Age of Decadence - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Age of Decadence - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

4. 11. 2015 19:30 | Recenze | autor: Václav Pecháček |

Tvůrci z Iron Tower Studios si pro svůj více než desetiletý projekt ambiciózního RPG Age of Decadence vybrali zajímavou inspiraci. Jedná se o období pádu Římské říše, které tvůrci pozměnili podle svého a doplnili o fantastickou technologii z dávné minulosti a špetku magie. Ale dobové kulisy, třeba římské zbraně a architektura, zůstávají stejně jako atmosféra chaosu a čekání na nevyhnutelnou zkázu. Titulní dekadence mi evokovala nejrůznější zábavné aktivity, ale bohužel, žádné prostopášné orgie ani bohaté hostiny se v hnědé a rozpadlé pustině nekonají. 

Myslím ale, že by na orgie stejně nikdo neměl náladu. Exotické tanečnice a lehké děvy si člověk nejlépe užije v alespoň trochu slušné grafice, kterou v Age of Decadence nezažijete. Chápu, že byla hra ve vývoji opravdu dlouhou dobu a obvykle nejsem z těch, kdo by na vizuální stránku her nadávali. Ale proboha živého, tahle hra je prostě hrozně ošklivá! No, a tím bychom měli hlavní problém z krku. Je tedy na čase si říct, co je Age of Decadence doopravdy zač.

Vychytralý diplomat Gaius 

Jakou postavu si vybrat při prozkoumávání chaotického světa bez pravidel a ideálů? Pro šlechtice, kupce, vrahy a další specialisty to není nejvhodnější prostředí. Palác, obchod, cechovní budova, to všechno mohou během nestřeženého okamžiku strávit plameny konkurence. Zato tulák bez zázemí, historie, majetku nebo válečnických schopností? Vandrák, jehož jediným talentem je předstírat, že není vandrák? Vagabund, který by za měšec stříbrňáků prodal maminku, tatínka i rodinné morčátko? Takový muž to může v době zrady a hladomoru dotáhnout překvapivě daleko. Bude se jmenovat... Gaius. To jméno se stane legendou.

Gaius je sušinka. Mizerný šermíř, který neuzvedne nic těžšího než vrchovatý pohár vína. Když ho v dětství sousedovic Julius praštil větví, utrpěl vážná vnitřní zranění. Není to zkrátka zrovna legendární materiál. Ale přestože by ho v boji muže proti muži porazil i mírný závan větru, Gaius přece jen má jisté přednosti. Umí lhát, vymlouvat se, přesvědčovat, ukecávat, ovlivňovat, handlovat, smlouvat a pomlouvat.

V RPG klasického střihu by tenhle prohnaný mluvka asi neměl moc velkou šanci na úspěch. Jasně, jeho charisma by mu vyneslo nějaké ty zlaťáky navíc, jeden quest z deseti by šlo vyřešit bez boje a ty ostatní by zvládl snáze. Jenže pak by zákonitě musel zabít deset vlků a bylo by.

Gaius však během svého dobrodružného života, kdy se zvládl vyšvihnout z tuláka až na hrdinu, osobně zabil jen jedinou oběť. Navíc v rámci dialogu. Byla to sprostá a nečekaná rána nožem, která poslala na onen svět nevinného člověka. Měl jsem z toho celý den výčitky svědomí. Gaiovi to bylo šumafuk.

Ukecávej, jak se dá 

Skoro ze všeho se dá v Age of Decadence vymluvit. Téměř všichni se dají zmanipulovat. Jen to zkrátka chce všechny těžce nabyté zkušenostní body investovat do přesvědčovacích schopností, kterých je stejné množství, jako těch bojových. Některé situace vyžadují napodobování jiných lidí, některé volají po kupeckém umění, jindy se uplatní etiketa či znalost ulice. Každá dialogová volba, ovlivněná některou z těchto dovedností, je také příslušně označena.

Právě kvůli jasnému vyznačení použitých schopností jsem se bohužel později dostával do situací, kdy jsem věděl, kterou možnost zvolit ještě než jsem si je vůbec přečetl. Zkrátka a dobře jsem měl o pár bodíků víc v obchodování než v etiketě a na první pohled jsem viděl, která možnost je pro mě výhodnější. Je to škoda. Dialogy jsou většinou napsané skvěle, stejně jako postavy. Řekl bych, že při zběžné analýze by mělo být dostatečně jasné, který přístup odpovídá jednotlivým větám. 

