Jak hluboko klesnu?
Zatímco si obě válčící strany lížou po bitvě o Dazal'alor rány a vzpamatovávají se ze ztráty svých hrdinů, pod mořskou hladinou se s konečnou platností probudil jeden z největších nepřátel Azerothu. Královna Azshara, kdysi mocná elfí šlechtična, už jednou málem uvrhla celý svět do zkázy a tentokrát se o to snaží znovu. Jinak. A možná i líp.
Komunita roky uvažovala o tom, jak bude střetnutí s Azsharou vypadat. Vyzvedne potopený kus světa nad hladinu moře? Budou hráči vnořeni do hlubin jako ve Vashj'iru? Ani jedna teorie se neukázala jako správná a to, co dostali hráči naservírováno jako hlavní lákadlo patche 8.2., zůstává někde na půli cesty k úspěchu a velké množství hráčů nechává zaražené jako příslovečné vidle v hnoji.
V Blizzardu se asi rozhodli definitivně pohřbít celý datadisk a raději investovat zdroje do jeho nástupce, podobně jako to udělali v případě Warlords of Draenor. Výsledkem jsou rozestoupené vlny, spousta děr v příběhovém lore a nepříliš vzhledná lokace Nazjatar, ono zatopené město a klenot starého světa.
Do atmosféry často kritizovaného Vashj'iru má Nazjatar daleko a nutno říct, že právě chybějící lore mu dělá několik velkých jizev na kráse. Pokulhává také design questů, které hráče nutí od začátku ke grindování a namísto skvělých předpokladů pro zajímavé dějové linky nebo úsilí celého serveru jako u Thunder Isle po úvodní sérii úkolů ztrácí hráči snadno zájem. Projít to nejdůležitější se dá během pár hodin a pak už se vracíte jen kvůli reputaci a možnosti odemknout si létání.
Nazjatar nepřinesl prakticky nic nového ani originálního, čím by dlouho očekávanou lokaci odlišil od zbytku světa. Vidět rozestoupené vlny je napoprvé sice efektní, ale kdo má čas se pořád jen kochat. Nedostal ani své stálé místo na mapě a hráči se musí proklikat přes Kul Tiras, respektive Zandalar. Nezajímavé variance gilgoblinů a pandarenských Jinuy slouží jen jako kulisy pro jednotlivé frakce.
Asi nic z nové lokality nedokáže ospravedlnit špatný game design a zklamání z toho, jak by mělo podmořské království vypadat. K tomu přičtěme i velmi otravný přesun po svých, náhodně se spawnující rare nepřátele, a něco mezi plnohodnotnou lokací a velkým sandboxem je na světě. Přitom jakmile se člověk přiblíží k paláci královny Azshary a v něm skrytému raidu, dýchne na něj to pravé WoWko. Příliš pozdě a příliš málo.
zdroj: Archiv
Lesklej gnómskej zadek
Druhou přidanou lokalitou je Mechagon. Zatímco Nazjatar a královna Azshara jsou etablované prvky příběhu, Mechagon byl teprve chvíli teasovaným tajemstvím. Domov mechagnomů, praotců technologie, kteří nebyli postiženi kletbou masa a nestali se z nich jen obyčejní smrtelníci, měl být nedosažitelnou záhadou. A tak cesta k němu vede přes lokaci na Kul Tirasu, které si určitě nikdo nevšiml, stejně jako ostrova nedaleko břehů Stormsong Valley, jinak známého jako alianční loděnice.
Kdyby si dali v Blizzardu alespoň trochu práce a přidali do hry jeden úkol točící se kolem zajištění neprostupného pole kolem ostrova nebo něčeho podobného, dávalo by to smysl. Takhle je to jen další políček herní logice.
Samotný Mechagon je, co se zpracování týče, vlastně o něco zajímavější než hlavní nová lokalita osmdvojky. Hráč je po velmi krátkém intru uveden do obrazu a postaví se na stranu rebelujících gnómů, kteří se snaží sesadit šíleného krále.
V kontextu předchozího dění ve světě, které způsobilo uzamknutí velitele frakce gnómů z Gnomereganu do stázového pole z ledu, je ostudou, že zde nic z toho nedostává prostor. Mechagon je totiž ještě větším sandboxem než Nazjatar. Inspiraci si autoři od začátku brali z pandarenského Timeless Isle, který byl prakticky postavený na objevování truhel, soubojích s elitními soupeři, denně se opakujících questech a hlavně náhodném spawnování vzácných nepřátel, z nichž v Mechagonu padají inženýrské plánky, součástky a podobně.
