Nic nevidět, nic neslyšet, vše si zažít sám
Nerozuměli jste prvnímu odstavci? Tak to je dobře. Když jsem před dvěma měsíci zkoušel ve frankfurtských studiích Konami The Phantom Pain, nechali mě v de facto hotové hře dělat, co se mi zachtělo. Musel jsem jim však podepsat vlastní krví (no vlastně inkoustem, ale jen těsně), že neprozradím nic o příběhu. že nezmíním žádná jména, konkrétní mise, dokonce ani přesné typy zbraní. Prý chtějí, ať si vše fanoušek objevuje sám. A já po několika hodinách hraní plně souhlasím.
The Phantom Pain je o kráse objevování a cokoliv, co si o příběhu či drobných detailech zjišťujete předem, jen škodí vašemu zážitku. Jsem si jistý, že už nyní je Youtube plný videí se záběry z hraní, ale příčetný hráč a fanda Kojimovy ságy si podobným způsobem zážitek nezkazí. Protože každý odemčený upgrade, každá vyrobená či nalezená zbraň a především každý dějový zvrat i vaše osobní teorie jsou jednou z odměn, jež se vám za absolvování tohoto finále ságy dostává. A ačkoliv cítím v kostech, že mě čeká několik desítek hodin hraní a jsem na úplném začátku, v těch samých kostech cítím, že tahle hra bude výjimečná. Ostatně, za těch pár hodin jsem se královsky bavil - příběhem i samotnou hrou.
Co dělat dřív?
Systém plížení je de facto totožný s tím v Ground Zeroes - jde tedy o intuitivnější, mírně rozvinutou verzi překombinovaného systému z Guns of the Patriots. Pokud jste Ground Zeroes hráli, jste ve Snakeově kůži za pět minut jako doma. Stejně tak prolog z vojenské základny naznačil, že se budete muset adaptovat na otevřený svět, kde je další postup závislý jen na vaší nápaditosti a čtení situace. Právě otevřenost světa je tím největším, nač se musíte při hraní The Phantom Pain adaptovat.
Ačkoliv jednotlivé povinné i nepovinné mise, jež utváří krajně nelineární hratelnost, jsou předepsané na konkrétní lokace, nic vám nebrání v tom courat se po obrovských mapách, sbírat suroviny a především plnit vedlejší - nepovinné úkoly, které často ani nemáte oficiálně zadané.
Popravdě řečeno, uvyklý lineárnímu přístupu předchozích dílů jsem chvíli nevěděl co dřív dělat. Zvlášť, když na mě při obzvláště stealthovém hraní vyskakovaly dobrovolné úkoly, které jsem vydoloval třeba posloucháním nepřátelského rádia či čtením dokumentů rozházených po stolech. Tak jsem se nakonec rozhodl sbírat během misí a mezi nimi štěňata a posílat je balóny na základnu. Udělám si tam menší psinec. Nemohu dovolit, že by se malým chundelatým štěkavcům v případné přestřelce něco stalo!
Plížím se, tedy jsem
Těší mě fakt, že si The Phantom Pain zachovává přístup „jaký si to uděláš, takový to máš.“ Stejně jako vám dává naprostou svobodu při plánování a řešení úkolu, nechává vám i svobodu při řešení průšvihu, který jste vyrobili. Nesplněná mise se objeví jen v případě, že je Snake mrtvý, případně když nesplníte jinou část základního zadání mise. Při mém extrémně plíživém přístupu se mi třeba „podařilo“ párkrát zburcovat nepřátele a konec mise to neznamenalo. Jen pak bylo všechno těžší, mimo jiné i kvůli tomu, že ačkoliv je Snake borec, po čase jej nadbytek olova v těle udolá.
Občas se mi podařilo přešlap vyrobit špatným průzkumem, kdy jsem minul strážného, který mě zmerčil, jindy jsem zlikvidoval tlumič na pušce a párkrát mě hra příjemně nachytala svou logikou a realističností. Kupříkladu v jednom z prvních úkolů jsem měl najít v jedné opevněné vesnici důležité dokumenty. Jako hadí pšouk jsem prošel skrz sovětské hlídky, dokumenty našel, a protože jsem si říkal, že je vše splněno, na rozloučenou jsem klepnul po hlavě dva strážné na mostě, nechal je tam ležet a pádil k druhé vesnici, kam mě dokumenty poslaly.
zdroj: Archiv
Když jsem se tedy proplížil na obzvláště vhodné místo a říkal si, jak jsem vychytralý Snake, zjistil jsem nepříjemnou skutečnost. Během střídání hlídek samozřejmě v předešlé vesnici našli dva omráčené vojáky na mostě, a protože to jsou chytří sovětští kluci, nelenili, zvedli vysílačku a zalarmovali všechny hlídky v oblasti.
Místo abych se plížil do nic netušící základny, jsem najednou musel řešit desítky vojáků, kteří aktivně hlídkovali a čekali, zda se neobjeví narušitel. Jejich vzorce pohybu se radikálně změnily a celý můj plán se zhroutil. A právě fakt, že vojáci, zcela logicky, upozorní kolegy, že se v oblasti pohybuje někdo, kdo za sebou nechává omráčené kolegy, mě nesmírně potěšil (a v danou chvíli naštval).
Kolik ještě? Nepočítaně.
Myslím, že délka hraní se bude zásadně odvíjet od toho, jak se rozhodnete mise plnit. Pokud jako já budete hledat co nejlepší místa pro vstup do lokací a plížení je pro vás základní metoda pohybu, nejspíše hru budete mít výrazně jednodušší než kamarád, který se rozhodne volit agresivnější přístup. Popravdě řečeno si ale teď neumím představit, jak dlouhá hra bude.
Otevřený svět, spousty nepovinných misí a úkolů, správa základny (můžete ji nechat na AI) a odkrývání příběhu, který často není servírován lineárně, ale v podobě audiozáznamu a textu, vytváří prostor pro desítky hodin zábavy. Úvodní hodiny v The Phantom Pain mi každopádně nabídly prvotřídní plížení, skvělou atmosféru, velkou flexibilitu a zástup příběhových otazníků. Takže zatím, zatím si vysloveně rochním v tom, co na mě hra nakládá. Prosím, prosím, prosím, ať to vydrží...
