Radioaktivní akce
Po více než třiceti letech od havárie jaderné elektrárny Černobyl je v postižené oblasti velmi živo. A to nejen ve skutečném světě kvůli turistům, ale i v počítačových hrách, kde tajuplná pověst radioaktivní krajiny souzní s bojem o virtuální životy. Battle royale Fear The Wolves proměňuje černobylskou Zónu na bojiště pro válčení v masovém měřítku, ale současně ji na každého hráče nechává působit velmi individuálně jako úspěšná sága S.T.A.L.K.E.R., kterou se inspirovala.
Studio Vostok Games je zčásti tvořeno tvůrčími veterány, kteří se na herním zpracování tématu jaderné katastrofy kdysi podíleli. To zaručuje, že ani v battle royale nepřijde Zóna o tísnivou atmosféru, která je podle prvních dojmů skutečně největším trumfem hry. Jakkoliv se tíha zamořené oblasti přenesla z jednotlivce na dav, hra nikoho neobírá ani o gram ryze osobního napětí, kterým prokletý kraj nasákl stejně jako radioaktivitou.
zdroj:
tisková zpráva
Atmosféra, o tu jde především
Inspiraci ve S.T.A.L.K.E.R. nová hra neskrývá. Proč také, když je to nejlepší způsob, jak se odlišit od dvojice her, které z žánru battle royale učinily fenomén. Kromě základní koncepce nemá novinka s Fortnite: Battle Royale ani s PlayerUnknown's Battlegrounds opravdu mnoho společného. S veselou a arkádově pojatou akcí od Epic Games vlastně vůbec nic a s PUBG ji nevyhnutelně spojuje pouze východoevropské aranžmá bojového arzenálu a architektury. Jedinečnou činí hru právě její atmosféra, která současně násobí to, co je na battle royale hrách vůbec nejzajímavější.
Kouzlo žánru tkví v neustálém napětí z příležitostných, ale fatálních střetů, končících obvykle smrtí jednoho z protivníků. Drsná roguelike pravidla jsou kořením hry, která přitom zábavu dávkuje opravdu pozvolna. Hráč se potuluje krajinou, voní ke kytkám, sbírá loot a čeká „na příležitost“. To samé ale dělají i ostatní, což hru mění v paranoidní hon na lišku, ve kterém se lovec snadno stává lovnou zvěří. A představte si, že vám do kroku ještě chroptí temný „soundtrack“ z dozimetru, ve vzduchu se tetelí anomálie, do soumraku prosvítají rudé oči hladových vlků a na obzoru se rýsuje odporná mysteriózní elektrárna. Taková kombinace nemůže zklamat, a také že nezklame.
Fear the Wolves je prostě S.T.A.L.K.E.R. s aurou hromadného ničení pro až stovku hráčů najednou. Každý si však bude v radioaktivní krajině připadat hrozně sám, a to rozhodně ne proto, že se herní servery zatím plní dosti nesměle. Jde skutečně o onen zvláštní pocit z boje jak ve stylu „každý s každým“, tak proti drsnému světu s PvE prvky, které hru obohacují a nakonec k ní mohou přivést i hráče, které dosud battle royale nezajímalo.
zdroj: Archiv
Radiace lidi spojuje
Zóna s rozlohou okolo 25 kilometrů čtverečních je kromě lesů, řek, polorozpadlých vesnic a vojenských táborů poseta paranormálními jevy v podobně nevyzpytatelných anomálií, ale také zdivočelou zvěří, zpravidla vlky, jejichž hlasité vytí budí hrůzu a zároveň poukazuje na přítomnost dalších lidí. Největší tlak ovšem na hráče vyvíjí radioaktivita, která ve hře zastupuje šířící se vlnu smrti a nutí k přesunu do vybraného epicentra k finální přestřelce u eskortního vrtulníku.
Jak radiace postupně zamořuje bojiště, zmenšuje se podle pravidel battle royale herní mapa. Zkázonosný „mrak“ se ovšem šíří nerovnoměrně ve čtvercích a také v různých stupních toxičnosti, což výrazně mění dosud zažitou taktiku pohybu. Se správným vybavením lze radiační vlny dokonce přežít a využít je ve vlastní prospěch.
