Stejně jako v Brothers se příběh hry a tedy i hratelnost točí okolo dvou postav – Vincenta a Lea. Na rozdíl od Brothers se ovšem tyto dva charaktery neovládají jedním gamepadem, ale hned dvěma. K tomu je tedy potřeba pomocná ruka kamaráda a to buď u jednoho počítače/konzole a nebo online.
Kdo ví, jak to skončí
Dalším rozdílem mezi dvěma tituly je celkový koncept hry. Zatímco Brothers: A Tale of Two Sons byla dobrodružná jednohubka, A Way Out je pohledem ze třetí osoby viděná stealth akční hra, u které můžete vydržet třeba i tři večery. Záleží na tom, zdali se rozhodnete prozkoumat všechny její možnosti. V některých pasážích totiž hra nabízí dvě různá řešení, přičemž každé se od sebe významně liší. A to ani nemluvím o dvou možných koncích, nad nimiž se svým parťákem budete diskutovat dost možná ještě o Vánocích.
Příběh hry, respektive její druhá polovina, je jedním z nejpříjemnějších překvapení, které jsem kdy v akčních hrách zažila. A v tomto případě to nelze shodit ze stolu tvrzením, že herní scénáře jsou ještě hodně za možnostmi daného média. Jde spíš o fakt, že se skutečně jedná o skvělý nápad a velmi kvalitní provedení. Scénář vás přiměje vytvořit si k oběma postavám silné pouto. Dále vám do hlavy vtluče takový ten pocit, že prostě víte, jak to všechno skončí. Ale tak předvídatelná A Way Out není…
Příběh je jedním z hlavních pilířů A Way Out, a tak z něj nechci zbytečně prozrazovat nic nezbytně nutného. Proto se spokojím s tím, co naznačuje i samotný název hry, tedy že vyprávění se točí kolem útěku z vězení a posléze i cesty za pomstou.
Dva proti celému světu
A Way Out se vyznačuje zcela přirozeným uvedením do problematiky ovládání, které sestává ze směrových šipek a jen několika málo akčních tlačítek. Systém je velmi jednoduše pochopitelný a především uchopitelný i pro sváteční hráče. Největší výzvou tu totiž skutečně není schopnost rychle a přesně odprásknout bachaře, ale schopnost provádět koordinované pohyby či rozsáhlejší akce společně se svým parťákem. A to je docela jiné kafe.
zdroj: Vlastní
Spolupráce dvou hráčů v A Way Out má mnoho zajímavých podob. Se svým parťákem budete odsunovat těžké předměty, otevírat zarezlé dveře nebo se vzájemně vysazovat na vyvýšená místa tak, jak to známe třeba z Uncharted 4. Tyto veskrze jednoduché činnosti, kdy si vystačíte se stiskem jednoho tlačítka, však doplňují také činnosti, kdy musíte stisk tlačítka správně načasovat nebo dokonce zkoordinovat na delší dobu.
Dynamické, akční pasáže, jako je například veslování po rozbouřené řece, nejsou nijak upozaděné. Narazíte na ně na každém kroku, řečeno čísly, minimálně jednou za pět minut. A to je dobře, protože právě tyto pasáže vás nutí čile komunikovat. Pod rouškou tajemství a nelegální činnosti je přitom všechno silně napínavé, takže se nejednou přistihnete u toho, jak na parťáka z plna hrdla řvete něco takového jako: „Dělej! Dělej! Bachař jde k tobě! Rychle to schovej!“ A pocity napětí pak rychle střídají chvíle uvolnění, kdy vám tvůrci pro změnu dopřávají pocit, že jste udělali něco velkolepého. Proto není těžké vytvořit si ke hře a jejím hrdinům silné pouto.
Malebná cesta za přízemním cílem
Stejně mistrovsky si tvůrci poradili i s uměleckým zpracováním samotné kooperace. Když je potřeba, situace prožívané v obou oknech se vhodně prolnou, nebo se jedno z oken zvětší na úkor druhého a jeden z hráčů přitom na chvilku dostane od ovládání volno, takže ačkoliv postavy na mnoha místech komunikují s jinými lidmi nebo prožívají své vlastní příběhy, hra vypadá jako ucelené dobrodružství ve filmovém stylu. Vše se navíc děje naprosto přirozeně, aniž by při tom utrpěla hratelnost.
Podobně jako v Brothers se i v A Way Out projevil smysl autorů pro vytvoření uvěřitelné, krásné krajiny. Útěk z vězení je lemován hustými lesy, čerstvě vykvetlými loukami a obecně řečeno nedotčenou přírodou, která vám na mnoha místech dává zapomenout na vaše přízemní jednání i (ne)vznešený cíl. Tím bych se A Way Out nebála přirovnat třeba k již zmiňovanému Uncharted, ačkoliv samotná grafika není na tak vysoké úrovni. A Way Out bych se pro to pro všechno nebála označit za jeden z nejlepších kooperativních titulů, které jsem kdy měla možnost hrát.
