Ancestors: The Humankind Odyssey - recenze

27. 8. 2019 18:00 - Recenze
autor: Jan Slavík

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: PS4, Windows, Xbox One, PS4 Pro, Xbox One X

Hry se na pouť do historie vydávají poměrně často, ale když už se nezastaví hned u některé z moderních válek či v průmyslové revoluci, končí většinou v středověku či starověku. Odvážlivců, co by se vydali ještě před vznik prvních civilizací, zas tolik nenajdete. To naopak Ancestors: The Humankind Odyssey od studia Panache Digital se nebojí ničeho. Postaví vás do africké džungle před deseti miliony lety a za cíl vám dá jediné: Vyvinout se v člověka.

Verdikt

Survival se zajímavým zasazením, svěžím konceptem i nápady, které ale ve většině případů ubíjí bolestivě povrchní, nezdařilé zpracování a notná dávka repetice.

Hodnocení redakce
5
Karta hry ▶

Recenze

 

Celá galerie

Před dávnými věky

Hra působí zajímavě a svěže hned od prvních kroků. Okamžitě je jasné, že žánrově se jedná o survival, ale najednou nemáte stavět základnu, kopat uhlí, vyrábět si lepší zbroje z odpadků, klást miny či ostřit kůly, abyste každý sedmý den přežili nájezd nemrtvých.

Priority lidoopů leží jinde. Mít plné břicho, množit se, sem tam mít nápad, že by bylo fajn vzít do ruky kámen, a nenechat se potrhat, pokousat a otrávit prehistorickou faunou. Pokročilý crafting nebo jiné tradiční prvky, kterým se žánr obvykle věnuje, tu z principu věci být nemohou.

Což není automaticky špatně. Ale když nemůžete použít klasiku, je potřeba do hloubky propracovat nekonvenční prvky. Jinak řečeno: Namísto kulometné věže vynalézáte naostřený klacek, jistě, ale to přeci neznamená, že by to nemohl být komplexní proces. Protože pro naše předky to s největší pravděpodobností opravdu komplexní proces byl – a tento fakt je potřeba přenést na monitory. Ale to Ancestors bohužel nedělají. Místo toho se snaží roubovat své poutavé nápady na tisíckrát viděnou kostru a výsledkem je pouze sporadicky funkční hybrid.

Nákupní evoluce

Ancestors klamou tělem. Řada prvků se tu v příslibu zajímavých mechanik jmenuje rozevlátě a vzletně. Evoluce. Neuronová energie. Mozkové synapse. Spotánní genetické mutace. Přejímání dovedností do genofondu. Jenže po několika hodinách šarádu, co tvůrci připravili, prohlédnete, a zjistíte, že máte co do činení s naprosto normálním, na kost sedřeným a průměrným survival RPG, kde se prostě jenom říká expům a achievementům jinak.

Jako ideální příklad tohoto tvrzení může posloužit stěžejní mechanika celé hry, samotný vývoj. Cílem Ancestors je překonat zmíněných deset milionů let (respektive osm, cílová páska je ve dvou milionech let p.n.l.), ale způsob, jakým toho dosáhnete, je takový antiklimax, jako když sedíte na Novosvětské a ve čtvrté větě někomu uletí trubka.

Budete odškrtávat nákupní seznam. Za každý úkon z předem připravené sady dostanete pár (desítek) tisíc let do dalšího evolučního skoku. Jedná se přitom o záležitosti typu „dvakrát použij klacek jako nástroj“ nebo „pětkrát postav pelech na spaní“.

Což v praxi znamená, že budete třeba nahánět šavlozubé monstrum s větví v ruce, jelikož... jste ještě dvakrát něco nepraštili větví. A udělat to musíte, pokud se chcete vyvinout, protože vám u toho chybí fajfčička, ačkoliv už v tu chvíli třeba dávno používáte oštěpy. Smyslu to dává jak manifest scientologie a možnost něco ovlivnit či si genofond opravdu formovat podle svého v podstatě neexistuje. Rozpačité ticho v sále.

Celá galerie

Obdobně vlažným způsobem jsou řešeny i další zdánlivě novátorské mechaniky při samotném hraní. Kupříkladu fakt, že potomci jsou nejcennější „surovinou“, je potřeba je střežit, zachovávat rod a učit je, aby pak mohli sami přežít, se reálně smrskává v to, že vezmete dítě na záda, kde je nesmrtelné, a běháte všude s ním, protože jinak nedostáváte expy. Tedy pardon, neuronovou energii.

