Chybí už jen Kane 

Act of Aggression má na starosti studio Eugen Systems, tvůrci R.U.S.E., trilogie Wargame a pro naše dnešní potřeby především Act of War: Direct Action, což je de facto nápodoba střízlivějších dílů Command & Conquer (Tiberian Dawn, Red Alert a hlavně Generals).

Act of Aggression je tedy jakýmsi duchovním pokračováním nebo spíš duchovním remakem Act of War a Generals - najdeme tu tři strany bojující s aktuálním a mírně futuristickým vybavením z velmi fantaskních politických důvodů, vedle nichž i zápletky moderních dílů Call of Duty působí kousavě realisticky. V hlavní roli vystupuje bleskové budování základny (oproti Grey Goo navržené spíše tradičně po vzoru C&C her), memorování stromečků jednotek a správně nastavená produkce, abyste měli nad nepřítelem převahu.

Napodobování Command & Conquer her začíná v případě Act of Aggression už u válčících stran - stojí proti sobě korporátně-fašisticko-iluminátská organizace Cartel s heroickou stranou založenou Organizací spojených národů, která je i přes svou technologickou převahu zaskočena úrovní Cartelu. Obě stranám jako "ten třetí vzadu" přicmrndávají Spojené státy, spoléhající hlavně na hrubou sílu. Další podobnosti si ještě rozebereme, ale dojít tu na objev tajemného mimozemského minerálu a plešatého mesiáše, byl by dojem z kopírování C&C dokonalý.

Hodnocení a pointu této recenze už určitě znáte, ale krom špatné zprávy o překomplikovanosti Act of Aggression mám pro potenciální fanoušky hry i zprávu dobrou - Act of Aggression je přes všechny své problémy solidní a povětšinou dobře hratelný klon Act of War a C&C. Právě tento největší klad však Act of Aggression zároveň táhle ke dnu, protože ze srovnání s hrami, které napodobuje, nevychází nejlépe.

Láska na první pohled

První dojem ze hry je však pro hráče vyhladovělého nedostatkem klasických RTS rozhodně velmi kladný. Spuštění Act of Aggression se podobá návštěvě starého známého, který je najednou mnohem propracovanější, má větší šmrnc, ale pořád v něm poznáváte odlesk starých časů.

Menu i nahrávací obrazovky připomínají styl Generals. Jakmile rozkliknete nastavení multiplayeru či skirmish, objevíte klasické hejblátka na povolení či zákaz superzbraní, ale největší lavina retra vás zavalí po rozkliknutí první mise kampaně - televizní reportérka začne popisovat puč v Mexiku a mezinárodní krizi, což se promptně prolne se zadáním mise spočívajícím v zadržení nepřátelského generála. Prostě jenom další den v kampani klasických RTS her.

Pak se načte hra, kde z izometrického pohledu komandujete v typické "chodící" misi malou jednotku přímočarou dálnicí a než se nadějete, tak tento lineární zážitek po pár akčních minutách skončí. Nevadí, hned v následujících misích se už dostanete k budování základny v podobě neustále se rozšiřující palety baráků a jednotek. Mnohdy předchází stavění úvodní chodící a čistící fáze, ani poté se však mise kampaně nemusejí podobat skirmishi.

zdroj: Archiv

Uměle nastavené limity té či oné mise nejsou vždy úplně moudře nebo férově zvolené - je iritující, když vám v jedné misi nadřízený vyděšeně oznámí, že nepřítel disponuje letectvem, a v misi další vám hra jedinou efektivní protivzdušnou jednotku pro jistotu vezme. Nevadí, většina podobných absurdit a nešťastně artikulovaných oznámení je totiž částečně vyvážena příjemnějšími věcmi - například když vám o pár misí později zčista jasna pomůže ruská armáda, kterou by tu vzhledem k její absenci mezi hlavními stranami nikdo vůbec nečekal.

Ne vždy jsem měl chuť tvůrce za kampaň pochválit, je ale pravda, že mě k sobě i přes slabší momentky několikrát spolehlivě přilákala zpět. Rozhodně za to nemohla zápletka. Jak už padlo, její fantasknost z ní dělá spíše neúmyslnou parodii. Najdeme tu úplně všechno ze strategických předchůdců i subžánru thrilleru, který jsem si pracovně pojmenoval "Tom Clancy na drogách" - od několika tajných organizací (včetně něčeho tak šíleného, jako je fungující odnož UN) přes supertajné vesmírné dělo, šílené teroristické útoky, americkou občanskou válku, srbského zloducha v nanoobleku až po bestiální čínskou hackerku.

