Už podle názvu je zřejmé, že vás Air Conflicts: Vietnam protáhne válkou ve Vietnamu. Konkrétně ji prožijete (přetrpíte) v kůži Joe Tompsona a jeho mladšího bratra, který se k službě v armádě zpočátku staví nadšeně, ale postupem času ztrácí veškeré ideály a mění se na ošlehaného cynika.
Patetické dopisy z fronty
Vyprávění má podobu korespondence, kterou mezi sebou bratři vedou (později se do ní zapojuje i jejich matka), a je prokládána krátkými videi, většinou zachycujícími postup armády. Bohužel mají videa velice špatnou kvalitu, a i když se to autoři snažili zamaskovat přeskakujícím obrazem „à la starý snímek“, vypadají prostě mizerně. Panáci jsou rozmazaní a záběry z fronty v podstatě nic nevypovídají.
Samotné vyprávění je prostoupeno téměř nekonečnou řadou klišé, takže celek působí přehnaně pateticky i pro romanticky založeného člověka. Hra jako Air Conflicts by se bez příběhu v zásadě obešla úplně, ale když už tvůrci chtěli jednotlivé mise příběhově provázat, měli vsadit na maximální jednoduchost a nesnažit se o válečný epos. Přehnaná ambice se tentokrát obrátila proti nim i hře samotné.
Leteckým esem v několika minutách
Jak už jsem zmínila, je Air Conflicts: Vietnam čistokrevná arkáda. Na začátku vám hra vysvětlí veškeré nuance ovládání stíhaček a vrtulníků, které je ale tak jednoduché, že do hry lehce vklouzne i naprostý laik. Ovládání je intuitivní a během pár minut se z vás stane skutečný válečný veterán. Problém je, že těch pár minut ve skutečnosti vydá hned na několik misí, které jsou extrémně krátké a navíc rozkouskované do ještě kratších celků. Výsledkem je nesourodý a roztříštěný zážitek, který by se uplatnil leda na automatech.
Vypadá to asi tak, že se hra načte, dvě minuty letíte k cíli, sestřelíte ho a hra vám oznámí úspěšné splnění úkolu. Hned se načte další úkol, zase se objevíte ve vzduchu, dvě minuty letíte k cíli, sestřelíte ho, hra vám oznámí úspěšné splnění, načte se úkol další, a tak pořád dokola. Tři základní náplně misí, tedy sestřelit letouny, vybombardovat základny a vysadit vojáky, se přitom opakují až do zblbnutí. Do hry se proto rychle vkrádá stereotyp a nuda, ze které ji nevytáhne ani široký letecký arzenál v čele s legendárním bombardérem B-52, stíhačkami F-4, F-100 nebo vrtulníky Cobra a Chinook.
Blbost v oblacích
Nemile vás zaskočí také umělá inteligence, respektive její blbost. V některých misích máte možnost přepnout se do přátelského letounu, což se dá využít třeba ve chvíli, kdy vám dojde munice. Problém je, že pokud tak učiníte, parťák vám v dalším snažení nijak nepomůže – prostě kolem nepřátel začne kroužit a nevystřelí a nevystřelí, ani kdybyste se na hlavu postavili. U nepřátelských letounů se tupost projevuje zase v leteckých manévrech, které ve vzduchu přehnaně často vedou ke srážkám. Ať už s vámi, nebo s jejich vlastními parťáky.
Když pominu ošklivá příběhová videa, zůstává nejlépe provedenou složkou hry grafické zpracování, i když i to má své rezervy. Země vypadá z výšky přímo kouzelně a třeba mise se sluncem na obzoru, případně v zuřící bouři jsou moc pěkné. Pokud se však k matičce zemi přiblížíte, lesy se mění na modely stromů z tlusté lepenky, což už tak hezky vůbec nevypadá.
Poslední šance, jak si s Air Conflicts: Vietnam užít nějakou zábavu představuje multiplayer, kde vás teoreticky neotravuje hloupý příběh ani tupá AI. Pouhé tři mapy, trojice obyčejných módů (DM, TDM a CTF), ale hlavně konstantně prázdné servery však zadupávají do země i poslední zbytek naděje, že byste za své peníze vytřískali z Air Conflicts: Vietnam něco více, než jen nudu a stereotyp.
Arkádová série Air Conflicts nikdy nepatřila mezi špičkové hry, ale nabízela příjemnou a přístupnou zábavu za solidní peníz. Air Conflicts: Vietnam však reputaci série sráží dolů, protože zábavu nenabízí ani v jednom z herních módů. Sežeňte si raději některý z předchozích dílů a Vietnam nechte Vietnamem.
