Habitat – dojmy z hraní
zdroj: tisková zpráva

Habitat – dojmy z hraní

2. 8. 2014 19:05 | Dojmy z hraní | autor: Ladislav Loukota |

Vesmírné hry mají i přes nynější boom často pověst dílek pro technické podivíny schopné i ve spánku vysvětlit orbitální rovnice, nebo alespoň pro nadšence do raketoplánů, kteří i tak znají nazpaměť historii programu Apollo. Ačkoliv je Habitat, hratelností kříženec strategie a simulátoru, určen i pro tuto sortu hráčů, jeho nejsilnější stránkou je právě otevřenost hráčským masám. Tenhle hybrid mezi Kerbal Space Program, F.T.L. a filmem Gravitace míří už ve své Early Access verzi notně vysoko.  

Gravitace bez gravitace

V základu se Habitat sestává z lepení různých satelitů naší planety do sebe, to celé s cílem vytvořit poletující vesmírnou stanici („habitat“), schopnou udržet naživu zbytky lidské rasy. Po revoluci nanostrojů je totiž Země neobyvatelná a vám nezbývá než vybudovat vesmírnou loď z toho, co je na oběžné dráze dostupné. Překvapivě při tom narazíte i na autobusy, cirkulárky nebo další propriety, které asi utekly ze seriálu Futurama.

Původní sliby z kickstarterové kampaně dávají tušit, že časem bude hra vyprávět komplexnější příběh a představí další prvky, prozatím si však v Early Access verzi musíme vystačit se základní nabídkou. To však neznamená, že je Habitat v nynější podobě triviálním kouskem – k úspěchu je vzdor komiksové stylizaci třeba nejen výběr správných typů modulů, které vám pomohou s produkcí trojice základní surovin, ale i elementární přemýšlení při jejich spojování kvůli pohonu či obraně.

Některé fyzikální zákony tu jsou rozhodně přítomny a je tak nutno si dávat pozor, jak nastavíte trysky kvůli manévrování, stejně jako není moudré ignorovat zpětný ráz u silnějších zbraní. Veškerá pravidla – jak herní, tak i fyzikální – jsou však notně zjednodušená.

Poletování i budování lodí tak probíhá pouze ve dvourozměrném zpracování (hra je jinak plně 3D). Není třeba při brát zřetel na pohodlí posádky nebo třeba její krmení, neřeší se ani stav interiérů, čímž se hra odlišuje od rámcově malinko podobných Space Engineers. Musíte tak hlídat pouze stav elektřiny, paliva a univerzálního materiálu, který jde použít jako platidlo pro zbylé mechaniky. Všechny tři suroviny se navíc generují samy od sebe.

Rovněž fyzika se omezuje na redukovanou newtonovskou mechaniku – k takovému otočení lodi sice musíte správně aktivovat trysky na opačné ose, lodě se však po čase zastavují sami. Krom toho existuje i kouzelné tlačítko, které váš kolos (skoro) zastaví na pětikoruně. Stejně tak se například neřeší ani pohyb trosek po orbitách. Popis Habitatu jako „hry zasazené do filmu Gravitace“ je tak v zásadě lživý, byť nejlépe vysvětlí prostředí hry. Na nějaké hrátky s oběžnými dráhami a podobně tu není prostor. Na rozdíl od zábavy.

Krása nahodilosti

Habitat totiž nádherně osciluje mezi několika diametrálně odlišnými typy her. Je tu velmi podstatný průzkum, při němž si vyhlédnete a dovezete zpět vybrané moduly. Pak je tu budovatelská část, když je dáváte dohromady. A konečně, za hřmění vašich raketových motorů, celé to vesmírné Frankensteinovo monstrum musíte vyslat vstříc bitvám, při nichž ovládáte jak motory, tak i střelecké věže. Právě těmito fázemi hry se Habitat velmi podobá klasické real-time strategii.

zdroj: Archiv

Ve svých nejlepších okamžicích ale najednou Habitat začne připomínat spíše ty nejkrásnější katastrofy sandboxových her, od havárií raket v Kerbal Space Program po fatálně nepovedené taktické kombinace během bitev v F.T.L. Hraní chce v úvodu rychlost a svižnost, a stejně vám po několika minutách snahy vyleze lodní patvar, který vypadá jako produkt bonbónu spadlého na špinavou podlahu – jenže i s tímto jste rychle vhozeni před přilétající nepřátele. Obvykle následuje horečná záchrana situace nebo smršť plamenů.