Jedna z misí dokonce spočívá v tom, že musíte na bajkonurském kosmodromu zabránit odpálení nosiče devastující zbraně hromadného ničení. Co tu naopak nenajdeme, je kapka nadhledu nebo fungující postavy. Především kvůli řadám hlav bez jakékoliv osobnosti a charismatu, co mluví v animačkách, selhává příběh Act of Aggression i jeho podání ve srovnání s vrcholnými okamžiky vzorových strategií. Koření v podobě Kanea nebo Tanyi tu prostě nenajdete.

To hlavní, co mě táhlo zpět k hraní Act of Aggression, byly především jednotky a s nimi související výzvy jednotlivých misí. Je pravda, že mnohé mise jsou pro zmíněné omezení stavebních stromů spíše rébusem, který lze vyřešit jenom jedním způsobem, ne potěchou experimentátorů. Operování se všemi parádně vymodelovanými tanky Abrams, vojáky v exosuitech, stealth tanky, burácejícími raketomety a dalšími megatunami techniky je však rozhodně velmi příjemné pro stratégovo oko i ego.

Pozitivním bonusem je také skutečnost, že většina jednotek spoléhá spíše na pasivní vylepšení než na mánii klávesových zkratek. Stejné principy, působící jako C&C na speedu, však Act of Aggression zároveň tak trochu lámou vaz.

Všeho moc škodí

První zásadní problém souvisí s rychlostí hry. Act of Aggression vědomě kráčí ve šlépějích rychlejší realtimovek, kde setkání dvou armád během několika sekund končí chaotickým zničením 80 % účastníků. V těchto hrách více rozhoduje přečíslení dražšími stroji a méně už pestrobarevné složení útočícího pluku, nebo nedej bože jeho (jediná možná) formace. I proto je fajn, že vývojáři sáhli po pasivních vylepšeních jednotek, nikoliv po schopnostech aktivovaných klávesovou zkratkou.

Zároveň ale toto rychlé pojetí RTS připomíná, proč koncept lehce upadl do zapomnění. Má sice větší náboj, rozhodně ale nedisponuje moudrostí a rozvážností, naopak se zdá, že je mnohem infantilnější než dříve. I v Grey Goo se totiž dá více taktizovat přímo v boji. Ještě dále je Company of Heroes, kde na sebe malé čety mohou střílet i desítky sekund, aniž by bitva skončila. A to ani nevytahuju Ultimate General nebo EndWar, v nichž se z bitev častěji stahuje než umírá.

Act of Aggression na všechny tyhle RTS hipíky zvysoka kašle a servíruje vysokooktanovou akci, kterou ale nelze dost dobře ovládat, a rozhoduje se v ní především ve fázi sestavování útočné formace (nebo dopředu stavěné obrany základny). Nebude asi překvapivé, že navzdory své náklonnosti ke Command & Conquer hrám nejsem zrovna zastáncem tohoto pojetí RTS, které do šíleného konce dotáhl Supreme Commander.

Každá z bojujících stran má daleko více válčících jednotek než kolik bývalo v RTS zvykem, což je průšvih. Například USA má šest druhů pěchoty - dva raketometčíky (AA, AT), kulometčíka, snipera, speciální jednotku a mortar. Jenže krom úvodní fáze hry (a snad krom AT vojáků) je pěchota spíš k ničemu. Umírá totiž ještě rychleji než fortelné tanky. Při velkém počtu jednotek se navíc už zcela rozpadá systém kámen-nůžky-papír, protože proti chuchvalci složenému ze sedmi typů jednotek se těžko připravuje nějaká konkrétní protitaktika.

Volba bleskového válčení většího počtu jednotek by ještě nebyla takovým neštěstím - dá se pochopit, že části hráčů vyhovuje více, jde tedy do určité míry o věc vkusu. Ostatně, Supreme Commander nikdo nemůže obvinit z neúspěchu. V čem však Act of Aggression selhává zcela objektivně, je správa základny a zdrojů.

