Marťanská rotyka
Nejprve si obecný popis toho, co simulace roboletů do kosmu jménem Take On Mars nabízí. K dispozici zde máte několik režimů hraní – krom obligátního editoru zde jsou i osamocené scénáře a kariérní mód alias Space Program. Zatímco scénáře nabízejí už připravenou mašinu i mapu, ve Space Program se po hráči chce, aby si smontoval vlastní landery a rovery, tyto jednosměrně posílal na Rudou planetu a skrze jejich objevy odemykal nová zařízení, která následně bude posílat na Rudou planetu ve snaze objevit další novinky. A tak pořád dokola.
Samotné pojíždění po Marsu (spolu s potenciálním testováním roverů na Zemi a občas i letem ve vesmíru) je umně zpracovaná, ačkoliv by asi šlo vymyslet méně kočkopsí ovládání. Po chvilce frenetického testování, co udělá která klávesa, není problém rajtovat mezi balvany ani plnit vědecké úkoly jako je testování zeminy, testování atmosféry či pořizování fotek.
Hře sice fatálně chybí dokončený tutoriál, jde však přece jen o ranou verzi, kterou brzy rozšíří další, doposud tajný, update. Za to má hry už nyní parádní audiovizuál, díky němuž virtuální Mars působí navýsost uvěřitelně a je doslova radost sledovat zdejší západy slunce. Celá hratelnost je pak v zásadě postavená na skutečnosti, že rover je fortelný asi jako třikrát namočený rohlík – ulomit mu kolečko po jízdě na štěrku je triviálně jednoduché, o dražších aparaturách nemluvě. Chce to tedy nebýt hrdinou a dát si s pojížděním správně na čas… Tolik základní informace. Teď se dostaneme k tomu, jestli Bohemia z veskrze nudného objevování naprosto holé planety udělala zajímavou hru.
Realita nuda je
Začněme odbočkou, odbočky jsou totiž jako sluníčko. Svého času se k mým neotestovaným, recenzentským pařátům dostala dvojice okrajových simulací. Jedním z nich byla Simulace stavby: Jeřáb, druhým pak jakási simulace kamionu. Svou cílovku si obě hry bezpochyby našly a své téma zpracovávaly nadprůměrně umně, ač poněkud synteticky (na skutečné stavbě je například mnohem větší míra lahváčů a sociální nenávisti), přesto mi však unikal pouhý smysl jejich samotné existence.
Take On Mars je na tom velmi podobně, jako fanoušek letů do vesmírů však tentokrát cílí i na mě. Jestli vás Take on Mars zaujme, závisí více než na čemkoliv jiném na vašem osobním vztahu k tématice a na lásce k dobývání vesmíru či ke Curiosity. Dochází tak k určitému paradoxu – zatímco oficiální PR videohry od NASA působí jako ty nejpitomější arkády (alebrž jsou určeny masám), neoficiální Take On Mars na sebe věší veškeré detailní prvky, až vypadá tlustě jako věšák uprostřed prosince. Rozhodně není problém ani v tom, že by výzkumu Marsu chyběl sexappeal! Dokonce i samotný oficiální "trailer" k přistání Curiosity je ostatně cokoliv, jenom ne nuda:
Take on Mars však navzdory své vzletné tématice zůstává maximalisticky nohama na zemi a vyžaduje po hráči dlouhé minuty jízdy pouští ve snaze vyfotit a zanalyzovat šutr. To by nebyl problém, kdyby k tomu mohl hráč dojít zajímavým způsobem. Současná rozpracovaná verze Take On Mars však limituje většinu pokusů o hráčovu kreativitu, což věru není dobře.
Kariérní mód spoléhá na postupně odemykatelné komponenty budoucích landerů a roverů, zatímco separátních scénářů je hrstka. Jenže já chci svůj atomový rover hned z kraje! Leccos by mohlo být napraveno, kdyby se hra neupínala jenom na Mars (resp. pár lokací na jeho povrchu) nebo výhradně na bezpilotní mise, leč nic nenaznačuje, že by se to mělo změnit.
V nedávném updatu Deimos sice hra naservírovala scénář v hlubokém vesmíru, konkrétněji v nerealisticky hustém pásu asteroidů, budu však raději dělat, že jsem si ho nevšiml. Aby totiž v hardcore simulaci letů do vesmíru v zero-G prostředí chyběla newtonovská fyzika a sonda se tak sama od sebe zastavovala, to je vskutku na mrákoty.
Simulace mezi dvěma světy
V zásadě je tak Take On Mars rozkročen někde mezi skutečnou simulací ve stylu Orbiteru, v níž by se hráč musel dlouze memorovat stovky čudlíků a "v ideálním případě" i čekat desítky minut na odezvu roveru umístěného na Marsu, a mezi ujetostí na způsob Kerbal Space Program, kde majorita zábavy pramení z bezuzdného experimentování a třaskavých detonací. Podobně jako v případě Kerbal Space Program tak hře chybí i nějaký vyšší cíl, který by hráče nutil ke hraní, například postupné zkoumání alieních ruin či podobné mírně sci-fi prvky.
Právě z těchto důvodů byla ostatně diskusní fóra rané verze KSP plná hledání UFO s tím, že vývojáři „jistojistě do hry potají zakomponovali mimozemšťany“. Ve skutečnosti byli ufouni, stejně jako v realitě, vždy identifikováni za světelné iluze. Hráčům to však nebránilo nacházet je znovu a znovu v naději, že hra nabídne vyšší cíl.
Zatímco se však Orbiter i KSP vyznačují olbřímí otevřeností a hráč si v nich užívá maximální nahodilé hratelnosti, kdy si sám určuje cíle, v Take On Mars tento prvek skoro úplně chybí. Sond je málo a prostředí ještě méně. Je možné, a nasvědčují tomu indicie v popiscích po úspěšném prozkoumání atmosféry nebo povrchu, že hráč bude postupem času odhalovat určitá tajemství. Stejně tak je možné se domnívat, že budoucí verze přinesou větší míru experimentování s konstrukcí sond nebo třebas i výrazně více dějišť.
Pokud tomu tak bude, snad mě Take On Mars přivábí zpátky k sobě. Prozatím však větší míra obsahu chybí a kvůli tomu hra nabízí de facto jenom průzkumnické zážitky z pojíždění po cizí planetě. A je to setsakra škoda, poněvadž hra vypadá famózně a gaučovým kosmonautům pohled na věrné marťanské písky vyvolá nejeden záchvat nadšení! Neusínáte-li však se schématy Pathfinderu, Sojournerů či Curiosity schovanými pod polštářem, raději ještě počkejte, co dalšího vývojáři do hry dodají. Další update už je na cestě...
