Misi, kterou tu šlo vyzkoušet i na Xboxu a PS3, jsem si pracovně překřtil na "Life of the Party II". Pamětníci druhého Thiefa už jistě vědí: v Metal Age se tak jmenoval úkol, zahrnující cestu na bál městské smetánky, a jakkoli se nálada i struktura mise v Dishonored liší, námětem se podobají.

Loďka mě (a Pavla, který hraje o židli dál) vysadí u zdi kanálu, oddělujícího od sebe dvě potemnělé ulice. Obě strany hlídají stráže a přes nejbližší most kráčí střelec v sedle čehosi po způsobu mechanických chůd. Ten úkol? Dostat se do sídla jedné ze zdejších šlechtických rodin, kde se dnes večer koná bál tentokrát rovnou maškarní, a pod jednou z masek najít a zlikvidovat svou oběť. Jak tohle všechno provedu (a jestli vůbec k nějaké vraždě dojde), to už záleží jenom a jenom na mně.

U protější zdi si všímám schodů na ulici, takže skáču do vody. V ní mě hryzne jakási ryba, ale nenechám se tím znervóznit a záhy stojím nahoře a přemýšlím, jak se dostat přes most. Stiskem prostředního tlačítka myši otevírám kruhovou nabídku schopností, kde se potkávají zbraně, vybavení i magie. Cvičně zkusím "blink", teleportaci na krátkou vzdálenost, a těší mě, že na aktuální úrovni (magické schopnosti lze povyšovat) nedokáže úplné zázraky - cílové místo musím vidět a nesmí mi v cestě stát žádná překážka, jako třeba zamřížované okno.

zdroj: tisková zpráva

Podstatně silněji působí druhé kouzlo, které vyzkouším. S pomocí "posednutí" se převtělím do jedné z hlídek, což mi jednak umožní odvést ji stranou, ale zároveň se po vypršení kouzla objevit hned za jejími zády. Vyplaší mě to, takže toho nebožáka v uniformě obratem podříznu a rychle odnáším jeho tělo do stínu, protože se blíží chůdy. Přeběhnu se schovat k nějakým bednám a dumám nad tím, jestli tahle instantní možnost někoho nejenom odlákat, ale rovnou i zabít (pokud chci), není trochu moc. Když se otočím zpátky ke stínům, na mrtvole nadšeně hodují krysy.

Podívám se taky k Pavlovi, který se zrovna dokočkoval s chůdami a zjevně hledá cestu po střechách. Držím se tedy ulice a proplížím se přes další z mostů až ke vstupu do sídla, kde můj cíl touhle dobou nejspíš popíjí cider. Dovnitř se pouští pouze s maskou a na vstupenku. Masku mám - její podoba visí na plakátech po městě a pod ní nápis VRAH - ale nikoho zjevně nenapadne, že bych mohl být takový blázen a osobně s ní nakráčet zrovna sem, takže slyším jen uštipačné poznámky: vyrazit si na maškarní v masce hledaného vraha je odvaha i drzost. U vchodu postává trojice hostů a během jejich konverzace jednomu z nich vítr sebere pozvánku a odnese ji k vodě. Pospíším si pozvánku chytit a říkám si, že tohle bylo až podezřele jednoduché.

zdroj: Archiv

„Inside at last,“ jak by řekl Garrett. Uvnitř ostatně rychle přebírám jeho zlodějské manýry. Z nádvoří uhýbám do přístavku plného harampádí a zapečetěných beden. Vyšplhám po nich nahoru a u stropu se teleportuju na dřevěnou traverzu, ze které už je to jen skok na balkónek, obíhající menší vížku. Dohlédnu z něj na terasu, kde postává stráž. Další teleport, švih nožem, stojím na terase a stojím tam sám. Jediné dveře vedou do hlavní budovy a také do prvního loadingu. Ten ale trvá sotva pár vteřin a obratem ho vystřídá honosný pokoj a nápis "you are now trespassing".

Porozhlédnu se po pokoji a vyrážím z něj na schodiště, které mě svede do přízemí, kde čeká problém. S pomocí zapnutého vidění skrz zdi si všimnu vojáka, hlídajícího u paty schodů. Vypnu vidění a vykloním se (čtete správně, VYKLONÍM) zpoza rohu. Problém se ukáže být jen jako zdánlivý: zkusím kolem vojáka nonšalantně proběhnout, a i když se zarazí a křikne, že tady nemám co dělat, nechá mě vstoupit do hlavního sálu a tedy i zpátky do prostoru, kde už se můžu pohybovat volně.

(Pavel se dovnitř dostává jinudy, ale má s tamními strážemi podobný zážitek - tak chytrá, aby si spojila dvě a dvě, tedy hráče, vstupujícího z nepovolené zóny, zdejší umělá inteligence není)

zdroj: tisková zpráva

Sál je to veskrze opulentní, s banketem ze žraloka, spoustou roztodivných dobrot a dokonce i ciderovou fontánkou. Z té později naberu sklenici, která rozváže jazyk jednomu z hostů v sousedních pokojích. Dozvídám se, jakou masku má můj cíl a to mi umožní s ním rozvést konverzaci.

Do tónů komorního baroka si můžu vybrat, jestli svou potenciální oběť vylákám do sklepení, nikoli na sud vína amontilladského, ale na trochu nezávazné lásky, nebo naopak přihlédnu k lásce docela jiné a oběť nechám žít. Své rozhodnutí neprozradím, ale jeho důsledek je dojemný. Mise tím ale nekončí, pořád se musím dostat nazpátek k loďce. Chci se ještě porozhlédnout po dalších koutech celého sídla, ale to už nám na rameno klepe kdosi z Bethesdy, že čas vypršel. Jen málo hodin na herní výstavě uteče takhle rychle.

Podobně rychle mi pak utekl i jejich opis, takže už nestihnu (a v zájmu uchování kouzla vlastně ani nechci) rozvést všudypřítomné velrybářské motivy nebo třeba živé (?) srdce, které nosíte v kapse, a když ho vytáhnete, našeptává vám jednak pozice schopnosti povyšujících run, ale také cosi jako mystické verše.

zdroj: tisková zpráva

Nerozvedu ani souboj na pistole, který absolvoval i Pavel, a protože trefil, všechno dopadlo jinak. Tyhle odbočky jsou nepovinné, ale herní prostor díky nim bobtná do celistvého světa, který možná stylisticky připomene především BioShock, ale po stránce formální i obsahové působí jako zcela svébytné dílo. A já teď nemůžu dospat příležitost se do něj plnohodnotně vrátit. Dishonored vyjde na PC, PS, a X360 12, října tohoto roku.