Aggressors: Ancient Rome – recenze české strategie

6. 9. 2018 19:20 - Recenze
autor: Ondřej Švára

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: Windows

Zopakovat si dějiny, anebo je přetvořit? To je, oč běží ve strategiích s historickým aranžmá, jako je Aggressors: Ancient Rome. Tentokrát je v sázce nadvláda nad Středomořím v řecko-římské etapě starověku. Směsice Civilization a Europy Universalis pobaví dobře zpracovanou kombinací války a diplomacie v autentické atmosféře, a i když nemá ambice přispět do žánru 4X strategií něčím skutečně revolučním, chytře usazuje známé prvky do nového kontextu. Na druhou stranu trpí nedotažeností některých prvků. Naštěstí i tak nabídne příjemné herní zážitky.

Verdikt

Antikou dochucená česká 4X tahovka nezklame žádného příznivce komplexních strategií. Zaměřena na válku, diplomacii i budování nabízí široké možnosti, jak dovést vyvolený národ na piedestal dějin. Taková velkorysost nicméně pokaždé nevede k logickým výsledkům a uživatelské rozhraní postrádá moderní komfort.

Hodnocení redakce
7
Karta hry ▶

Recenze

Zábavné dějiny

Aggressors: Ancient Rome je tahovka s dobyvačnými choutkami, ve které dostanete šanci zopakovat hegemonii starověkého Říma. Zrovna tak ale můžete stvořit alternativní dějiny například tím, že nedopustíte, aby padlo Kartágo či moc Ptolemaiovců v Egyptě. Dějinným zvratům nakonec nemusejí ujít ani barbarské kmeny coby tradiční součást antického světa, ve kterém se potkávala civilizace s „pravěkem“ podle toho, kam zrovna došlápl sandál římského legionáře.

V hlavní herní kampani se zhostíte role vůdce Římanů či jednoho z dalších devatenácti historických národů a kmenů, které na civilizační výdobytky Římské říše chtě nechtě narazily. V historickém období od archaické až do pozdní antiky budete válčit, budovat a vyjednávat. Historie tu slouží nejen coby kulisa, ale i jako chytré podhoubí pro zajímavý způsob vedení státu.

Přestože se antickým Římem hra zaštiťuje ve svém názvu, nesoustředí pozornost pouze na něj a díky tomu ji lze hrát stále znova, jinak a lépe. Ke každému národu se poutají diametrálně odlišné startovní podmínky, a zatímco barbaři a menší národy jsou ve vztahu k Římu v roli obtížného hmyzu, dobové mocnosti jako Kartágo, Makedonie či Egypt se předhánějí v touze diktovat světu svoji vlastní politiku. A jelikož různé ambice spojuje touha po jejich ukojení, je nakonec atraktivní každá kampaň, kterou rozehrajete. Pouze v jiných souvislostech.

Aggressors: Ancient Rome zdroj: Archiv

Pestrý úsvit dějin

Boj o čest a slávu začíná v historickém období před punskými válkami, ale hra v žádném případě netvrdí, že k nim musí dojít. Je zcela na hráči, jak hodlá do historie zasáhnout. Pevné hranice zná jenom mapa Středomoří sahající od Lisabonu k Jeruzalému a od Alp po břehy Afriky. V tomto teritoriu můžete klidně vyplenit Řím o stovky let dříve, než k tomu došlo ve skutečnosti, nebo dopřát rozmach kterékoli středomořské říši v naprosto nereálných hranicích.

Asi nepřekvapí, že začátek kampaně je dle historické role každého kmene či národa různě obtížný. Hra za Kelty s jejich omezenými zdroji a kulturou je v úvodu pochopitelně velmi složitá, a naopak vstup do hry za Ptolemaiovce, Kartágo nebo právě Řím je příjemný jako podvečer v Caracallových lázních. Není divu, že jej autoři spojili s výukovým programem pro začátečníky. Týká se to však pouze začátku. Časem se ukáže (naštěstí), že vést mocnost se všemi jejími vnitřními problémy a vnějšími nepřáteli je stejně tvrdý oříšek, jako honit s prázdným žaludkem zajíce po Schwarzwaldu.

Zdroje jsou vším

Aggressors: Ancient Rome je hra s historickou příchutí, což ale neznamená, že vás zahltí grafickými detaily a nabídne třeba svezení na Hannibalových slonech. Prezentace hry je skromnější a buduje atmosféru spíše historickými souvislostmi, které ovlivňují fungování hry. Historická autenticita proniká především do vedení války a ovlivňuje zásobování i morálku armády, a to nejen na bitevním poli, ale i mezi potenciálními rekruty přímo ve městech. To souvisí se sociální otázkou, která je ve hře zajímavě rozvedena, například možností provádět „politiku porodnosti“.

