Far Cry 5 – dojmy z hraní
zdroj: tisková zpráva

Far Cry 5 – dojmy z hraní

18. 3. 2018 14:00 | Dojmy z hraní | autor: Václav Pecháček |

Pst! Nic neříkejte. O co, že uhodnu první otázku, která vás napadne poté, co zjistíte, že jsem si na pár hodin vyzkoušel Far Cry 5. Je to: „Nutili tě vylézt na nějakou věž?“ A já si povzdechnu a odpovím: ano, nutili. Ale jen na jednu, a navíc mi dotyčná postava s téměř viditelným pomrknutím na obrazovku sdělila, že to je výjimečná událost. A o chvíli později jsem horečně prchal před pickupem s těžkým kulometem a medvědem grizzly, což je víc než dostatečná satisfakce za půlminutu žebříkové ekvilibristiky.

Povědomá masová vražda

Už vlastně od Ubisoftu ani nečekám, že by nějak výrazně měnil své zažité formule. Ono je nakonec vcelku příjemné být vhozen do nové hry s novým prostředím, novými zbraněmi, novými zvířaty, novými postavami, ale přesto naprosto přesně vědět, co se od vás chce. Tihle záporáci mají pod kontrolou tenhle kus země, a já je musím vykosit. Ukažte mi nejbližší tábor, dejte mi do ruky aspoň nůž s pistolí, a jde se na to.

Far Cry 5 se do takové familiárnosti přesně strefuje. Po, asi tak hodinové, příběhové sekvenci, která se vám pokusí vysvětlit, proč že musíte dobýt značný kus amerického státu Montana z rukou náboženských fanatiků, se octnete v otevřeném světě plném aktivit, které z devadesáti devíti celých devíti procent zahrnují podřezávání, střílení nebo upalování Bibli citujících chlápků a ženštin.

Jsou tu opevněné tábory, jsou tu kapličky postavené pro větší slávu potetovaného a zjizveného vůdce kultu, kterému tu všichni říkají Otec, po kraji je uvězněná nekonečná hromada rukojmích, jež by bylo fajn osvobodit, a vy se o to všechno musíte vlastnoručně postarat za pomoci arzenálu zábavných bouchaček, stealthu, vozidel… a také vašich odbojářských kolegů.

zdroj: Vlastní

Neviem byť sám

Velká inovace Far Cry 5 leží právě tady a už teď je mi jasné, že všechny ty řečičky o kooperaci nebyly jen marketingovým trikem. Vaši spolubojovníci, které můžete naverbovat ve speciálních příběhových misích (až mi to připomnělo Mass Effect), jsou extrémně užiteční. Nezdráhám se přiznat, že mi nejednou zachránili krk, který se octl v akutním ohrožení vinou mé neschopnosti střílet na gamepadu (hrálo se na PS4).

Navíc jsou každý jiný. Jedinými životními zájmy komického magora Hurka jsou chlast (v nezdravě velkém množství), ženské (v nezdravě malém množství) a raketomet (ten je nezdravý pro velké množství nepřátel). Další je lučištnice Jess schopná z dálky v naprosté tichosti sundat pět nepřátel v patnácti vteřinách. A jak po milionu trailerů ví asi i guinejští domorodci, kteří západní civilizaci ochutnali zatím jen díky upečenému evropskému objeviteli, skamarádit se můžete i s hafanem, co vám přináší zbraně padlých nepřátel.

Kultovní BBQ

Coby demonstraci toho, jak bezprecedentně schopní umí vaši kumpáni být, vám povyprávím historku. Tiše jsem se kradl do nepřátelského tábora, když vtom na mě zpoza rohu vybafl chlápek, kterého jsem si neopatrně zapomněl označit při prohlížení osady dalekohledem. Samozřejmě se ihned rozeřval alarm a na silnici se zjevily tři auťáky plné posil.

Po zkušenostech s minulými Far Cry jsem automaticky předpokládal, že jsem v ohromném průšvihu. Mezi posilami se koneckonců často objevují i obrnění vojáci a další nepříjemní protivníci. Ale nemusel jsem se vůbec bát. Hurk popadl raketomet a ze všech přijíždějících vozidel brzo zbyly jen kouřící vraky.

Zíral jsem na to jako na zjevení. Vážně jsem nečekal, že by mi AI mohla být takhle nápomocná, a to s sebou navíc do některých misí netaháte ani jednoho, ani dva, ale hned tři pomocníky najednou. Rázem tvoříte v podstatě malou armádu, která se nemusí bát ani přímého frontálního útoku na nepřátelské pozice. Navíc jsou zde přítomné takové taktické vychytávky, jako je třeba stanovení prioritních cílů. V podstatě svým hochům a holkám řeknete: „Až to začne bouchat, zabte nejdřív támhlety snipery, pak se pusťte do obrněnce, a pak už si palte, po kom chcete.“

Je to zábava. Prostřílet se davem nepřátel, který byste o samotě potichu likvidovali půl hodiny, vám zabere půl minuty. Jen jsem celkem pochopitelně až na pár výjimek necítil žádnou velkou výzvu – oněmi výjimkami je jedna příběhová sekvence, v níž ujíždíte autem a máte za úkol rozstřílet své pronásledovatele, což pro mě na gamepadu hraničilo s nemožností, a pak už zmiňovaná honička s překvapivě odolným grizzlym, do níž se nešťastnou náhodou zapletli i kultisté.

zdroj: Vlastní

Toho bohdá nebude…!

