K povzdechu všech, kterým je ikonická myš narozdíl od Spectora ukradená, jde o pokračování kritikou rozporuplně přijaté (ale slušně prodávané) skákačky Epic Mickey. Podtitul "Síla dvou" prozrazuje, že v Epic Mickey 2 už nebude záchrana kresleného světa jenom na Mickeym, ale celé to má jeden zásadní háček! Zatímco dnes už v podstatě legendární vývojář s upřímným nadšením mluví o spolupráci Mickeyho s - čerstvě polepšeným - Oswaldem, v praxi (a dvojici s Pavlem) se nadšení nedostavilo.
A není divu: hru nám předváděl ztělesněný opak Spectorova zápalu pro věc, nešťastně působící PR manažer, který s jejím ovládáním bojoval snad ještě víc, než my dva dohromady. Problémy s ovládáním a především haprující kamera škrtily jinak parádní první díl, a i když se na oba tyhle faktory v Junction Point extra zaměřili, dojem z letmého vyzkoušení nepůsobil příliš přesvědčivě.
Spector se zaklíná ambicí, aby mohl kdokoli sednout ke hře, popadnout ovladač a bavit se, ale ve společnosti nešikovného a hlavně zoufalého manažera bylo snadné propadnout chmurám, že ani napodruhé nebude zmíněná ambice naplněna.
Vyvozovat dalekosáhlé závěry ze zmatlané prezentace by samozřejmě nebylo úplně fér, ale tím nejpalčivějším byla nevyváženost obou postav. Zatímco Mickey opět vládne barvou a terpentýnem, králík Oswald, kterého buď ovládá umělá inteligence, nebo spoluhráč, dostal do pacek dálkové ovládání, se kterým může pouštět do nepřátel elektrošoky a "hackovat" různé přístroje.
Kromě toho také zvládá roztočit uši jako vrtule a odnést Mickeyho, kam je zrovna potřeba. Problémem bylo, že v předváděných oblastech nebylo od Oswalda potřeba skoro nic. Těžko říct, jestli je to daň za design určený i pro jednoho hráče, ale Pavel, který měl Oswalda pod palcem, neměl po většinu času nic extra zajímavého na práci.
zdroj: Archiv
To se naštěstí změnilo po skoku do jiné úrovně, kde nás čekal regulérní boss fight. Ten šel zvládnout hned dvěma různými způsoby, kdy iniciativu převzal jeden hráč, zatímco ten druhý přicmrndával. Nejprve jsem s Mickeym domaloval několik trafo stanic, zatímco Oswald zdržoval menší nepřátele, aby vzápětí jednotlivé stanice spustil pomocí svého dálkového ovládání.
Manažer sice s každým naším přešlapem do hlubin krčil čelo, ale nakonec jsme všechno zvládli a boss byl udolán. Zábava to nebyla nikterak závratná, jenomže v takové atmosféře se člověk baví těžko.
O osudu celé hry stejně rozhodnou věci, na které nebyl v letmém vyzkoušení čas. Spector klade důraz na volby, usměrňující celý příběh, a zároveň také na odlehčenost celého zážitku - ne ve smyslu jeho očividné dětinskosti, ale ve způsobu, jakým k němu hráč přistupuje. Her, kde se člověk stresuje, aby něčeho dosáhl, je dost a dost, tvrdí Spector.
Prubířským kamenem je v případě Epic Mickeyho štětec: zatímco zkušení hráči se snaží přesně trefit konkrétní místo, děcka prostě běží a cákají barvu, kam je napadne. A právě tohle je stav mysli, do kterého vás chce druhý Epic Mickey vlákat. Ve dvojce mu k tomu navíc dopomáhá konečně i přesun na všechny herní platformy a tím pádem i nástup HD rozlišení, které chtě nechtě celému světu přidává kromě pixelů i kýženou velkolepost.
Ruku v ruce s tímhle technologickým skokem jde potom i kompletní nadabování všech postav (u nás dokonce do češtiny!), jehož absenci považuje Spector za jednu ze zásadních chyb prvního dílu.
Bylo by samozřejmě absurdní vyčítat autorovi mnoha herních klasik, že se od nich na stará kolena odklonil někam krapet jinam, ale stejně tak nemůže chtít po hráčích docela jiných žánrů (navíc hráčích z kontinentu, kde Disneyland operuje v miliardové ztrátě), aby ze sebe vykřesali srovnatelné nadšení.
Na každý pád je nesporné, že víc než výhodná smlouva s disneyovským impériem motivuje Spectora jeho zcela autentická vášeň pro danou věc - ať už je tou věcí herní design, nebo ušatá myš.
