Hopsejte a budujte
Koncept Aegis Defenders je vpravdě originální a minimálně prvních pár hodin vás ten nevšední mix bude příjemně zaměstnávat. Postupem času ovšem omrzí a pomalu začnete zjišťovat, že nehrajete ani výbornou plošinovku, ani výbornou tower-defense strategii. Že je tady od všeho něco, ale nic pořádně. A že autoři ten obdivuhodný experiment zkrátka nedotáhli do konce.
Hrajete za Clu, mladou lovkyni prastarých artefaktů, a jejího dědečka Barta, starého lovce prastarých artefaktů. Můžete mezi nimi volně přepínat, což se hodí, protože zatímco Clu střílí na dálku ze své pušky, Bart mlátí potvory kladivem. V tomto duchu absolvujete prvotní segment, který jako kdyby z oka vypadl obyčejným pixelartovým hopsačkám.
Jenže pak najednou dorazíte k prapodivnému artefaktu, všimnete si tunelů, které k vaší pozici směřují z obou stran, spustí se šedesátivteřinový odpočet a hra vám najednou řekne, ať rozestavíte obranné struktury, že se za minutu přivalí první vlna nepřátel. V ten moment se z Aegis Defenders stane hra, jakou jste zřejmě ještě nikdy nehráli.
Clu umí rozmisťovat bomby a pasti, Bart zase zpomalovací kvádry a střílny. Když přitom Clu zkombinuje svou bombu s Bartovým kvádrem, vznikne střílna úplně nová, která pálí do tří směrů a navíc je účinná proti modrým i žlutým nepřátelům. Na to totiž také nesmíte zapomínat – Clu je efektivnějším bijcem proti modrým monstrům, Bart zase proti žlutým.
A to ještě nepadla řeč o Kaiimovi a Zule, dalších dvou postavách, které se k vám přidají v pozdějších hodinách. Kupříkladu Zula umí cizí stavby začarovat, aby vám sypaly extra suroviny, a Kaiim zase umí mrskat firebally. Klíčem k úspěchu je zkrátka kombinace schopností všech postav (vzpomínáte na The Lost Vikings?) a celý tento systém vzájemně provázaných skillů je docela chytrý.
Bohužel, některé schopnosti jsou oproti jiným viditelně přesílené. Např. Kaiimovy firebally jsou citelně silnější než Clu a její luk, který je ale pořád mnohem lepší než její startovní puška. Některé zbraně a schopnosti sice můžete zlepšovat, jenomže hra tento RPG pidiprvek nedoprovází žádnými číselnými údaji, takže vy si sice koupíte „Puška level 2“, ale už vám nikdo konkrétně neřekne, o co je druhý level lepší než první, a jak je na tom ve srovnání s ostatními zbraněmi.
Na tyto problémy si dříve či později zvyknete – Aegis Defenders je celkově nevyvážená hra a podobné přešlapy k ní holt patří. Je vidět, že na ní dělal malý tým, který si nemohl dovolit pořádný testing, a tak se vedle nevyladěných zbraní připravte i na pořádné výkyvy v obtížnosti. Začátek je sranda, pak najednou dost přituhne, pak se na pár hodin chytnete, načež následuje naprosto infarktová druhá polovina s šílenými eskortními misemi bez checkpointů... Tahle hra vás zkrátka umí zaskočit, ovšem ne vždy v tom chvályhodném slova smyslu.
zdroj: Archiv
Ani ryba, ani rak
Postavíme-li vedle sebe dvě složky Aegis Defenders – tj. hopsačku a strategii – neuvidíte dvě rovnocenná dvojčata. Hopsací pasáž je citelně slabší a s postupem času hraje menší a menší roli, až se z ní stane vlastně jen taková slabší předehra k tower-defensovému finále na konci každého levelu. Ač se tvůrcům povedlo vytvořit poměrně pěkné levely, jejichž grafický styl se navíc s každou druhou úrovní úctyhodně mění, samotné hopsání je jedním slovem fádní a nenabízí prakticky nic, co by nenabídlo už sto plošinovek v minulosti.
