Realita 2.0 

Squad vychází z modifikace Project Reality pro Battlefield, hodně se ale inspiruje i tuzemskou sérií Arma od Bohemia Interactive. Squad si totiž libuje ve velkých mapách a bitvách spousty hráčů, podobně jako v Battlefield hrách, zároveň však jede až na dřeň realismu ve stylu Arma her. Hráč se tak cítí mnohem více jako bojovník na skutečném bojišti, nikoliv jako nadčlověk, který může vyskočit ze stíhačky a zabít nepřátelského pilota přes mířidla pistole...

Oproti Arma ovšem Squad neobsahuje výraznější zastoupení techniky. Vozidla sice jsou a budou její součástí, k vidění jsou ale výjimečně. Jádro hry zůstává - jak naznačuje název - v online bojích pěšáků. Připodobnění Squad k Arma navíc pokulhává kvůli množství obsahu, který se věnuje právě pěchotě. Co si totiž budeme namlouvat, pěchotní stránka série Arma vždy byla a je podstatně méně vydařenější než simulace více složek bojiště najednou.

zdroj: Archiv

Nemohu jistě mluvit za všechny, ale moje nejzajímavější zážitky při hraní Flashpoint či Arma her obvykle vzešly z nutnosti kooperace mezi pěchotou, vozidly a leteckou podporou. A to je něco, co Squad v zásadě ani nechce simulovat - navzdory plánované větší účasti tanků v podpůrné roli. Zjevně tedy platí, že Squad je mnohem blíže realistické stránce Arma. Čisté zaměření Squad na pěchotní přestřelky se ovšem podepisuje i na svižnějším zážitku - každý ví, proč tu je.

Podobně se však po vydání Insurgency mluvilo i o její hratelnosti. Žádný Counter-Strike, žádný Battlefield, ale skutečný pocit z protipovstalecké války z pohledu nýmanda s puškou. V základu se Squad od Insurgency skutečně liší hlavně menšími mapami s menším počtem hráčů - většinou je jich něco okolo třicítky namísto stovky (v reálu jsou však ve Squad k vidění spíše mapy, kde hraje kolem 70 bojovníků). Má to ale háček. Mnohé mapy v Insurgency totiž, podobně jako ve Squad, operují spíše s otevřenými plochami (za všechny třeba Sinjar), což detailní analýze hází klacky pod nohy. Namísto řeči čísel tak bude lepší se soustředit na subjektivní pocity při hraní obou titulů. 

Simulátor poslouchání

Veterán Insurgency si při hraní Squad ze všeho nejdříve všimne rozlohy map. Většina přestřelek se totiž odehrává na takovou vzdálenost, že si jeden mnohdy není jistý, zdali právě pálí po nepřátelském vojákovi, svém vojákovi nebo smítku na monitoru. Často nejprve někam deset minut běžíte, jen aby vás těsně u cíle sejmul kolega, který si vás splete s nepřítelem. A pak se za trest sám odhlásil, poněvadž v reálu by přece taky jen tak nepokračoval v bitvě. Oproti tomu přestřelky v Insurgency jsou navzdory jisté simulační rovině stále dost akční a v kontrastu se Squad skoro až klaustrofobické. Squad je vůči tomu čisté ztělesnění agorafobie. “Jsem tu, nevím, kam mám jít, ale jisté je, že tam půjdu dlouho.”

V důsledku to znamená, že mnohem vyšší, dokonce bych řekl klíčovou roli oproti Insurgency mají ve Squad velitelé jednotek a síla davu. Pokud zrovna nehrajete profi nebo nemáte zázračné štěstí na kolegy, velitel v Insurgency je odlišný především svým prďáckým hlasem a několika možnými rozkazy, které stejně každý ignoruje. Ve Squad je oproti tomu rozdíl mezi dobrým a špatným velitelem jednotky naprosto zdrcující.

Nejde jenom o to, že špatní vůdci mají tendenci spamovat rádio hovadinami o tom, za kolik že stojí jejich ACOGy, ale především o unikátní taktické schopnosti, schopnost reagovat pod tlakem a zároveň dirigovat celou chásku. Ve většině režimů je Insurgency poměrně lineární zážitek - musíte dobýt Alfu, zatímco nepřítel ji brání. Ve Squad si ale každá jednotka o devíti lidech vymýšlí vlastní úkoly, resp. poslouchá cizí.

zdroj: Archiv

Mnohdy tak ve Squad není problém prohrát, nebo nebo klidně i vyhrát celou bitvu, aniž byste si jedinkrát vystřelili na živý terč. Ne protože byste nic netrefili, byť i to je mnohdy skutečností, ale jednoduše proto, že váš velitel umí obratně vymanévrovat nepřátelské přesuny, zaútočit na ně z více stran a sevřít je do kleští. A jedna četa obklíčená v křížové palbě padá rychleji, než si vlastně najdete optimální palebné postavení.

