Ace Combat: Assault Horizon - recenze
6/10
zdroj: tisková zpráva

Ace Combat: Assault Horizon - recenze

19. 10. 2011 20:21 | Recenze | autor: Václav Rybář |

Japonskou sérii Ace Combat jste si se simulátorem asi nikdy nespletli, ale do čistokrevné střílečky měla taky docela daleko a její odměřené servírování misí trochu připomínalo vojenskou latinu. Tu máš rozkazy a vytapetuj nížiny fiktivní země nepřátelskými Migy.

Programátory v Namcu pravděpodobně po jedenácti (!) dílech přestalo bavit jet podle jedné lajny, což se ostatně projevilo i v loňském Joint Assault pro PSP. Tentokrát šlo z okna ale mnohem víc než jen politická korektnost, dříve dána volbou fiktivního bojiště. Namco nechtělo jen povědomé kulisy (Washington D.C., Miami, Paříž, Moskva, Dubaj…). Chtělo víc děje, víc adrenalinu, víc strojů, víc války. Neplatí ale tentokrát ono okřídlené, kdo chtěl víc, nemá nic?

Bylo, nebylo…

Assault Horizon má velkolepou zápletku, kterou napsal ostřílený autor (čti: připomíná akční béčko z roztomile naivních 80. let). Nechybí tu zlí Rusové, tajemná superzbraň, útok na americké symboly, hrdinův komplex z minulosti, který se musí rozmotat před závěrečnou bitvou a další klasické prvky ošoupaných dějových linií.

Japonci otevřeně přiznávají, že se nechali při restartu série inspirovat úspěšnými vojenskými střílečkami jako Call of Duty. To kromě celkem zábavných, ale snad až moc dlouhých filmečků znamená i "vylepšenou" různorodost misí. Proč ty uvozovky? Protože mise v bombardérech a za těžkými kulomety vrtulníků jsou jen úmorným čištěním bezedného kotle nepřátel pod vámi.

Stroj letí sám od sebe a vy jen plus mínus zaměřujete a rozséváte zkázu. Tohle automatové vybíjení je díky vizuální stránce a přepjaté orchestrální hudbě zábavné pár okamžiků, ale pak už jedete duševně na autopilota a ve skrytu duše se těšíte na knipl.

Podobně krutý bych mohl být i k vrtulníkovým misím. Chápu, že změna je život, ale jak průběh misí, tak samotný letový model Apache a spol. je tak primitivní, že se z rotorových monster prostě nepovedlo dostat patřičnou šťávu. Vždycky tu budou hrát druhé housle a mise s nimi tu spíš překážejí.

Proč se nesoustředit na jednu věc? Vím, že helikoptér je na konzolích zatraceně pomálu, ale tváří v tvář loňskému Apache: Air Assault působí místní blbnutí s helikoptérami jako betaverze. Nebo spíš nepříliš promyšlený přívěšek zabraňující stereotypu, aby se prožral do už tak krátké sólo kampaně.

Maverick zbrocený krví

K zážitku à la Top Gun tu chybí už jen Highway to the Danger Zone. Místo ní hraje povedená orchestrálka, podkreslující zápletku, ve které hrajete mj. roli Willa Bishopa, člena mezinárodní letky, ve které hlídají nebe nad Afrikou američtí frajeři ze 108. letky, ale i ruští pomocníci. Ti jim samozřejmě rychle vpadnou do zad a přidají se na stranu afrických rebelů. A na ně si dejte bacha, mají evidentně velmi dobrý sponzoring, protože i při vysokých cenách ropy posílají do vašich zaměřovačů desítky až stovky obstarožních Migů-21, později samozřejmě též SU-33 a SU-35.