Místo vyčítání - načítání 

Je ovšem možné, že by to obtížnost hry katapultovalo do olbřímích rozměrů. S Gaiem jsme se totiž i tak často dostávali do situací, kdy jedinou cestou kupředu byla hra stylem pokus - omyl. Schovával jsem si dovednostní body do příštího klíčového dialogu, podíval se, jaký přístup bude potřeba, pak hru načetl a příslušně Gaia vylepšil. Může to znít jako otravná nuda nebo podvod a do jisté míry to tak je, ale alternativou je občas popadnout meč a někoho vykuchat, což v Gaiově případě vlastně vůbec žádná alternativa není.

Odměnou naopak byly situace, ve kterých se mi podařilo někoho spektakulárně přechytračit. Hmm, takže je potřeba se zbavit sousední vojenské posádky a taky osvobodit rukojmí v držení banditů. Co takhle zajít za bandity a rozumně jim vysvětlit, že je přece v jejich nejlepším zájmu mi rukojmí předat a jít se místo toho porvat s elitní vojenskou jednotkou? Já bych pro takovou donebevolající blbinu asi nacházel argumenty jen těžko. Zato Gaiovi s jeho přesvědčovacími schopnostmi a morálkou profesionálního politika to šlo jedna báseň.

Pozor na chytrá NPC a jejich frakce 

Některé ukecávky jsou poněkud nerealistické a vypadají našroubovaně - jako kdyby tvůrci museli ke každému úkolu přidat i mírové řešení. Jde však spíš o výjimky. Postavy obvykle nejsou zas tak ovlivnitelné a během dialogu otestují hned několik vašich sociálních schopností. Několikrát jsem si připadal přechytračený já sám. Třeba když jsem se rozhodl při plnění úkolu přijmout pomoc zlodějské gildy, jen abych následně zjistil, že se ze mě stal ideální kandidát na dlouhodobé vydírání.

Volby, které jsem prostřednictvím Gaia učinil, mají dalekosáhlé důsledky. Nejen ty, které nastaly v případě zlodějů, které vyvolaly několik hodin trvající panický strach, kdy a jestli se to všechno provalí. Postupně se otevírají další a další možnosti, jak svět zásadně ovlivnit a ozvěny takových rozhodnutí se táhnou klidně celou hru. Existuje spousta frakcí, kterým lze přísahat věrnost, spousta příležitostí, kdy takovou přísahu porušit. A uvnitř frakcí samotných existují ještě další frakce, a ty tvoří jednotlivci, kteří pletichaří proti přátelům i nepřátelům.

Tahle složitá síť vztahů je obdivuhodná a vzbuzuje dojem živoucího (třebaže pomalu umírajícího) světa obydleného lidmi a ne kusy programového kódu. Iluzi občas rozbije hra samotná, která prostě není připravena na všechny eventuality. Gaius například jednou prospěchářsky zařídil bídnou smrt jedné z důležitých postav, což pro něj byla vcelku běžná rutina. Jeho spolukonspirátorem byl i kupec, který se s ním o právě provedeném atentátu zasvěceně bavil. Jenže o chvíli později, v rámci úplně odlišného úkolu, trval na tom, že si na našeho čerstvého nebožtíka musíme dávat velký pozor, protože prý nemůžeme vědět, co udělá. Možnost “Asi prdět do hlíny” se v nabídce odpovědí neobjevila...

Nabušený zabiják Gaius 

Gaius si pod mým vedením vedl opravdu dobře. Ale i když jsme společně převezli úctyhodné množství pseudořímanů, za celou hru jsme si ani jednou pořádně nezabojovali. Boj muže proti muži, válečné umění a všemožné další formy násilí jsou však také důležitou ingrediencí umírajícího impéria. A tak jsem stvořil nového dobrodruha - obrovského plešatého svalovce bez jediné špetky šarmu, taktu či inteligence. Bude se jmenovat… Gaius. Ehm. Gaius je totiž původní jméno každého nového hrdiny a já ho jaksi zapomněl změnit. Už podruhé.

Gaius 2 nosí velký štít, dlouhý meč a pěstěný plnovous. Vypadá patřičně zle a nebezpečně, což ale v žádném případě nevadí prvním dvěma nepřátelům ve hře. Ti jej totiž bez milosti zmasakrují. Po nahrání hry k tomu dojde znovu. A ještě jednou. A znovu. Až potom se těžce raněnému Gaiovi podaří se s nimi vypořádat. Za pár desítek minut se celá situace opakuje. Tvůrci z Iron Tower Studios od počátku tvrdili, že boj bude pořádně drsný a svůj slib rozhodně neporušili.