Nachomýtnout se k týmu, první hodiny sotva střílet zhruba ve směru palby ostatních, a doufat, že si nikdo nevšimne, že jste k ničemu, není ve Squad jenom užitečná strategie. Jde o naprosto zásadní nezbytnost jakékoliv hry. V Insurgency můžete být užitečný i jako vlk samotář, který jenom snipuje nepřátelské hlavy. V mnohem přízemnějším Squad ale skutečně žijete, bojujete a umíráte jako člen jednotky. V opačném případě si totiž prakticky vůbec nezahrajete. Pokud lze Insurgency nejlépe popsat jako řádový skok v míře realismu oproti Counter-Strike, Squad nabízí podobně velký skok oproti Insurgency.

Výsledkem je hratelnost, kterou snad ani nelze popsat jako střílečku, ale spíše simulátor hry na kočku a myš. Ve Squad se jednotky snaží vystrnadit z kót s využitím podpůrné palby, obchvatů, dýmovnic a 99 % palby tak letí Pánu Bohu na dvorek. Je to skvělé a osvěžující, protože dělat na rozkaz wingmana svému veliteli dává pocítit, že jste skutečně součástí kolečka celé mašinerie. Zaskórovat frag je příjemné - ještě příjemnější je ale překvapit ze zálohy nepřátelské hnízdo po tříminutové procházce kolem dokola. A to i v případě, že většina nepřátelské jednotky tváří v tvář opozici raději uteče. Válku totiž nevyhrávají fragy, ale strategické pozice a hardpointy. A pro ty je potřeba myslet na více frontách najednou - doslova.

Řádově větší velikost map hraje roli i ve využití výbušnin. Ne snad, že by ve Squad nebyly RPG a granáty velmi silnými nástroji - je ale statisticky podstatně menší šance, že vás zasáhnou, protože se můžete nacházet na větší rozloze. V Insurgency jsou proti tomu granáty, zvláště v uzavřeném prostředí, naprosto esenciální součást zpomalovací taktiky - většinou dva schopní granátčíci mohou rozhodnout většinu bitev. Menší míra spamování granátů, respektive menší míra efektivního spamování granáty, je ve Squad rozhodně příjemnější než detonační orgie, v než se umí Insurgency často zvrhnout. 

Neobroušený, ale klenot

Paradoxně se to podepisuje na skutečnosti, že Squad je mnohem více relaxační zážitek než Insurgency - alespoň za pěšáka, nikoliv velitele. Velká část soubojů se sestává z čekání, dlouhých obklíčovacích manévrů nebo střílení prskavek zhruba do míst, kde je očekávána opozice. Pokud Insurgency hrajete primárně pro zážitek z akce a pravidelné přísuny adrenalinu, raději u ní zůstaňte. Squad jako hra totiž (i pro svou notnou neotesanost) vyvolává vzpomínky na první Operaci Flashpoint a sáhodlouhé bloudění virtuální krajinou, občas přerušované chvílemi intenzivního napětí (či rychlé smrti). Prostě jako skutečná válka. Alespoň, co lze soudit z knih a dokumentů...

Squad má navíc, alespoň momentálně, parádní komunitu, což je výrazný argument v její prospěch. Éterem zní rozkazy, které působí jako skutečné rozkazy. Tón hlasu prakticky všech bojujících vyvolává dojem, že jejich varlata sestoupila už před hodně dlouhou dobou, což je na poli online stříleček zásadní osvěžení. Rovněž jenom málokdy z repráků zní konstantně “Allahu Akbar” nebo blízkovýchodní muzika. Základní znalost vojenské terminologie je nezbytností, i když prakticky vše z hantýrky lze doplnit sledováním Generation Kill. Pokud tedy Insurgency hrajete pro RPG pocit ze skutečné války, najdete si ve Squad naopak to své o to intenzivněji.

Přes všechno uvedené musím nakonec konstatovat, že Squad za Insurgency jenom tak nevyměním. Není to ani tak pro ostřejší tón hry, kdy si oproti Insurgency tolik nezastřílíte, a nezažijete tolik vypjatých (byť zaměnitelných) situací. Dokonce to není ani pro odlišnou délku bitek. Většina soubojů ve Squad naopak paradoxně trvá zhruba stejnou dobu jako v Insurgency - jeden tým má totiž díky velitelům obvykle takovou převahu nad druhým, že vše končí během 15 až 20 minut namísto dvou hodin. Insurgency má však stále výhodu v podstatně méně krvavých hardwarových nárocích a vyváženějším zážitku.

zdroj: tisková zpráva

Jako každá hra, která simuluje strukturu velení, je totiž ve Squad velký rozdíl, jestli máte na své straně dobrého, nebo špatného velitele. Teoreticky samozřejmě nic nebrání tomu, abyste si roli velitele vyzkoušeli sami, ale v praxi je to něco, na co bych si sám troufl možná u sta nahraných hodin. Když se tak připojíte jako občasný hráč, můžete zažít cokoli. Možná prožijete zábavné taktické mise, možná narazíte na neschopné velitelské pako.

Můžete se tomu vyhnout, když se přidáte k osvědčeným týmům. Obávám se však, že vzdor velkým příslibům Squad to nebude případ každého veterána Insurgency. Konečné rozhodnutí, jestli vyzkoušet Squad naplno, tak stojí a padá na důvodech, pro které si hráči zamilovali Insurgency. Potenciálu je ve Squad hodně, zážitky jsou unikátní - prohry jsou ale o to horší a čas na osvojení vyšší, což je cena, kterou není každý hráč konkurenčních titulů ochotný zaplati.