Se svou mobilní stanicí také musíte poletovat po mapě a likvidovat jiné stanice, zatímco se bráníte útokům nanomračen. Navigovat neohrabanou směs raketoplánů, palivových nádrží, telefonních budek, cirkulárek a vůbec všemožného dalšího šrotu tak, abyste své zbraně natočili ve správném úhlu, je zrovna tak napínavé, jak je to i pomalé. Vesmírné souboje v Habitat více než cokoliv jiného připomínají líné bitvy mezi prastarými plachetnicemi – jenom namísto správného větru nebo proudu musíte ve správný čas vypnout ty správné motory.

Habitat tedy rozhodně stojí za hřích, zvláště pro ty, kteří holdují vesmírné tématice. Díky své nadsazené stylizaci a jednodušším mechanikám do něj ale rychle usedne i kterýkoliv další hráč se zkušenosti v RTS hrách. Bohužel se však nynější verzi nevyhnuly ani některé přešlapy, s nimiž se vývojáři budou do budoucna muset poprat.

Mladické trampoty

Mezi ty nejvýraznější se řadí nevelká paleta herních situací. Pokud se editor map skutečně velmi nešťastně několikrát po sobě netrefil do dokonale si podobného prostředí, začíná hra momentálně v jediné lokaci vybavené stejným smetím. Prostoru pro znovuhratelnost tedy není mnoho, alespoň pokud si nezvolíte vlastní úkoly jako například sestavování lodi jenom z aeronautických součástek či tvorbu stíhacích perutí. Jasně, s přibývajícími updaty dojde i na rozšíření scénářů a sandboxových možností. Bude však zajímavé sledovat, co dalšího vývojáři s Habitat udělají po kreativní stránce.

Vedle více kusů vesmírného smetí, více scénářů, více nepřátel nebo učesanější grafiky mě totiž ani za mák nenapadá, jaké další možnosti z Habitat vykřesat. Slova z dob kampaně na Kickstarteru slibovala přelétávání mezi různými oběžnými drahami, nové typy smetí a jistý finální endgame – tedy průběh malinko připomínající například FTL: Faster Than Light. Pokud skutečně přistoupíme na to, že Habitat bude fungovat spíše jako roguelike, pak obavy z plochosti na další dráze více méně padají. Na tuto fázi si však ještě budeme muset počkat.

Jiným nešvarem aktuální verze je mizerné vybalancování budovatelské části. Pokud na vás vesmír během prvních deseti minut nevyplivne nanomračno, popřípadě nějak fatálně nezkazíte sestavování kolonie, pak se vlastně není třeba o nic dalšího starat. Brzy na své plavidlo nalepíte dostatek udělátek, díky nimž se není třeba starat o nic dalšího. Následně vás pak čeká jenom sáhodlouhá cesta k nepřátelské pevnosti. Je nasnadě, že v této fázi se bude muset leccos měnit, protože kvůli ní po nějaké půlhodině strmě klesá zábava.

zdroj: Archiv

No a pak je tu rovněž ona nešťastná, subjektivně vnímaná nerealističnost zasazení. Primitivní simulování pohybu vesmírné lodi zabolí snad jenom některé fanatické pravověrce, kteří už KSP považují za casual hru a nejraději si po nocích hrají Orbiter. I mé maličkosti však vadilo, že si vesmírné plavidlo musím sestavovat ze zmrzlinářských vozidel, hlavy Sochy svobody a obrovských reprosoustav.

Mohu se jen domnívat, že po humorných součástkách vývojáři sáhli, protože tyto mají solidní potenciál pro to, aby se o hře virálně šířily informace (těch videí, kdy se někdo bude snažit sestavit lodě jenom z autobusů a T-Rexů…). Stejně tak by masovější publikum pravděpodobně nebylo tolik nadšené, kdyby budovalo habitaty jenom ze skutečného vesmírného smetí, satelitů a stani Přesto přese všechno mi však tahle část Habitatu příšerně dusala po atmosféře. Přitom by více méně pro klid duše stačilo v úvodu ukázat třeba filmeček, v němž nanoboti ničí "poslední O'Neilovu kolonii" plnou právě všeho těch autobusů, soch a Výstavy nejabsurdnějších zbraní historie lidstva.

Habitat má před sebou ještě spoustu práce, než se podaří z něj vykřesat honosnější titul, který neztrácí podstatnou část hratelnosti po hodině hraní. Ať už však vývojáři k dokončení zvolí libovolný přístup, rozhodně bude záhodno výsledku jejich práce věnovat zvýšenou pozornost.

Nejnovější články