Těžké bojování se ale nutně nerovná zábavě. To do jisté míry platí i pro Age of Decadence. Bojový systém je komplexní, to ano. Kombinovat správné statistiky s obrovským množstvím pečlivě vytvořených “dobových” zbraní a předmětů, to je opravdu docela kumšt. Boj je poměrně flexibilní a nabízí různé přístupy. Gaius 2 byl nezastavitelnou mašinou s obřím štítem, do které mohli nepřátelé bušit, jak dlouho chtěli. Stejně tak životaschopný je ale i rychlonohý uskakující zlodějíček, který bodá zpravidla do krku. Rychlé údery, seknutí do nohou či rukou, pokus o proseknutí tepny - to všechno jsou možnosti, které hra nabízí.

zdroj: Archiv

Dotírající nuda 

To zní přeci skvěle! Proč si tedy myslím, že bojový systém není zas tak zázračná pecka, jak to na první pohled vypadá? Má to hodně společného s jeho tempem. Málokdy se stane, že se bojuje pěkně jeden na jednoho. Gaius se ve většině svých šarvátek a půtek potýkal s větším množstvím nepřátel. Nezřídka byl také podporován štědrou porcí spojeneckých jednotek. Animace mých i cizích tahů, které jsou mimochodem dost amatérské a navíc je jich dohromady asi tak pět, se nedají přeskočit. Ve výsledku jsem během deseti vteřin odehrál svůj tah a pak klidně minutu čekal než se vyřádí ostatní postavičky na bojišti.

Ano, boji to dodává určité drama a autenticitu. Člověk zkrátka nemůže všechny pobít sám. Musí se spolehnout na pomoc přátel, kterou si dopředu vychytrale zajistí. Občas se stalo, že se Gaius vyděšeně krčil v rohu místnosti s jedním HP a tiše se spolu se mnou modlil, že jeho spojenci slavně zvítězí a nebude potřeba osmý loading v řadě. Ale většinu tahů NPC jsem strávil ve stavu duševní otupělosti a důrazně dotírající nudy.

Je pravda, že jsem měl často pocit, že mě hra zbytečně připravuje o čas. To je ale do jisté míry vynahrazeno zrychleným cestováním z místa na místo. Ani jeden Gaius nemusel skoro nikdy trávit čas pobíháním mezi jednotlivými místy a NPCčky. Velmi štědrý systém rychlého cestování mi totiž dovolil cestovat kdykoli a kamkoli. Ať už skrze mapu, nebo pomocí dialogové volby. Navíc i problém s extrémně dlouhými nahrávacími časy, na který jsem si stěžoval před vydáním hry, tvůrci vyřešili a loadingy jsou nyní mnohem snesitelnější.

Odlišná perspektiva 

Je každopádně fascinující, že Gaius 2 prochází stejným příběhem jako Gaius 1, jen z odlišné perspektivy. Problémy a úkoly zůstávají a někdo je musí vyřešit. Ale zatímco Gaius 1 uplatil vrahy, aby se zbavili vojenského kapitána, Gaius 2 se snaží svého kapitána před těmi stejnými vrahy ochránit. Gaius 1 vyřešil úkol důraznou domluvou, Gaius 2 brutálním krveprolitím, samozřejmě s odlišnými následky.

Zároveň se však jejich cesty v mnoha případech rozcházejí, protože každá z frakcí zadává unikátní úkoly, i když jsou často provázané s ostatními organizacemi a lidmi. Právě změna úhlu pohledu je zcela zásadní z hlediska opětovného hraní. Při hraní za Gaia 1 jsem si oblíbil úplně jiné postavy než jako Gaius 2. Otevírají se nové cesty, nové vztahy, nová umírání. Jak už jsem říkal, je to živoucí, brutální a uvěřitelný svět.

Čekání stálo za to 

Předchozí věta je možná nejlepší charakteristikou Age of Decadence jako celku. Jistěže jsem během svých cest s oběma postavami narazil na spoustu problémů. Některé se úzce dotýkají rozhovorů a boje, tedy základních herních mechanik. Taky přeci jenom nelze ignorovat zrůdnou grafiku. Ale asi je patrné, nakolik mě tahle ambiciózní hra zabavila a místy okouzlila. Odvažuje se jít cestou, na kterou moderní RPG prostě nemají žaludek. Ta cesta bude pro některé přitažlivější než pro jiné, a to je v pořádku. Můžu s klidným svědomím prohlásit, že herní scéna je nyní o jedno velmi zajímavé RPG bohatší.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Skvělé RPG, které se nebojí dělat věci jinak. Graficky sice vypadá strašně a dokonalé není ani mechanicky, ale přesto se jedná o jednu z nejosobitějších her svého druhu. Jen není pro každého...

Nejnovější články