Observer dýchá atmosférou Blade Runnera nejenom díky Rutgeru Hauerovi
zdroj: tisková zpráva

Observer dýchá atmosférou Blade Runnera nejenom díky Rutgeru Hauerovi

9. 8. 2017 18:45 | Dojmy z hraní | autor: Mars Vertigo |

Hlavním hrdinou polského psychologického sci-fi thrilleru či hororu Observer je futuristický detektiv Dan Lazarski, který nejenže mluví, ale také vypadá jako představitel jedné z nejikoničtějších postav filmového kyberpunku. Jméno Roy Batty (nebo také NEXUS-6 N6MAA10816) bude snad už na věky věků evokovat jedinečného Rutgera Hauera (a naopak), jenž mu propůjčil svou fyzickou podobu. A zatímco si jeho bladerunnerovský kolega Harrison Ford letos zrekapituluje svou úlohu Ricka Deckarda, Rutger si zde bere na svá bedra daleko komornější, ale zato pro nás hráče možná ještě zásadnější roli. Aby toho však nebylo málo, Observer si nepůjčuje jen image legendární postavy veleúspěšné adaptace jisté povídky, zabývající se problematikou androidních snů (pozor trol!), ale také rovnou i její temný, anachronický vizuál budoucnosti, nahlížené optikou osmdesátek minulého století.

Krakov 2084 

Svět se zrovna nedávno vzpamatoval z třetí světové a moru, který zdecimoval valnou část kyberneticky modifikované populace vyspělého světa. Co čert nechtěl, zrovna naši severní sousedé z toho vyvázli nejlépe, a tak na jejich půdě vznikl superstát – bašta moderního světa. Nejde samozřejmě o žádnou idylku a stát funguje v područí jisté despotické megakorporace. Vyobrazení orwellovského Krakova roku 2084 (!) a jeho atmosféru lze asi nejlépe popsat jako mix bladerunnerovského Los Angeles a City 17 z Half-Life 2.

Prodloužené pařáty dystopického direktoriátu budoucnosti zastupují mimo jiné augmentovaní chlápci v béžových baloňácích se zvednutými límci. Namísto androidů však tito detektivové loví vzpomínky přímo z neokortexů svých nedobrovolných, neurálním hardwarem vybavených, klientů. K invazi mysli těmto observerům při tom bohatě postačí klasický gibsonovský data jack, mentální interface a dostatek stimulantů, umožňující po takovém tripu do něčí hlavy udržet vlastní mysl čistou a soudnou. A hádáte správně, Dan je přesně takovým druhem kyber policajta - šmíráka.

Rodinné záležitosti 

Úvodní noční scéna v Danově létajícím auťáku, zaparkovaném kdesi v postranní uličce za doprovodu bubnujícího deště, tlumeného ruchu velkoměsta a blikajících neonů, vám více než cokoli jiného nabudí pocit nějaké vystřižené bonusové scény ze Scottova tech-noirového eposu. A možná si i vy budete přát, aby ta scéna nikdy neskončila, protože je po stránce atmosféry dokonalá.

Danovi se však dovolá jeho ztracený syn a nezní u toho zrovna pohodově. Zanedlouho nato se proto již ocitá na recepci jakéhosi ošuntělého činžáku, kam se mu bryskně podařilo vypátrat signál z náhle ukončeného hovoru. Následný rozhovor s lehce autistickým domovníkem, disponujícím kybernetickou ruční protézou a modrým očním implantátem, ve vás dost možná evokuje pocit, který asi nejlépe vystihuje klasický kyberpunkový slogan - “Hi-Tech, Low Life”. Potom, co se skrze spleť nevzhledných chodeb prokoušete v rámci tutoriálu až do synátorova budoáru, hra naplno začíná.

zdroj: Archiv

Byt je samozřejmě místem násilného činu: kaluž krve, jedno tělo mínus hlava, spousta otázek. Dan si je samozřejmě jistý, že ten, kdo tam bezvládně sedí v tratoliště krve i přes nedostatek důkazů, není jeho dávno ztracený problematický potomek. Veterán Rutger vše při tom komentuje svým unaveným, hlubokým a chraplavým hlasem. Bohužel mám pocit, a ono se to projeví naplno až při rozhovorech, že si řada z vás bude spíše přát, aby mlčel.

Nejde ani tak o herecké umění jako takové, ale spíše ty věty, které pro něj scénárista připravil - občas tu atmosféru, na které hra velmi staví, docela sráží. Tohle možná berte trochu s rezervou a počkejte si až na recenzi. Já se přiznám, že jsem v tomhle ohledu poměrně náročný, a když zaslechnu Rutgerův hlas, kdesi hluboko v mysli mi rezonuje jeden z nejkrásnějších monologů, který se kdy objevil na stříbrné plátně – Tears of Rain. Ale to už je holt takový můj vlastní drobný nešvar.

Krom prolézání hlav ostatním (bohužel, zrovna tahle konkrétní tady naschvál chybí), zvládá Dan skrz svůj oční hardware také několik vizuálních módů, které využijete při vaší detektivní rutině. Skenovat okolí budete po organických a elektromagnetických stopách, kde váš interní systém inteligentně z okolí profiltruje nedůležité signatury. V počítačích, což jsou často mutanti klasických osmi a šestnáctibitů, proložených hypermoderními obrazovkami, na vás krom emailů a různých více či méně důležitých dat, čeká též jedna zjevně populární minihra evokující cosi mezi Pac-Manem a Boulder Dash. Dan je též přeborníkem v hackování elektronických zámků, leč povětšinou bez vaší pomoci, která by určitě nebyla na škodu. 

Mozkotrip aneb mysl do široka otevřená 

Pokud jste hráli předešlý titul polských tvůrců, Layers of Fear, nebude pro vás obtížné si představit onu hororovou, halucinogenní složku hry, která se aktivuje napojením na něčí živý nebo alespoň čerstvě skomírající augmentovaný mozek. Namísto tahů štětcem se vás tentokrát pokusí terorizovat všudypřítomné rozsypané pixely, virtuální monstra a surreální útržky vzpomínek, které se Dan pokusí nějak smysluplně poskládat dohromady.

Pokud zrovna nebloumáte (trans)mentálním tripem nebo neprozkoumáváte místo činu, budete trávit úvodní hodiny prolézáním téměř až kafkovského labyrintu polorozpadlých zatuchlých chodeb a zpovídat sousedy skrze interkom na dveřích, odkud na vás většinou jen vykoukne dotyčného zvětšené oko, připomínající obrazovku při Voight-Kampffově testu.

Rozhovory se sousedy, až na občas pokulhávající psaní, dokáží hutnou atmosféru vcelku podržet. Bohužel mě po těch několika hodinách přepadl pocit, že se z toho domu už ani nikam moc dál nepodívám, a možná mě k předpojatosti vede až příliš moje zkušenost s Layers of Fear. Rád bych se ale mýlil, protože her s takto vizuálně přitažlivým kyberpunkovým motivem, který by navíc evokoval, a tak silně stavěl na bladerunnerovské atmosféře, moc k zahrání není. Uvidím, co přinesou další hodiny.

Nejnovější články