Tu pak utrácíte za odemykání neuronů. Což jsou jednoduše skilly. Podle počtu dětí si jich pak několik uzamknete, ty vám zůstanou napořád, a hurá přepnout generaci a naexpit další ratolesti. Nic jiného. Jedná se zároveň o jediný způsob, jak svůj rod trochu tvarovat.

Když například párkrát sníte syrovou rybu a bude vám špatně, otevře se možnost pasivního skillu zlepšení metabolismu. Investujete-li do něj, nebude vám z ryb zle a přijde jedna z vzácných chvil, kdy máte opravdu pocit, že jste se skutečně vyvinuli, adaptovali, jak jste chtěli.

Opakovaná činnost odemyká možná vylepšení i v dalších případech a v základu se jedná o funkční a povedený systém, co trefně vystihuje, jak se živočich učí a přizpůsobuje. Jen by mu neuškodilo prostě ještě trochu hloubky. A v ideálním světě o trochu míň grindu.

Nahá smyčka

Kvalitu hry by z určitého úhlu pohledu šlo posoudit podle toho, jak moc umí hráče přesvědčit, že repetice není nuda. Nějaký druh smyčky hratelnosti najdete (snad krom kratičkých narativních adventur) v čemkoliv, chleba se láme u toho, jak dovedně ji umí tvůrci obalit. Ancestors se to daří jenom chvíli.

Hra je totiž zpočátku naprostý a naprosto záměrný chaos. Tutorial je minimální, všechny prvky a možnosti zní zvláštně a nezvykle, interface (pokud si ho zapnete, což nemusíte) je tajemný a za ruku vás nikdo nevede. A nelze zastírat, že ono – naneštěstí poměrně krátké – období, kdy se s hrou sžíváte a přicházíte na to, jak funguje, je velmi dobrá zábava, jakmile se trochu zorientujete.

Je zřejmé, oč se tvůrci snažili. Máte si na všechno přijít sami a opravdu mít pocit, že se vyvíjíte. A tento záměr se pár chvil daří plnit. Když tlučete šutrem do šutru a čekáte, jestli se něco stane, vážně si před monitorem přijedete jak opočlověk, co hledá všechny možnosti, jak přežít. Jakmile pak třeba zjistíte jak naostřit zmiňovaný klacek, zaplaví vás uspokojení. Divoká prasta, třeste se, tenhle druh už teď totiž má zbraně a je na čase zamíchat potravním řetězcem!

Problém je, že obsahu je v Ancestors žalostně málo. Pět a půl druhů ovoce, pár surovin, co léčí negativní stavy, tři kameny, větev. Na všechny možné interakce přijdete během odpoledne, maximálně dvou strávených takřka adventurním používáním všeho na všechno, a pak z ničeho nic nastoupí stereotyp.

Celá galerie

Vyrobit děti, což je kvůli povrchímu zpracování a nepřeskočitelné minutové cutscéně jen otravná nutnost. Námluvy, páření a těhotenství mají stoprocentní šanci na úspěch, sfouknete je během dvou kliknutí, žádná péče o novorozence či zajímavé mechaniky se nekonají. Pak chvilku grindovat expy, odemknout skilly, přepnout generaci, vyrobit děti... a tak pořád dokola až do zemdlení.

Dejte si tohle kolečko pětkrát šestkrát, a jestli se vám bude chtít pouštět se do něj posedmé, klobouk dolů. A to nedej bože, aby se vám povedlo vyhynout, protože pak můžete své opy učit všechno úplně od začátku.

Nepomáhá ani statický svět. Mění se jenom váš rod – a to ještě docela sporadicky – všechno ostatní je vytesané do kamene, což je ohromná škoda. Za pár milionů let by třeba alespoň řeky mohly změnit koryta, mohlo by dojít k větrné erozi a podobně, ale to byste chtěli moc.

Dynamický vývoj okolí (respektive jeho naprostou nepřítomnost) asi nejlépe bude ilustrovat fakt, že jsem jednou zranil tygrolva oštěpem do boku, utekl, provedl evoluční skok, a po pěti stech tisících letech onoho tygrolva opět našel na tom samém místě. Správně, s oštěpem v boku. Náhodička.

Nepříliš nebezpečné nebezpečí

Hraní působí na omak vcelku adekvátně. Lidoopi se po zemi pohybují poměrně nemotorně, ale zase dovedou skvěle šplhat, k čemuž vám hra samozřejmě nabídne dostatek možností. Pohyb ve větvích je plnyulý a příjemný a jakmile se naučíte i odhadovat, kam až váš hominid zvládne doskočit (a párkrát vyhynete kvůli opakovaným pádům z padesáti metrů), přesuny si užijete – dokud budou k dispozici stromy, což pro některé biomy není pravidlem.