Nebojte, i vy časem přezbrojíte z F-16 Falcon na hi-tech hračky jako F-22 a F-35. Kromě toho jsou tu i A-10, F-117, F-4 nebo klasické Hornety. Snad nikoho neurazí, že nevypisuju celá jména. Kdo zná, ten ví. Kdo neví, ten uvidí. A že je na co koukat. Modely jsou fantastické a pozadu nezůstávají ani lokace. Piloti se navzdory úvodnímu africkému prostředí nacestují víc než James Bond. Zvrat střídá zvrat a rakety nikdy nikomu nedojdou. Je to prostě vlhký sen hollywoodských producentů. Méně už fandů letectví.

zdroj: Archiv

Skuteční fans létajících potvor totiž vědí, že letecké souboje jsou v moderním pojetí spíš o tom, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Případně o tom, kdo má čeho víc, ať už jde o rakety, machy nebo flary. Radar ukáže ve vzdálenosti padesáti kilometrů nepřítele, vy procvičíte ukazováček a bum, někde v dálce se rozprskne tečka na radaru. Nikdo neuslyší její křik.

To je ovšem nuda, takže logicky musíte najít kompromis. A právě ten Ace Combat už téměř dvacet let praktikuje. Není to Afterburner z automatů, kde jste neřešili vůbec nic, ale posun k čistokrevné arkádovosti se zdá být neodvratný. Nejnovějším krokem je tzv. Dogfight Mode (DFM). Hra vám ho vyloženě nutí, protože řada soubojů bez něj prostě vyhrát nejde.

Jakmile se zavěsíte za nepřátelské letadlo, stisknete RB+LB na gamepadu, kamera se změní a vy se ocitnete na horské dráze. Tentokrát už se za letadlo zavěsíte opravdu, takže nemusíte (s výjimkou krizových případů) řešit dráhu letu a jenom se snažíte nebožáka před vámi ustřílet k smrti. Jakmile se to povede a jeho letadlo vybouchne, obrazovku ohodí stříkance krve. Jak, proč, kudy? To neřešte, vypadá to efektně a to je oč tu běží.

Fragy v povětří

Celá hra se tak smrskne v počítání killů. Dokonce ani náplň misí a pestrost cílů není taková, abyste během několika desítek minut neupadli do stále se opakujícího vzorce - looping, lock, kill. Dogfight mód souboje do jisté míry trivializuje. Nepřítel na vás může zkusit podobnou taktiku, ale je dětsky jednoduché z ní uhnout a obrátit ji proti němu. Hra na kočku a myš, ve které nikdy nejste za hlodavce.

Krásné, nezničitelné mrakodrapy a letadlo tak poslušné, že nikdy nemáte strach z toho, že byste to někam napálili, došla vám munice nebo palivo, nebo že by vám přídavné spalování utrhlo obočí. Předem naprogramované emoce jsou ve filmečcích, hraní samotné je jen povrchní zábava pro kluky, co mají na poličce plastová letadýlka, ale nikdy nepátrali po tom, jak vlastně fungují zevnitř.

Multiplayer tady funguje jako žehlička na přílišná očekávání. V něm se může utkat až šestnáct hráčů (8 vs. 8) a na scéně (třeba při obraně nějaké té metropole) mohou být všechny dostupné třídy, tj. vrtulníky, stíhačky i bombardéry. Tady už vám topgunovské zatažení za brzdu a následné salto vzad nepomůže, živí hráči se přeci jenom chovají trochu chytřeji.

Mulťák ani s propracovaným systémem upgradů titul nespasí, ale pokud hledáte víc než jen instantní akci a líně poskládané mise, měli byste rolovat rovnou na online ranvej. Tam se totiž ke všemu tomu pozlátku konečně přidá nějaký adrenalin.

Verdikt:

Pro někoho plíživá degradace už tak arkádové série, pro jiného konečně důvod vzít knipl do ruky a odehrát si svůj sen v oblacích. Vrtulníkové mise jsou tu navíc a nijak nevyčnívají, příběhová kampaň plná zvratů a efektních grilovaček nepřátel zase posouvá Ace Combat blíž k pasivní čumendě. Simulátorobijci asi počkají na chystanou pecku od Jane´s, fanouškům filmových ocelových ptáků by ale tahle "automatovka" od Namca radost pod stromečkem udělat mohla.

Nejnovější články