Populace je vůbec považována za „surovinový zdroj“ a na zásoby všeho druhu hra klade maximální důraz. Vždyť už pouhé založení města vás vyjde na deset jednotek dřeva a po jedné zlata a kamene, a když něco z toho chybí, je nutno s osidlováním počkat. A tak je to se vším. Musíte se vyrovnat s tím, že ať chcete udělat cokoliv, bude vás to něco stát, a bez dostatečných zásob jako vůdce národa selžete. I v tom je hra historicky věrná a realistická.

Zatímco jiné strategie používají k usměrňování hratelnosti nejrůznější matematické kalkulace a parametry, existence státu v Aggressors: Ancient Rome se odvíjí jednoduše od zásob zlata, dřeva, kamene, železa či uskladněných potravin, a zrovna tak od nemateriálních hodnot vzdělanosti, kulturního vlivu a obyvatel i jejich spokojenosti.

Nehmotné prvky jsou mezi zdroje počítány zcela záměrně. Bez lidí jako „zdroje“ nezprovozníte například ani chrám či jinou instituci a ze stejného důvodu nedoplníte stavy vojska. A bez vzdělanostních bodů zase vojákům nevymyslíte lepší zbroj, nepoložíte dlážděné silnice a nezaložíte efektivnější farmy, aby se od Alp neozývalo jen kručení v žaludku, což by znamenalo nespokojenost a možné selhání v boji, případnou rebelii přímo ve městech, kde se vám hladoví a naštvaní jinoši do zbraně rozhodně nepohrnou. Je-li nejbližší město, kde proběhlo rekrutování, rozzlobené a neloajální, přenese jednotka tuto špatnou náladu i do armády.

Honba za blahobytem

Zdroje mají na správu státu komplexní vliv. Bez nasyceného a materiálně zabezpečeného obyvatelstva se doslova nikam nepohnete, a to ani vojensky, ani politicky. Dokonce vám mohou vlastní lidé ničit města, opouštět je, anebo se svévolně připojovat k sousedům. Co se tedy zdá jako primitivní mechanika, je ve skutečnosti propracovaným systémem permanentního ekonomického nedostatku, který vás požene do válek a politického vyjednávání, stejně jako hnal kdysi naše předky.

Zdroje jako klíčová součást pokroku jsou ve hře nádherně vykresleny coby odvěké jablko sváru lidstva. Menší národy je budou chtít za každou cenu získávat a ty velké přinejhorším neztrácet. Například s Germány jsem se celou kampaň honil za chybějícím zlatem jako při horečce na Klondiku, což mě na desetiletí uvrhlo do vleklých válek s bohatšími sousedy.

Samotná válka jako vedlejší účinek honby za blahobytem se vede poměrně standardně. Hrozba demoralizace a hladovění sice nutí zásobovat vojáky například z měst poblíž fronty (což evokuje předsunuté římské tábory), ale bojuje se klasickým způsobem. Celkově je k dispozici pět regionálně odlišných typů armád (římská, řecká, kartaginská, perská a barbarská), které se liší v designu jednotek i jejich schopnostech, a proto je nutné ve stylu kámen-nůžky-papír hledat co nejefektivnější možné střety. Zamrzí však nemožnost přesunovat armády ve velké skupině. Na jednom políčku lze sice umístit více jednotek naráz, ale nakonec se pohybují a bojují individuálně.

Aggressors: Ancient Rome zdroj: Archiv

Škrty, zmatky a nepříjemná překvapení

Od Aggressors: Ancient Rome by člověk očekával, že nebude kopírovat některé moderní trendy a místo šachové partie několika jednotek v teritoriu nabídne válku v opravdu velkém měřítku, a přitom se snadnějším transportováním, jak bývalo u tahových strategií kdysi zvykem. Hra je totiž v mnoha ohledech opravdu „retro“, vždyť už jenom její menu a uživatelské rozhraní vypadají jako z devadesátých let. Na druhou stranu nakládá se svojí náturou poněkud váhavě, jako by neznala přesnou hranici mezi příjemným staromilstvím a zastaralostí. V některých ohledech si zkrátka neumí vzít z minulosti to nejlepší.  