O něco horší je, jakmile dojde na interakce s jinými bytostmi. Ostatním lidoopům můžete ve variaci na primitivní fetch quest přinést lék na jejich trápení, aby se přidali do vašeho klanu. Pokud hra obsahuje také nepřátelské skupiny, se kterými vzniká konflikt, nenarazil jsem na ně. Zbylá zvířata vás zas prozměnu vždycky napadnou – žádná interaktivní plachá zvěř neexistuje.

Samotný boj si zaslouží pokrčení ramen. Odehrává se formou protiútoků v momentě, kdy po vás něco skočí, a velice primitivního QTE, takže se dravcům opravdu budete snažit vyhnout, ale ne proto, že byste se jich báli, ale proto, že je otrava se s nimi zdržovat. Obzvlášť když jich je v džungli asi tak patnáct na metr čtvereční, takže jakmile slezete ze stromu, máte šelmu do minuty za zadkem.

Zároveň ovšem nelze zamlčet, že jakmile šavlozubou bestii poprvé opravdu zabijete, budete se bít v hruď společně se svým opem. Ancestors přes nesčetné nedostatky umí pohltit a mají momenty tryskající uspokojením i příjemným mrazením v zádech, to ne že ne. Ale za to je potřeba děkovat spíš atmosféře a zasazení než řemeslému zpracování. Což ostatně platí pro celou hru. Poprvé paráda, podruhé nic moc a pak už nuda.

Ancestors: The Humankind Odyssey zdroj: Archiv

Klan na obtíž

Ačkoliv se vám hra bude snažit naznačit, že v množství je síla a že byste měli vyrážet na výpravy v co největším počtu, realita je jiná. Postupem času se sice naučíte ostatním členům skupiny udílet primitivní rozkazy a po chvíli se i budou umět sami bránit případnému útoku, ale jinak spíš překáží.

Jakmile vytáhnou paty ze základny, začnou se okamžitě zraňovat, trpět zimou, žaludečními vředy a kdoví čím ještě, přičemž se o sebe neumí postarat, musíte to udělat ručně. Když jim dáte do ruky odpovídající léčivo, sami ho použijí, ale že by si třeba listí proti nachlazení utrhli z křoví dva metry vedle, to ne. A běda jak se pokusíte někoho vyléčit na stromě, to se totiž častokrát zasekne a vykrvácí, ačkoliv má šišku na zastavení krvácení v ruce.

Většinou tak nezbývá než po jednom přebírat ovládání všech členů a řešit jejich problémy za ně. Což při nejlepší vůli zkrátka není zábava. Výsledkem je, že po pár pokusech začnete vyrážet na výpravy sami, zatímco zbytek klanu zůstane sedět doma. Vůbec to nevadí, stačí dítě na zádech, co sbírá expy, a je vystaráno. A tím přibývá další do seznamu prvků, co mohly stát za to, ale usmrtilo je zpracování.

Ancestors: The Humankind Odyssey zdroj: Archiv

Příliš námahy za málo odměn

Grafika je průměrná, soundtrack výborný, technický stav se nevyhnul potížím. Optimalizace je sice odpovídající a na konfiguraci i7 7700k + Titan X jsem ve 4K nezaznamenal propady frameratu pod 60, ale sem tam narazíte na bug a došlo i na několik otravných pádů na desktop.

Ancestors: The Humankind Odyssey umí nadchnout, ale stejně rychle pak zase omrzet. Fáze objevování je fantastická a všechny nedostatky při ní ustupují stranou, ale jakmile se herní mechaniky odhalí ve své mělkosti, nástup stereotypu spolehlivě bere chuť dotáhnout evoluci do zdárného konce.

Ve výsledku se jedná o titul, který rozhodně má podmanivou atmosféru, své zajímavé prvky i světlé chvilky, ale také tolik zádrhelů, nedodělků a nedokonalostí, že ho nemohu s klidným svědomím doporučit komukoliv jinému než hráči, kterému opravdu ani trochu nevadí s hrou strávit jenom chvilku a kvůli náklonnosti k tematice je schopný překousnout ledacos. Kvituji odvahu vytasit se s originálním projektem, ale ta bohužel sama o sobě nestačí.

Tagy: pravěk akční adventura historická

Zdroj: Vlastní

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)