábytkem je skvělý prvek, který ve výsledku prohloubí strach a napětí. Na chvíli získáte pocit bezpečí, ale brzy vám dojde, že se nemůžete schovávat navždy a musíte ven. Jinak byste si moc nezahráli. A ten strach, jestli venku něco moc ošklivého nečíhá přesně na moment, kdy opustíte úkryt... nedá se to popsat.

zdroj: Archiv

The Evil Within ovšem není jen o plížení a soubojích. Občas na vás vykoukne hádanka, co zapadá do ujetého stylu hry, který nejvíce evokuje Silent Hill. Tematika medicínských pokusů, prolínajících se s řeznictvím(!) a šílenstvím, je všudypřítomná. V jedné chvíli jsem musel pro získání stopy provést lobotomii na obnaženém mozku podle poznámek roztroušených po místnosti. Jakkoli to může znít podivně, podobně „přemýšlivá“ mezihra byla velmi příjemná.

Ještě příjemnější je ale relativní volnost v pohybu domem - hra vás rozhodně nevodí za ruku. Z centrální části jsem mohl vyrazit třemi cestami, nikdo mě nikam nesměroval a pocit z prozkoumávání zcela neznámého byl v kombinaci s očekávanými hororovými výjevy mile znepokojující. Nakonec se samozřejmě musíte vrátit k hlavním zamčeným dveřím, abyste se dostali dál. V mezičase vás ale čeká relativně volná pasáž, kdy můžete při prolézání domu hledat řešení a umírat jak chcete, kde chcete a s kým chcete.

Značka "Návrat ke kořenům"

The Evil Within neslibuje herní revoluci, spíš naopak. Vypadá jako skutečný nástupce původní Resident Evil trilogie se vším, co k tomu patří. Fandové žánru by však právě podobný přístup mohli ocenit. Koktejl složený z boje, hádanek, filmového zpracování a práce s atmosférou míchají tvůrci ve správných poměrech. Neztrácíte tedy pocit, že záleží především na tom, co v dané chvíli uděláte, nebo že máte šanci se v každé situaci nějak ubránit. 

A na závěr bych rád vzkázal Bethesdě, že není dobrý nápad přistoupit v tmavé místnosti k člověku se sluchátky na hlavě, co hraje hororovou hru a ptát se, jestli něco nepotřebuje. Samozřejmě, že NĚCO potřebuje - hlavně nahodit srdce a vyměnit spodní prádlo.

Nejnovější články