Pod rukama jsem ale měl pouze úplný začátek hry, takže věřím tomu, že množství a efektivita nepřátel budou v pozdějších fázích stoupat natolik, že vás ani Hurk nevytáhne z každé šlamastyky, a rozhodně mi nepřijde vhodné postavit na tomhle jednom bodu celou svou kritiku toho, co jsem měl možnost vidět. Takže ji místo toho postavím na něčem jiném – na příběhu.

Ten je střelený. Kult zfanatizuje většinu obyvatel montanského údolí, následně provede ozbrojený převrat, přeřeže dráty a obsadí silnice, aby se nikdo nedostal dovnitř ani ven. A vaše postava, místo aby se rozumně pokusila proklouznout sítem a přivést posily, nebo aby se skryla a vyčkávala, než si někdo zvnějšku nevyhnutelně všimne, že je něco špatně, raději založí odboj a rozhodne se všechny kultisty vyvraždit.

A to je v pořádku. Nemám absolutně žádný problém s tím, že příběh je přitažený za vlasy a že se odehrává ve světě plném komediálních, parodických nebo rovnou absurdních postav. Nepotřebuju nic z toho brát vážně, netoužím po žádné promakané motivaci pro osvobozování táborů. Utlačuje nás kult, vede ho blázen, jdeme je všechny vystřílet. Je to prostě taková legrace. Až na to, že často není.

Montana není Dubaj

Far Cry 5 se polovinu času bere smrtelně vážně a snaží se v hráči vzbudit silnou psychologickou reakci, a důsledky jsou, aspoň pro mě, katastrofální. Když se mě tahle vtipná, zábavná akční střílečka najednou pokouší šokovat, vyděsit, znechutit tím, jak prezentuje zvěrstva kultu, když najednou otočí o 180 stupňů a místo Just Cause se snaží napodobit Spec Ops: The Line… Nefunguje to. Ani omylem.

Dlouho se mi nestalo, že mě nějaká hra vyloženě urazila, ale novému Far Cry se to povedlo. Šli jsme s Hurkem a lučištnicí Jess splnit jeden úkol, vykosili jsme po cestě spoustu kultistů, Hurk u toho pálil z raketometu a trousil absurdní hlášky… a Jess náhle začala vyprávět. Vyprávěla o tom, co nějaký náhodný chlápek, kterého jdeme zabít, udělal jedné rodině. Hrálo v tom roli brutální zabíjení rodičů, upalování, trápení hladem a žízní, kanibalismus. Bylo to mírně nechutné a strašně, strašně hloupé.

Hra si tahle témata zničehonic vytáhla ze zadnice, ačkoli si ničím nezasloužila je komentovat. Nepoložila žádné základy, nezkoušela dodat kontext, jen se mě pokusila levně šokovat, trapně ve mně vypěstovat nenávist k postavě, o které jsem poprvé slyšel před pěti minutami a za dalších pět minut jsem jí měl prohnat kulku hlavou. A já náhle ztratil veškerou chuť pokračovat v hraní frašky, která si o sobě pompézně myslí, že je něco víc než fraška.

zdroj: Archiv

Tým Hurk

Extrémní násilí a příšerné historky se samozřejmě dají skloubit s humorem – jen se podívejte třeba na Tarantinovy filmy. Jenže k tomu je potřeba trocha sebereflexe, ironie, ideálně i poselství. Je teoreticky možné, že Far Cry 5 se k něčemu takovému postupem času dopracuje, ale vážně pochybuju, že se z Uweho bez varování stane Quentin.

Jediné štěstí je, že Far Cry 5 nestojí na příběhu. Když jsem se plížil nebo po někom střílel, když jsem drandil v autě nebo plánoval taktická přepadení, velmi jsem se bavil, ostatně jako v každém Far Cry – díky užitečným společníkům vlastně o něco víc než dřív. Komediální postavy jako Hurk ze mě dokonce občas vyloudily veřejné uchechtnutí.

Byl bych z ukázky mnohem šťastnější, kdybych mohl Jess prostě ignorovat, zapomenout na to, že mě považuje za pětileté děcko, které se zhrozí při pouhé zmínce o „lidském mase“, brrrrrr, fujky! Bohužel nešlo o jediný moment, při němž jsem si připadal, že jsem se nějakou náhodou zatoulal do úplně jiné hry, i když je pravda, že byl zdaleka nejnepříjemnější.

Far Cry 5 zdroj: Ubisoft

Hurk a Jess by vedle sebe mohli existovat, kdyby je propojoval mnohem chytřejší a ambicióznější scénář, který tu ale nenajdete, pokud se tedy hra v dalších fázích nevytasí s opravdu hodně nečekanými kreativními trumfy. Nejhorší na tom je, že by ani nebyly potřeba, kdyby si autoři svou touhou být „provokativní“ a „vážní“ (a současně absurdně, bezelstně legrační) nepodkopli nohy. Už teď vím, že pokud se dostanu k hraní plné verze, Jess do družiny nabírat nebudu, což je škoda. Její tiché a smrtící šípy mi mohly ušetřit spoustu problémů při veselém dobývání desítek nepřátelských kempů.

Nejnovější články