Do polí a mezi mechy
Iron Harvest je chystaná realtimová strategie, jejíž estetika se opírá o malby Jakuba Różalského, podle nichž byla vytvořena i slavná stolní hra Scythe. Možná víte, o co jde – obrázky běžného venkovského života 20. let minulého století, jen místo koňských povozů krajinu brázdí ohromné ocelové kolosy ověšené zbraněmi.
Já do univerza 1920+ nakoukl v rámci novinářského přístupu k prvním pěti singleplayerovým misím a musím říct, že mechové v něm nejsou úplně nedůležití, asi jako nebyl pro světové dějiny úplně nedůležitý vynález atomové bomby. Tyhle válečné stroje pochodují (a v některých případech přímo pobíhají) po bojišti a běda pěšákovi, který upoutá jejich pozornost.
Ani pěšáci ovšem nejsou úplně irelevantní, zvlášť pokud s nimi umíte zacházet. Přesně po vzoru Company of Heroes, v níž se autoři z německého studia King Art mohutně inspirují, se pěchota umí krýt, a pokud se kryje, je daleko obtížnější z ní nadělat krvavé cáry palubním minometem. A dobře vržený granát či chytře nastražená mina dokáže poslat k zemi i mnohatunovou meší obludu. (Ano, na adjektivu „meší“ trvám. Svoboda slova, i toho pitomého!)
zdroj: King Art Games
Polská guerilla
Důraz je stejně jako v případě druhoválečného vzoru jednoznačně kladen na mikromanagement. Jednotek je malé množství a musíte se o ně starat, stavba základny vám moc vrásek nenadělá a nejdůležitější bude vaše umění správně umístit svoje jednotky – a také ve správnou chvíli použít jejich aktivní schopnosti.
Když se sejdou okolnosti se strategickou genialitou a vám se podaří uskutečnit naprosto dokonalé přepadení silnější formace, Iron Harvest je partyzánská lahůdka. Zvlášť v úvodních misích, kde hrajete za Poláky (tedy za jejich alternativní verzi, stát Polonia) – ti jsou špatně vyzbrojení, mechů mají málo a tváří v tvář ruské (rusvětské) přesile musí spoléhat především na vlastní chytrost a znalost terénu.
Ta chytrost se může projevit třeba tak, že pomocí hrdinské jednotky, odstřelovačky Anny, odlákáte pár silnějších nepřátel pryč z jejich běžné trasy. Náhle na ně spustí palbu všichni vaši sedláci s puškami a vymýtí je. A hle, z Rusů vypadlo jejich exkluzivní těžké vybavení, které můžete sebrat, takže z obyčejných pěšáků jsou náhle protitankové (protimeší) jednotky!
Je sice trochu divné, že se tím skutečně změní jejich třída, takže hladce oholeným sedlákům během vteřiny narostou husté kníry typické pro inženýry, ale realismus tu, prosím, nehledejte – protagonistka Anička ostatně všude pobíhá se svým cvičeným medvídkem Wojtkem, který na její povel bez problémů rozsápe třeba deset po zuby ozbrojených Rusů najednou.
Kryjte se, troubové!
Iron Harvest sice vzbuzováním vzpomínek na Company of Heroes vyvolává radost, ale občas také působí bolest, protože je zkrátka v mnoha ohledech horší. Jistě, hrál jsem ranou verzi a plná hra má vyjít až v září, ale musím hodnotit, co jsem měl pod rukama teď, ne to, co tam snad budu mít za půl roku.
A co jsem pod těma rukama našel? Hru, jejíž některé systémy jsou zvláštně neintuitivní a neohrabané, například právě systém krytí. V terénu existují překážky, podlouhlé ploché kameny nebo nízké zídky, které by měly být naprosto dostatečné pro ukrytí několika oddílů, ale hra moje muže za skryté z nějakého důvodu nepovažuje.
A když už se mi podaří úspěšně ukrýt, nepřátelé často jen proběhnou skrz kryt mým jednotkám do zad a rozstřílí mě ruskými brokovnicemi, protože trvá překvapivě dlouho, než nějakého panáčka pošlete k zemi, i když k vám upaluje otevřenou krajinou.
Ona je umělá inteligence všeobecně taková všelijaká. Překvapivě často jí čelní útoky vyjdou, ale jindy se slepě vrhá proti kulometům, až je v ruských tělech 90 % olova a voda veškerá žádná. A občas si s AI můžete vyloženě pohrávat.
To jsem takhle na náměstí, které jsem potřeboval dobýt, spatřil těžkého mecha. Střelil jsem do něj Aničkou za minimální poškození, on se rozzuřil a rozběhl za mnou, načež ho za třetinu životů ťafl skrytý kanón. Mech se lekl, ustoupil zpátky na místo… načež jsem ho znova střelil Annou, on znova vyběhl, znova to schytal dělem a tak dále, dokud se chudák nerozprskl na součástky.
Když už mluvím o Anně – ona a Wojtek jsou smrtící tým, což je jedině dobře. Mám ve svých strategiích rád opravdu mocné jednotky ve stylu Warcraftu III, které dokážou při vhodném použití rozhodnout o osudu bitvy. Jenže zrovna u téhle polské ostrostřelkyně jsem nepřišel na to, jak jí zakázat střílet – a ona tak mnohdy z ohromné dálky vypálila na nepřátelskou formaci, na jejíž rychlý nástup jsem absolutně nebyl připravený.
Vrať mi mé legie!
Největší hřích umělé inteligence ovšem souvisí s pathfindingem. Já to vývojářům vlastně vůbec nezávidím, ale faktem je, že musí naučit svoje panďuláky pochodovat rozbitým terénem, protože kam přijde mech, tam ten rozbitý terén prostě bude. Domy se hroutí a zbývají po nich jen obvodové zdi, všude se válejí kusy roztříštěných robotů… A malé křemíkové mozečky mají problém.
Třeba třetí misi jsem musel celou restartovat, protože se mi v troskách baráků zasekl jeden klíčový, příběhový mech a nádavkem ještě asi tři pěší jednotky. Nešlo s tím nic dělat – zkoušel jsem i starý dobrý retreat známý z Company of Heroes, který za normálních okolností pošle vojcly rovnou čárou přímo do základny, ale ani to nepomohlo. Co trosky pohltí, to již nevydají zpět.
Samozřejmě to není důvod, proč se na Iron Harvest netěšit – proč by se jinak dělaly alfy a bety, když ne k odhalení podobných neduhů. A jakmile dojde k neduží eradikaci (ne, s těmi přídavnými jmény si pokoj nedám), snad zbyde jen čistokrevná taktická bitva v nezapomenutelných rurálně-steampunkových kulisách.