Ve hře najdeme tři typy surovin: ropu, aluminium a vzácné zeminy (plus elektrickou energii, nutnou pro funkci základny, jejíž stav ale ovlivňují vaše elektrárny). Všechny primárně těžíte rafineriemi ze země, ačkoliv je občas možné suroviny získávat i z jiných zdrojů - například obsazením bank získáte trvalý přístup k ropě, z nějakého důvodu. Zároveň ale hra disponuje i omezeným počtem skladovacích prostor pro dvě suroviny (aluminium, vzácné zeminy), na něž je třeba dávat pozor. Aby to bylo ještě vtipnější, obě suroviny sdílejí jeden typ skladiště - je tak klidně možné zaplnit skladovací prostor aluminiem a nemít už ani píď volnou pro vzácné zeminy.

zdroj: Archiv

Korunu tomu nasazuje skutečnost, že sklady jsou samozřejmě regionalizované, což znamená, že když jste uprostřed bitvy a vytěžili jste více aluminia, může tento smrtící mix klidně zastavit produkci kritických jednotek závislých na vzácných zeminách, pro něž už není místo. Nepomůže vám postavení nového skladu v zázemí, protože je-li starý sklad vzácných zemin u klíčové frontové rafinerie plný aluminia, nový prostor se nepočítá. Těžící vozítka zůstanou stát u něho, protože nevědí, že se něco někde změnilo. Musíte proto manuálně přesměrovat vaše těžící autíčka jinam, postavit jiný frontový sklad nebo třeba přebytečné aluminium využít.

Chraň vás ale pánbůh, pokud vaše továrny už už mají vybudovanou klíčovou zbraň (například paletu atomovek) a čekají jenom na trochu vzácných zemin. Budete muset celou produkci zastavit, naschvál postavit něco aluminiového a pak produkci původních jednotek zase obnovit. Což potrvá minuty.

Celý systém budování v Act of Aggression je zcela fatálně nevhodný pro rychlou hru, jakou ve výsledku je. Všechno výše popsané samozřejmě děláte vedle všeho toho operování s desítkami odlišných, rychle umírajících jednotek. Vím, že těžba surovin je odjakživa součástí každé dobré RTS. Pokud se však máte věnovat i válčení, nemůže být budovatelská část na úrovni Industry Giant. Mimo samotnou kampaň je tak skirmish dokonalou ukázkou, jak zbytečně nafouklá Act of Aggression je.

Emulace, nikoliv evoluce

Je nasnadě, že vývojáři chtěli vytvořit ultimátní poctu starým časům RTS her. Jako znalci žánru tak do hry nasypali bez ladu a skladu všechno, co měli po ruce. Ještě více než v případě Grey Goo ale tenhle přístup skončil dortem jako od Pejska a Kočičky. Act of Aggression disponuje příliš mnoha jednotkami, příliš mnoha budovami, příliš velkými mapami a k tomu všemi i příliš komplexní správou surovin, aby mohla být realisticky ovládatelnou a tak i zábavnou hrou.

Nedá se říct, že by šlo o provar. Sluší se připomenout, že Act of Aggression rozhodně má své světlé okamžiky, hlavně když vás kampaň limituje jenom na několik druhů jednotek, jak by to mělo být v celé hře. Lze u ní rozhodně strávit pár desítek příjemných hodin. Na čas vás tak možná dokonce i ošálí a přesvědčí, že tohle je ten pravý nástupce C&C. Zvláště při současném RTS suchu nelze Act of Aggression označit za hru průměrnou.

Nakonec je ale celá tahle hra na staré dobré časy jenom špatně vybalancovaným zážitkem, po němž člověk raději znovu sáhne po modifikacích pro Red Alert 2 nebo Generals. Ačkoliv je i v nich k vidění mnohdy nevybalancovaný obsah, duch původního designu obou her stále hráče chrání před podobně překomplikovaným šílenstvím, jaké nabízí vývojáři Act of Aggression. Přes bezduchou nápodobu již mnohokrát použitého přístupu totiž cesta k rekonstrukci RTS žánru skutečně nevede.

P.S. Recenzovali jsme anglickou verzi, ale Comgad pracuje na české lokalizaci, která by měla být hotová nedlouho po dnešním vydání hry