O přežití hráče v radiaci rozhoduje do značné míry získaná výbava. Nepřipravené bažanty nutí hra opustit zasažený čtverec co nejrychleji, například v autě, naopak zkušení hráči s maskami a protiradiačními pomůckami mohou zůstávat déle, hledat zajímavý loot a nečekaně obcházet své nepřátele.
Co se výzbroje týče, hra z žánrového průměru příliš nevyčnívá a zatím nabídne kolem dvacítky různých zbraní, od seker až pro útočné samopaly, a podobnou sbírku doplňků, zbroje a občerstvení. Svoji sílu a originalitu probouzí znovu až ve chvílích, kdy je vybavení k ničemu a hráč sleduje počínání ostatních jako divák. To ve hře není úplně zanedbatelná role.
V diváckém režimu mohou zúčastněné „mrtvoly“ výrazně ovlivňovat hratelnost hlasováním, na jehož základě se například v reálném čase mění počasí. Spustí-li se na přání davu hustý déšť, hůře se ovládají vozidla, naopak v horku rychle docházejí postavám síly až téměř k halucinacím. Zní to asi povrchně, ale změna počasí má na hru opravdu významný vliv. Například za mlhy vidíte jenom na pár metrů kolem sebe a za silného větru trefíte leda hodiny na kostele. Přidají-li autoři ještě další proměnné, stane se divácký mód jistě vděčnou a hlavně plnohodnotnou součástí zábavy.
zdroj:
tisková zpráva
Hledá se optimalizace
Ve všech herních i uměleckých aspektech srší Fear the Wolves velkým potenciálem. V předběžném přístupu z něj ale ukazuje pouhý zlomek. Kvalitu hry si vlastně musíte domyslet, a to kvůli mizernému technickému stavu, který spoustu vlastností kazí a vzhledem k předpokládanému termínu vydání v příštím roce budí i nemalé obavy.
Na první pohled hra nevypadá o mnoho lépe než původní S.T.A.L.K.E.R., ale to se masivním multiplayerům stává. Důležitější než krása je optimalizace, ze které však v případě novinky opravdu mrazí, protože je mizerná i na poměry herních polotovarů. Navzdory širokým možnostem nastavení hra trpí obrovskými lagy a záseky, rozkolísaným snímkováním a velice dlouhým načítáním nových zápasů. Vstup do hry trvá deset i více minut, a to je přitom řeč jen o evropských serverech.
Vstup do early accessu autoři jednoznačně uspěchali, a hra proto dost nešťastně zvýrazňuje obecná negativa svého žánru, zejména ony věčné prostoje. V novince zatím opravdu více času strávíte čekáním než hraním. Ve špatné, ba přímo katastrofální kondici je bohužel prakticky každý technický aspekt hry včetně fyzikálního modelu jízdy autem.
Sednete-li za volant, budete si připadat jako na trakaři, nemluvě o kolizním a poškozovacím modelu, které vlastně neexistují. Tunový džíp se přerazí i o shnilý plůtek, navíc bez vzájemného škrábnutí. Bídná je také celková simulace jízdy v terénu, která je snad ještě primitivnější než ve stařičké Operaci Flashpoint. S vozem naprosto nic neudělá ani vjetí do řeky. V korytu prostě pokračuje jako po silnici.
Technický stav rozhodně neodpovídá době, kdy se má hra ucházet o pozornost publika. Pochvalu si zaslouží snad jedině prostorové ozvučení. Podle zvuků střelby, rozjetého auta či obyčejné chůze lze dobře odhadovat vzdálenost i přibližnou polohu nepřátel a platí to též naopak. Poslouchat kroky nepřítele supícího do schodů, to vážně není nic pro lidi se slabým srdcem.
V následujících měsících by se hra měla postupně rozšířit o nové mapy, pravidla i další herní režim. Zapracovat by však autoři měli zejména na eleganci obsahu, který již vytvořili. Doufejme, že se jim to nakonec povede. Každá masivně multiplayerová hra totiž stojí za hřích, jen pokud je pečlivě zpracována. Ty s radioaktivním DNA nevyjímaje.
