Pokémon Sword očima laika aneb jak jsem se zase jednou vydal na procházku z komfortní zóny
zdroj: tisková zpráva

Pokémon Sword očima laika aneb jak jsem se zase jednou vydal na procházku z komfortní zóny

22. 3. 2020 12:30 | Komentář | autor: Adam Homola |

V poslední době mě baví vystupovat z herní komfortní zóny. Myslím, že žánrový rozptyl mám odjakživa docela slušný, přesto se některým žánrům vyhýbám a na některé série si netroufnu. V rámci sebevzdělávání a obecného rozšiřování herních obzorů se ale zkouším vrhat na tituly, na které bych si ještě před pár lety nepustil ani trailer.

Zatím mám na ty „jiné" hry šťastnou ruku. Octopath Traveler jsem sice nedohrál, nicméně mě nějakou dobu bavil víc než dost a myslím, že se k němu ještě někdy vrátím. A teď? Teď jsem z komfortní zóny udělal další velký skok: koupil jsem si Pokémon Sword.

Pokémoni šli vždycky mimo mě, a tak jsem jako první zkusil až Pokémon GO. Ten mě ale přestal bavit dřív, než mě nějak pořádně bavit vůbec začal a já pochopil, že tudy cesta nevede.

Druhý pokus nesel jméno Pokémon: Let's Go Pikachu! a byl výrazně úspěšnější. Jenže jsem zakrátko pochopil, že Let's Go cílí spíše na mladší publikum a jakkoliv mě hra docela bavila, po chvíli se z ní stala příliš jednoduchá rutina. Hezká, sympatická a příjemná, ale rutina, která mě u sebe dlouho neudržela.

K Pokémonům nemám navíc ani žádný jiný vztah. Nikdy jsem neviděl žádné anime, neměl žádný merch, a minul mě dokonce i ten loňský film s Ryanem Reynoldsem.

Jenže noví Pokémoni na Switch se mi od pohledu líbili a já cítil, že nastal čas. Tak jsem si pořídil verzi Sword a poprvé v životě hraju velké, plnohodnotné Pokémony. A musím říct, že mě to zatím baví. V herní extázi z toho nejsem, ale je příjemné se vždycky po pár hodinách vrátit, něco málo udělat a zase hru na chvíli odložit.

Rock, Paper, Scissors, Lizard, Spock

Pokémon Sword and Shield zdroj: Game Freak

Svým netrénovaným okem musím ocenit především soubojový systém. Je pravda, že drtivá většina bitev mi zatím přijde příliš jednoduchá, ale pořád jsem teprve na začátku a přede mnou jsou (doufám) desítky hodin výzev.

Systém kámen, nůžky, papír mě ve hrách baví odjakživa, i proto preferuji například StarCraft před jinými strategiemi. Jenže namísto tří ras je tady typů pokémonů hromada. Sám ještě nevím, kolik a pořád nacházím nové typy i jejich kombinace.

Každý typ je silný proti nějakému jinému. Některé country dávají smysl na první dobrou a jsou logické, zatímco u jiných musím na zdejší zákonitosti přijít stylem pokus–omyl.

Příjemné je, že zkušenosti získávají všichni pokémoni z mé cestovní party, nikoliv jen ten, který jde zrovna s kůží na trh a bojuje. Díky tomu si mám z čeho vybírat a nemusím se bát poslat do boje někoho, kdo už dlouho nebojoval a mohl by být podlevelovaný.

On je vůbec celý ten management kolem soubojů zábavný sám o sobě. Skládat vhodný tým, vybírat jednotlivé pokémony s těmi správnými schopnostmi i předměty, to všechno je super a v soubojích mám pak z dobře sestavené party adekvátní satisfakci. Byť jsem zatím ještě nenarazil na souboj, kde bych musel použít víc jak tři pokémony, ale to jistě přijde.

Zase práce? Hurá!

Překvapivě mě baví i Poké Jobs, přitom je to jen „taková blbost“. Jde o jednoduchý systém dobře známý z jiných her: pošlete svoje pokémony na misi trvající několik hodin reálného času, pak si je vyzvednete a seberete odměny. Těmi jsou v tomto případě drobné předměty a především zkušenosti pro úspěšné navrátilce.

S každou další misí skrze Poké Jobs vyslaní jedinci levelují a vy se nemusíte bát, že by vám v Boxech samou nečinností zakrněli. U mé hlavní šestice jsem tu potřebu ještě tak úplně neměl, ale v případě Poké Jobs je důležité chytat všechno a všechny, co vám přijdou pod ruku. Čím víc Poké Jobs totiž plníte, tím víc získáte zkušeností a předmětů a tím spíš pak můžete použít některého z pokémonů z Boxu ve svém týmu. Jednoduchý, ale chytlavý systém, který mě tu baví možná až moc.

Němá pomocná ruka

Pokémon Sword and Shield zdroj: Game Freak

Co mě naopak zatím nebaví, je pobíhání po městech a nevyhnutelné dialogy s tamními obyvateli. Všichni jsou na mě natolik hodní a ochotní, až to není dokonce ani podezřelé, spíš prostě a jenom cringe. Když navíc pominu několik úvodních tutorialových tipů, tak se z dialogů skoro nikdy nedozvím nic užitečného či zajímavého.

Kvůli Pokémon Sword se navíc pomalu dostávám do fáze, kdy mi začíná absence dabingu u her od Nintenda vadit. Jasně, u Maria to nepotřebuju, u Zeldy to přežiju a v případě Mario Kart je mi to fuk. Jenže tady mi to z nějakého důvodu vadí víc než kde jinde.

Postav je tu hromada, a byť podle mě neříkají nic objevného, hra si to očividně myslí. Vývojáři se jim pokoušejí dát nějakou osobnost a jsou to právě postavy, které se snaží posouvat děj kupředu. Namísto emotivních projevů a kvalitních hereckých výkonů povyšujících celý zážitek na novou úroveň tu jenom čtu texty. A zrovna tady mi absence dabingu přijde krajně nevhodná a zážitku škodící.

Posledním puntíkem na jinak téměř neposkvrněném štítu je grafika. Ta je místy zastaralá natolik, až to dělá Nintendu ostudu. Samozřejmě že Switch není nejvýkonnější konzolí pod sluncem, ale i na něm lze hrát graficky mnohem zajímavější a hezčí hry. Pro Nintendo a GameFreak je tak vyloženě ostuda, že takhle zásadní a prémiový titul vypadá tak, jak vypadá.

Mimo komfortní zónu a ještě dál

Pokémon Sword and Shield zdroj: Game Freak

U Pokémon Sword vydržím asi podstatně déle než u Pokémon Let's Go Pikachu, kde jsem jen opatrně zkoušel teplotu vody. Tady jsem do hry skočil šipku a opravdu dobře se bavím. Pozitiva zcela jasně a výrazně převažují nad negativy a myslím, že začínám vidět to, co všichni ostatní vidí už řadu let.

Sám netuším, jestli Pokémon Sword dohraju. Brzy se chci vrhnout na Animal Crossing, který pro mě bude vlastně dalším (byť tentokrát asi jen částečným) vystoupením z komfortní zóny. A příště? Příště si dám možná nějaké kartičky nebo moji odvěkou nemesis – sportovní hru.

Příležitostí na opuštění komfortní zóny je spousta a já nechci hrát pořád dokola akce, RPGčka, adventury, závody, strategie a další stálice. Sice bych nečekal, že se zrovna ze mě stane trenér kapesních příšerek, ale jsem jim vděčný za to, jaké dobrodružství díky nim zažívám.

zdroj: Game Freak

Nejnovější články