V otázce prezentace a uživatelského rozhraní hra uvízla v minulosti, a to má dozajista i příjemné účinky. Například ve správě státu je hezky přímočará a v mnoha ohledech „jasná jak facka“. Zejména neplete hráči hlavu nekonečnem „plusů a minusů“ a netváří se složitě jako moderní díly Civilization, ve kterých se většina protichůdných parametrů de facto nuluje. Na druhou stranu se jednoduchost projevuje i ořezaným managementem měst a ne vždy komfortním ovládáním.

Pokud jde o budovatelské nadšení, ve hře si jenom odškrtáváte položky v ne zrovna dlouhých seznamech vylepšení. To budovatelskou složku banalizuje a posouvá do role formální povinnosti. Ke všemu se grafické ikony pokroku pletou s tlačítky pro povely jednotek, což je malé designérské faux pas. Města se dokonce ani nehlásí o nové projekty, pokud dokončí staré, což vede k jejich zahálce, pokud je pedanticky tah po tahu nekontrolujete.

Hře chybí automatizace herních mechanik, a to od práce dělníků až po třeba nemožnost zadávat stavební projekty do front. Automatizace pochopitelně není nutností, ale přinejmenším jako volitelný prvek by potěšila. Například v situacích, kdy bohatá země zakládá nové město a může si okamžitě dovolit postavit mu veškeré vybavení.

Bez výhrad není ani schopnost hry srozumitelně informovat. Vojenských statistik je určitě dostatek a v pravou chvíli víte, kde a jak vojsko dobře bojovalo, což otevírá dveře pokročilé taktice. Naproti tomu ale takovou banalitu, jako je třeba efekt nově založeného pole pro zásobování města, aby si hráč raději vymyslel, než zkoušel hledat a pochopit. Mikromanagement měst je zkrátka ohlodán až na kost a v tomto ohledu je Civilization neporovnatelně vyspělejší.

Bylo by ovšem chybou pohlížet na Aggressors: Ancient Rome jako na pouhou kopii Civilization, protože tou bezesporu není, a to se vším dobrým i zlým, co z toho vyplývá. Zároveň se snaží přiblížit i jiným hrám. Patrná je inspirace v Rome: Total War, jen bez realtimových bitev, ale i v Europě Universalis, kterou připomíná historickou uvěřitelností, velkorysejším pojetím obchodu na bázi dálkových obchodních cest a komplexní diplomacií umožňující vytvářet vazalské a federativní politické systémy.

Aggressors: Ancient Rome zdroj: Archiv

Škoda jen, že těmto širokým možnostem tak docela neodpovídají schopnosti umělé inteligence, která se nejvíce stará o to, aby hráč střídavě rušil přátelství s některým z národů na nátlak jiného. Jako by v politice neexistovalo nic důležitějšího.

Konkurenční státy umějí být pěkně otravné se svými stupidními požadavky, dokážou si bez zjevné příčiny vyhlašovat války a zase se usmiřovat, a stejně tak zničehonic rušit piplané politické svazky a oboustranně výhodné obchody. K čemu je možnost uzavřít mír s Aténami, aby nenapadaly obchodníky směřující do Pergamonu, když tato dohoda vydrží životaschopná stejně jen pár tahů? K čemu opravuji města v připojeném státu, když ten za pár kol beztrestně a bez zjevného důvodu opustí federaci?

Problémy s umělou inteligencí ale naštěstí nejsou pravidlem a počítač se dokáže chovat i velmi realisticky. Jeho občasné problémy nicméně neřeší hra živých hráčů, neboť multiplayer hře chybí. Vedle hlavní kampaně autoři nabídli už jen klasický sandboxový scénář a uživatelský obsah, ale i tak jde o nálož zábavy na několik dnů či týdnů.

Aggressors: Ancient Rome chytře zpracovává historický kontext, má příjemnou atmosféru a chlubí se mnoha detaily, které dohromady poskytují realističtější pohled na dějiny, než jak je v žánru 4X strategií zvykem. Naproti tomu hra nepotěší ne zcela dotaženými mechanismy a občas neohrabaným či zbytečně strohým řešením některých prvků.

Tak jako tak se nechte vtáhnout do etapy lidských dějin, ve které se v Evropě tvořil koncept nadnárodních říší. Navzdory jistým problémům vzniklo strategické divadlo, nad kterým lze mnohokrát spustit a zase roztáhnout oponu.

Tagy: strategie simulace recenze tahová

Zdroj: vlastní

Související hry

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)