Jenže on se nepřimotá do rány vám, ale vy jemu. Vaším směrem začne létat jedno kouzlo za druhým, a když už pelášíte se staženými půlkami k nejbližší věži, překvapí vás neviditelný nepřítel, který vás na místě omráčí - a s chutí dorazí. Takhle nějak jsem si představoval své první krůčky v Dotě 2 proti živým lidem. Světe div se, zas tak kruté to vždycky nebylo. První hry proti živým hráčům ve mě nenechaly hořkou pachuť a zkroucený ksicht jako sklenička Campari. Naopak jsem chtěl víc. Dota 2 mě dostala a já začínal vidět, co je na ní tak skvělého. Pokud vás minul článek o tom, jak jsem vůbec Dota 2 začal hrát, poslužte si za tímto odkazem.
Vedle záblesků dokonalosti ne mě ale zároveň problikávaly záblesky tvrdé řehole. Tohle bude fuška. Tolik věcí, které se musí člověk naučit. Ale co, nic není jednoduché. V prvním zápase jsem vyfasoval nějaké zcela náhodně vybrané hráče a hráli jsme bez hlasové komunikace. Očividně to nikomu vrásky na čele nedělalo, protože se jednalo o podobné Dota panice, jakým jsem i já. Teď už si vlastně ani nepamatuju, jestli jsme první zápas prohráli, nebo vyhráli. Pamatuju si ale, že jsem od spoluhráčů vynadáno nedostal.
Neposkvrněný štít pochopitelně nevydržel dlouho. Hned v jedné z dalších her mi na něj přistálo několik plivanců od tanka, jehož úroveň skillu ve hře byla přímo úměrná jeho absenci tolerance pro nováčky. Neřeším to ale, však Dota 2 není moje první multiplayerová hra. Vím, že plivance můžou lítat. Štít jsem přeleštil rukávem a jelo se dál, tank netank. Netolerantní a naštvaný tank byl zatím jen jedním případem, kdy jsem se setkal fakt s nepříjemným chováním nějakého hráče.
Vzhledem k tomu, že Dota 2 logicky nemá žádnou příběhovou singleplayerovou kampaň a jde čistě o PvP záležitost, jsou hráči jejím největším negativem i pozitivem. Zároveň také tím největším mínusem a nejhorší noční můrou. S klidem se to ale dá říci o každé multiplayerové hře, ve které musíte chtě nechtě spolupracovat s ostatními. V Dota 2 můžete být sebelepší, ale slabší článek týmu, který se ještě navíc chová jako debil, vám hru zkazí. A naopak, můžete být lamka jako já, ale když máte skvělé spoluhráče, tak je to hned o něčem jiném.
Zkušení a tolerantní hráči vám můžou pomoci, poradit, nasměrovat do správné lajny, a pak se bavíte všichni. S chováním hráčů souvisí systém hodnocení a na něj navázané postihy, které má Valve vyřešené velmi dobře, byť s tím teprve začíná. Jakmile dohrajete hru, můžete každého hráče ohodnotit. Jestli byl dobrý učitel, jak byl tolerantní a dobrý vůdce, nebo jestli s ním byla zábava hrát. Pak se můžete na profilu každého jednoduše podívat, jestli je to jen veselá kopa, nebo jestli rád méně zkušené kolegy něčemu přiučí. Pochopitelně funguje i opačná strana spektra, a když se někdo chová jako regulérní svině, můžete ho s klidným svědomím nabonzovat.
Na každou svini se vaří voda - u Dota 2 to platí dvojnásob. Nejde o to, že by měl někdo na svém Dota 2 profilu pár mínusek a vy byste si řekli, že s takovým člověkem hrát nechcete. Jakmile bude mít někdo na triku více stížností, tak ho Valve nekompromisně přeřadí do speciálního výběhu. Je plný podobných sviní, takže dotyčný má horší matchmaking a bude hrát s podobnými individui. Hra se pro ně lusknutím prstu stane horší - spoluhráči budou nepříjemní, budou se častěji odpojovat apod. Parádní nápad, který funguje - zdá se.
Trolly a hovada na internetu asi jen tak něco nevymýtí, ale každá věc, která se o to alespoň s částečným úspěchem pokusí, má u mě plus. A Valve má s tímto systémem velké plány. Jde jen o to, jak rychle a dobře je zvládne realizovat. Když jsme u toho matchmakingu, tak nemůžu nezakroutit hlavou nad současným systémem. Chraň Gabe, že by byl špatný, to v žádném případě. Z mého laického pohledu má ale dvě mušky na kráse. Jedna octomilka je čas a druhá, pořádná masařka, jsou ligy. Na to, kolik milionů lidí Dotu 2 hraje, trvá matchmaking podezřele dlouho.