Primitivní souboje v plošinovkové části hry jsou vlastně zbytečné a zdržující, a občasné puzzle se převážně točí kolem klasického „postava A stoupne na čudlík a otevře dveře, aby mohla postava B projít a taky stoupnout na čudlík“. Hopsání navíc umí pěkně otestovat vaši trpělivost, kdy např. postava nezareaguje na povel ke skoku, propadne se koncem plošinky anebo se napíchne na trní, které ale vypadá jen jako hromada listí a vás by nenapadlo, že na tohle se šlapat nesmí… Toto by v Nintendu neprošlo.
Já osobně bych navíc ocenil, kdyby autoři upozadili příběh a své zdroje zaměřili na vyladění „herního“ zážitku. Samotný pocit z hraní je zde přeci jen o dost důležitější než dějová linka, za kterou je ovšem musím pochválit. Dokáže se natáhnout klidně až na 15 hodin, postupem času hezky graduje, přidává nové zajímavé postavy a ty současné hezky rozvíjí. Navíc se u toho občas zasmějete, zvlášť když se slova chytí roztomilý robůtek Kobo. Žel bohu je příběh příliš často zastiňován právě nedoladěnou hratelností a ty občasné návraty do karavany, kde rozjímáte nad životem a nakupujete novou výbavu, se vám tím pádem do srdce příliš hluboko nevryjí.
Ve dvou se to táhne, protože v jednom to nejde
Lokální kooperativní multiplayer? Se split-screenem? Dejte to sem! Co-op dnes není ničím výjimečným, je ovšem výjimečné, aby vám hra umožnila zápolit ve dvou lidech u jedné obrazovky a bezprostředně sdílet herní zážitek. V tom tkví velké kouzlo Aegis Defenders – a bohužel i jeho velké prokletí. Lokální co-op totiž není možností, nýbrž povinností.
Celá hra je postavená tak, aby byla hraná ve dvou lidech najednou. Přičemž tito lidé musejí být fyzicky spolu, online kooperativní multiplayer totiž z těžko pochopitelného důvodu chybí. Jste-li sami, se zlou se potážete. A kdyby po vydání nevyšel patch, který do hry přidává „Easy“ mód poskytující 120 vteřin na stavbu obranných struktur namísto 60, je klidně možné, že v sólo módu hru nedokončíte ani na „normální“ obtížnost.
Umělá inteligence vašich parťáků je totiž vpravdě dementní, není schopna samostatně bojovat, natožpak aby rozumně stavěla. Obtížnost se přitom nemění, ať už hrajete sami nebo s kámošem. Z toho jednoduchou násobilkou vyplývá, že hraní ve dvou lidech je dvakrát tak efektivní a tím pádem i dvakrát tak jednoduché. Což není dobře.
zdroj: Archiv
Starat se v jednom člověku o dvě postavy najednou není žádná slast, manažírovat čtyři postavy najednou je už ale regulérní peklo. Zvlášť pokud hrajete na počítači a nemáte k ruce gamepad, neboť ovládání na klávesnici je slušným slovem krkolomné a bohužel se nedá stoprocentně upravit podle vašeho gusta. A když už jsme u toho gamepadu – ten je bohužel také povinností. Dva lidé na klávesnici hrát nemohou, minimálně jeden musí mít ovladač. Na Switchi se dvěma joy-cony to problém není, na všech ostatních platformách už ano.
Zkrátka a dobře, Aegis Defenders si užijete plnými doušky pouze v případě, že máte fyzicky po ruce parťáka, a že pro toho parťáka máte i extra gamepad. To už jsou docela strmé vstupní podmínky. Splníte-li je, dostanete zábavnou a místy dost originální hru, která by si zasloužila pěknou sedmičku. V opačném případě je to ale jako hrát Dark Souls na klávesnici s kuličkovou myší. Dá se, ale fakt to není ono.
