Hráli jsme Watch Dogs Legion s Velkým bratrem za zády (a moc jsme ho neposlouchali)

13. 6. 2019 21:00 - Dojmy z hraní
autor: Lukáš Grygar

Vychází na platformách: PS4, Windows, Xbox One, PS4 Pro, Xbox One X, PS5, XSX

Nikdy mě nenapadlo, že si Londýn tak oblíbím – dokud jsem ho nezažil na vlastní kůži. Tehdy poprvé za to mohla prezentace Skyrimu tzv. na otočku. Ráno tam, večer zpátky, hodina zabitá londýnskými taxíky, ale stejně to stačilo na začátek krásného přátelství. Nebo spíš turbulentního: Londýn je jedním z nejdražších měst na světě a má svých problémů, akcelerovaných brexitem, nad hlavu. Ideální místo pro život? Určitě ne. Ideální místo pro otevřenou městskou akci?

Celá galerie

O tom se nás snažila přesvědčit hodinová prezentace nových Watch Dogs Legion. Pokračování série, ve které se bizarně snoubí hackerská kontrakultura s komercí a konformitou velkého studia, překvapilo rozmáchlou premisou. Hrát za kohokoli z ulice, opravdu? Snad i pro tu nevíru, kterou oznámení Legionu vyvolalo, nabídla prezentace i vlastní vyzkoušení hry. Štědrých pětačtyřicet minut s ovladačem, a dělat si prý můžeme, cokoli chceme? No tak do toho, fašismus se sám nesvrhne.

Za ručičku

Británie je ve fiktivním světě Legion už nějaký ten pátek za brexitem a nikoho, kdo tamní dění blíže sleduje, nepřekvapí čurbes, který z toho ve hře pramení. Zatímco izolovaná ekonomika spadla dál do kytek, k moci se prodrali populisté, rozdmýchávající nenávist vůči obvyklým terčům ostrovního fašismu. Všechno cizí ven, všechno odlišné vykopat zpátky do stínů každodenního útlaku. Zůstává otázkou, jak moc se v Ubisoftu odvážili pustit do palčivých paralel se současným světovým děním.

Otázkou, kterou tři čtvrtě hodiny samotného hraní nemělo čas zodpovědět – i proto, že mi za zády stál jeden z vývojářů a pasivně-agresivním způsobem mě ponoukal směry, které bych si sám nevybral. Budiž, mít celé demo jenom pro sebe, patrně bych vyrazil na Temple k mému oblíbenému templářskému kostelu, nebo do Camdenu, kam jsme se sice později také dostali, ale rozhodně ne cestou, kterou bych si vybral já sám.

Spíš než určování destinací mě ale šíleně rušily konstantní připomínky typu „zkus hacknout támhleto“ nebo „teď použij tohle“. Což je výtka směrem k dohlížejícímu cápkovi, ale pochvala hře: Legion přetéká možnostmi, kudy a jak jít za cílem čehokoli, co si zrovna za cíl vytyčíte. Tuhle nabídku znáte už z předchozích dílů, ale Legion ji násobí tím anoncovaným hlavním tahákem, tedy verbováním kohokoli do své revoluční party.

Přesně k tomu mě cápek naviguje hned zkraje a nutí mě vybírat postavy, o které bych si od pohledu ani neopřel kolo. Z těla sympatického mladíka tak brzy skáčeme do kabátu extrémně „posh“ seladona, co bych ho tipoval, že ve volném čase píše sexistické návody na balení žen a doma ani nezvedá prkýnko. Stiskem levého bumperu se obratem dozvídám, že zrovna tenhle seladon si potrpí na dobré doutníky a jeho tetu tíží dluhy u lichvářů. Digitální stopa, dobře známá už z prvních Watch Dogs, tu dostává další rozměr, protože z ní hra každé postavě odvozuje talenty a bonusy pro různé z činností, které s nimi posléze vyvádíte.

Seladona naštěstí čeká jen konspirační schůzka na břehu Temže, v rámci které vývojář zdůrazňuje modulárnost předělových animací, lišících se podle toho, jakou postavu do nich vezmete. Vysvětluje to tak vehementně, že vůbec neslyším, o čem se konspirátoři baví, ale co už – za minutu frčíme dál v těle někoho docela jiného. Pamatujete akční babičku z traileru? Ta moje, která se jmenuje Mae, ji ještě přebije.