Někdy u něj můžete vytvrdnout na několik dlouhých minut. Tři, čtyři, pět i více. Není to konec světa a mezitím můžete utrácet peníze v herním obchodě, ale čekat několik minut na nalezení spoluhráčů mě fakt moc nebaví. Navíc nejde o žádnou okrajovou indie věc, vždyť měsíčně má Dota 2 tuším kolem 6 milionů unikátních hráčů. Ale čert vem těch pár minut. Spíš mi hlavou vrtá zmíněná masařka - ligy. Ptáte se jaké ligy? Inu ty, které ve hře nejsou. Zdá se, že matchmaking jednoduše bere úplně ze všech hráčů, byť začíná u podobně schopných.
Opět si tady vypomůžu StarCraftem II. Hra od Blizzardu má multiplayerové hráče hezky rozškatulkované do několika lig. Lamky hrají v bronzové lize, ti lepší ve stříbrné, pak následuje zlatá, platinová, diamantová a třešňičkou na dortu jsou masteři a grand masteři. Systém vám i ve StarCraft II občas přidělí hráče z jiných lig, ale většinou matchmaking funguje. Funguje i v Dotě, ale z těch pár her, co jsem zatím odehrál, mi čistě subjektivně přijde, že na tomto by mohli lidi z Valve ještě trochu zamakat.
O nápravu bych se ale nebál, Dota 2 se aktualizuje pořád. Ostatně, zrovna teď má krátce před vydáním velký update First Blood, který toho přidá nemálo. A podobných updatů bude následovat ještě spousta. Podobný potenciál pro zlepšení má i problém, kterému se říká AFK. Když vám člen týmu uprostřed hry z jakéhokoliv důvodu odejde, je to většinou dost špatné. Přitom by to mohl po čase převzít počítačem řízený hrdina, nebo by se jedno místo mohlo otevřít pro jiné hráče... Možnosti by byly a téměř cokoliv by bylo lepší, než mít tým oslabený o jednoho hrdinu.
I když se ale zápas rozsype jako domeček z karet, ať už kvůli nepříjemným spoluhráčům nebo špatnému připojení, nemusíte zoufat. Dota 2 je jedna z těch her, které můžete hrát pořád dokola. Je zdarma a nabízí neuvěřitelnou znovuhratelnost, proti které by snad i Diablo zrudlo závistí. Kdyby vás čirou náhodou přestal bavit jeden hrdina, můžete vyzkoušet druhého. Pak třetího. Je jich víc jak sto a není to konečné číslo. Můžete si hrdinu vyšňořit, můžete si úplně změnit uživatelské rozhraní, announcera... Jednoduše si hru předěláte k obrazu svému, čímž si ji zase oživíte a na chvíli bude svěží.
Všechny ty možnosti “okolo” jsou zárukou neustálé variability. Valve do hry pořád pumpuje aktualizace, vy můžete spoustu věcí měnit, a i kdybyste si chtěli jen odehrát třeba dva zápasy za každého hrdinu, tak se časově můžete blížit skoro ke 200 hodinám hraní. A dva zápasy jsou málo. Někteří hrdinové jsou navíc docela flexibilní, takže chvíli můžete dělat něco jako support, pak spíše útočit. Plynule můžete proplouvat mezi různými styly hraní i s jedním hrdinou, i když to není ve většině případů asi nejlepší nápad a je rozhodně dobré držet se té role, pro kterou je hrdina předurčený.
Ano, Dota 2 mě dostala a já začínal vidět, co je na ní tak skvělého. Zároveň se mi do ní ale nechce tolik, jako třeba do toho StarCraftu II. Problémy jsou samozřejmě jen na mé straně - nemám sehraný tým spoluhráčů a protihráčů, ale hlavně nemám čas. Jedna bitva většinou trvá něco mezi 30 a 60 minutami, což je hodně. Když se pak někdo třeba v pozdějších fázích bitvy odpojí, je z toho najednou ztracená hodina. Kratší verze zápasů nehrozí a na rushování se tady nehraje. Ale pokud máte na Dotu 2 čas, neváhejte.
Po technické stránce hra také šlape jak má a jakékoliv případné výtky jsou spíše subjektivního charakteru. Dota 2 je zdarma, přitom vás ale stojí to nejcennější, co máte. Váš čas. Stačí ale trocha štěstí na hráče a můžete se královsky bavit tak, jak u málokteré hry. A nemusíte vysolit ani halíř, abych se trošku opakoval. Kdybyste ale přeci jen chtěli sáhnout po kreditce a přispět něco Gabu Newellovi na výrobu nožů, máte na to příležitostí až až. O tom ale příště...
Článek o tom, jak Adam začal hrát Dota 2 a co přitom zažíval, najdete za tímto odkazem.