Hráč má tedy naprostou volnost v tom, jak bude dostupný obsah konzumovat, co s relativním množstvím novinek udělá a jestli se vrhne do dlouhého grindu reputace a součástek, aby si mohl postavit několik exkluzivních mechanických mountů. Lákadlo je to rozhodně pěkné, ale způsob zpracování pokulhává.
Dá se říct, že nejzajímavější částí Mechagonu je nový mega-dungeon, v němž se hráči postaví tváří v tvář šílenému gnómskému králi ve snaze zabránit jeho úmyslu zvrátit kletbu masa uvrženou na celý Azeroth. Podobně jako staronový Karazhan v předchozím datadisku Legion nabízí Mechagon dostatek zajímavých střetnutí a vyžaduje od hráčů víc soustředění i snahy než klasické dungeony. Bod pro Blizzard.
A nedají si říct a nedají
Bohužel ani jedna z nových lokací nemění pachuť, která při hraní Battle for Azeroth lechtá na jazyku. Blizzard se sice snaží alespoň místy napravovat některé ze špatných systémů jako Heart of Azeroth, přidává do hry nové traity a schopnosti, které si hráč postupně odemyká a dál vylepšuje vzácný přívěsek, ale samotný koncept se tím změnit nedá.
Stejně tak trpí i reputace, s nimiž se v BfA rozhodl Blizzard vytočit plno hráčů. Získávání reputace je omezené na velmi malé množství napojené na daily questy. Chybí tak jakákoliv motivace pro nové hráče, kteří by po pauze naskočili do hry a chtěli se dostat k nějakému důležitějšímu příběhovému zvratu nebo si odemknout nové rasy.
Pro létání, které Blizzard v novém patchi otevírá, je tak potřeba nagrindovat reputace s novými frakcemi v Nazjataru a Mechagonu, a byť toho byli někteří hráči schopní během pár dní, my ostatní si počkáme opravdu dlouho, protože reputace leze pomalu a nemáme celé dny jen na to jediné. Tyto argumenty s časovou náročností jsou sice dvousečné, ale pravdou je, že design reputací je v Battle for Azeroth jednoduše špatný.
Téměř zcela zůstaly přehlédnuty také Warfronts, které byly s velkou pompou oznamovány jako nový typ PvE obsahu. Přibyla sice heroic obtížnost pro Arathi Highlands, ale hráči napřed potřebují ručně sestavit partu jako pro raid a pak se musí pustit do velmi strategického hraní, které je podobně jako raidování snazší v kontextu gildy a hráčů, se kterými se trochu znáte.
Abychom si to shrnuli: Hráči se dočkali tradičně nového raidu, jednoho mega-dungeonu, dvou nových lokací na bázi sandboxu, nové dějové linky točící se kolem posílení Heart of Azeroth, těžší obtížnosti pro mód, který hráči příliš nežerou, a spousty mountů jako pozlátka, které má nalákat hráče k nekonečnému grindu provázejícímu celý datadisk. Spousta dobrých nápadů zůstává i nadále nedotažená, z dlouhodobého hlediska představují slepé uličky a to dobré z předchozích datadisků Blizzard z nějakého důvodu raději pohřbil.
Pokud tedy nepatříte mezi hardcore hráče nebo nechodíte se svou gildou každý týden progresovat nový raid či dungeon a nefarmíte jako o život nové mounty, nemusíte se namáhat obnovovat předplatné. Mé dva měsíce z předplacené karty zanedlouho vyprší a já si dám zase na nějakou dobu pauzu, protože odemčení létání pro mě není dostatečným lákadlem a reálně toho nový patch pro casual hráče moc nenabízí.
Celý seznam změn si můžete prohlédnout třeba na stránkách Blizzardu, ale pokud už jste WoW někdy hráli, asi uznáte, že rozhodně nejde o alt-friendly obsah. A bohužel ani v případě hlavního charakteru Blizzard v rámci nového obsahu příliš neuspěl.
Patch 8.2. jednoduše nedosahuje kvalit spousty svých předchůdců. Není to úplně selhání, protože pár dní zabavit dokáže a některé mounty si člověk opravdu chce pořídit, ale celkový dojem je jednoduše rozpačitý. Zvlášť pokud vám nevyhovuje pobíhání po lokacích v honbě za náhodným spawnem, který vám můžou ostatní stihnout zabít těsně před nosem. Díry v lore by pak vystačily na samostatný text a pro mě osobně jde o nejpádnější důvod, proč si raději počkat na další směřování světa Warcraftu.