Celá galerie

Stáří patří zelená

S důstojnou důchodkyní za volantem čehosi po způsobu bondovského Aston Martina pospícháme londýnskými ulicemi, kde si pořád nemůžu zvyknout na řízení vlevo, takže to občas schytá nějaký kandelábr nebo zaparkované auto. Čeká nás infiltrace Scotland Yardu, uvnitř jehož serverovny potřebujeme vymazat jakási data.

Obhlížím budovu zvenčí, v klidu domova bych tu strávil minuty zevlováním a promýšlením dalšího postupu... Ale ne ne, honem běž doprava, honem házej pavoučího robota přes boční bránu támhle, honem honem honem ať už jsi vevnitř... a můj dozorce si může odškrtnout další položku na svém seznamu věcí, do kterých mě manipuluje.

Alespoň mu ten diktát rozbiju hozením robota tak, že zůstane viset na zídce za bránou způsobem, který prý vývojář „ještě neviděl“. A to je jenom začátek. Určitě taky neviděl, jak s Mae pacifikuji půlku Scotland Yardu! Několikrát mám tak na mále, až to vypadá, že mě bude muset ze šlamastyky vytáhnout můj neodbytný dohled, ale nakonec sedí Mae vítězně v obrněném transportéru z parkoviště za Scotland Yardem a za sebou nechává jen spoušť a nahackovaný server.

A teď babo raď: mám mít radost z pasáže, která byla rozhodně zábavná, ale taky dost v rozporu s tím, co člověk uvěří neobratné důchodkyni? Spíš mě ale překvapila nízko posazená obtížnost, která může jít samozřejmě na vrub dema pro širokou novinářskou veřejnost. Rozhodně bych ale nečekal, že zrovna policejním sídlem projdu jako nůž citronovým máslem. Než se ale stihnu podobnými myšlenkami trápit, jsme už konečně v Camdenu, který je přesně tím Camdenem, jak si ho pamatuji z četných nákupů na tamním tržišti. A nechybí dokonce ani proslulý kyberpunkový obchod Cyberdog, byť tu vyfasoval jiné jméno.

Dystopické výhledy

Nechybí také chudoba a špína, která z futuristického Camdenu udělala doupě neřesti. Z něj mám za úkol vylovit tři konkrétní cíle a tentokrát už je konečně ZCELA na mém uvážení, jakým přesně způsobem. Za zády sice cítím, že vývojáře vyloženě svrbí huba a nejradši by mě svázal do kozelce, ale to mi rozhodně nebrání se chvíli Camdenem jen tak kochat – a v rámci kochání narazit na nákladního drona, kterého obratem nahackuji, vyšplhám na něj a hurá přeletět vysoký plot, za kterým korzují mé cíle.

Ani tuhle metodu prý vývojář od nikoho z dalších novinářů neviděl, což do mé mysli vnáší určité pochybnosti o stavu našeho oboru, ale pojďme: každého ze tří cílů likviduji jiným způsobem, k dispozici jsou samozřejmě různé fígle a pomůcky, ale nejvíc si s aktuální postavou (Mae byla vystřídána pružnou mladou černoškou) užívám boj hezky na férovku. Poslední dorážka pěstí, úkol splněn, stihnu ještě skočit do nedalekého kanálu, kolem kterého jsem se ve skutečném Londýně něco nachodil, vývojář ještě zmíní, že jde samozřejmě jezdit i loděmi, a pak už mě vyhání pryč.

Pětačtyřicet minut je samozřejmě na hru z otevřeného světa, respektive na nějaké komplexní dojmy z něj, absurdně málo. Stačilo to ale na opatrné nadšení, kalené přísným dohledem za zády a potom už jen přirozenou nedůvěrou k povrchnímu zpracování hlubších témat. S rozpočtem herního molocha za zády by mohla mít Legion jistě náběh na herní ekvivalent filmu Potomci lidí, ale opravdu někdo věříme, že si v Ubisoftu troufli na takhle nekompromisní pohled do britské budoucnosti?

Na druhou stranu, demo samotné mě překvapilo. Přepínání mezi postavami připomíná stěhování duší v Omikron: The Nomad Soul blahé paměti, protože i tady otevírá dveře do cizího soukromí. V kontextu série pak vdechuje jejímu už vytěženému ústřednímu tématu nový život. Když Ubisoft nové Watch Dogs oznamoval, nečekal bych, že si další porci jejich městské akce tolik oblíbím – dokud jsem ji nevyzkoušel na vlastní kůži.

Tagy: Londýn budoucnost otevřený svět Watch Dogs Brexit E3 2019 Live

Zdroj: Vlastní

Související hry

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)