Umění beze slov
Nestává se často, aby dokázala hra mluvit sama za sebe i bez zapojení jednotlivých postav nebo alespoň hlavního hrdiny. Nezávislé herní studio Punch Punk Games má nicméně na věc vlastní názor, a tak se hráči dočkají pouze krátkých vsuvek namluvených již zmiňovaným Nergalem. Ty dají hráči alespoň minimální kontext děje na obrazovce a zároveň se postarají o stimulaci mozku, do něhož zasejí pochybnosti a otázky.
Zpětně mě mrzí, že ve hře není víc textu, ale zároveň si moc dobře uvědomuji, že by hra v téhle podobě nemohla s větším množstvím textu fungovat a rozbila by dokonale ponurou atmosféru, z níž na člověka dýchá okultismus a středověk. Hráč se tak pouze dozvídá jméno hlavního hrdiny a skutečnost, že jeho milou odsoudili kvůli podezření z čarodějnictví ke zkoušce vodou. Všichni víme, jak nebohá mladá dívka musela dopadnout. Harry se ale nevzdává a díky vnuknutí od své milé (je to opravdu čarodějnice?) se vydává na cestu do fantaskní říše stojící někde mimo realitu a své putování zakončí v posmrtném životě po překročení řeky Styx.
Jelikož jde rozsahem o velice krátké dílko, nebudu zacházet do všech podrobností, ale rád bych zmínil například scenérii s osmihlavým ptákem, mučírnu nebo umrlčí varhany. Díky naprosto jedinečnému (v herním světě) grafickému zpracování se totiž z každého nabídnutého obrazu stává nezapomenutelný zážitek, který si budete napřed dlouze a detailně prohlížet, než se vůbec rozhodnete dělat cokoliv dalšího. Pokud vám navíc jména jako Albrecht Dürer nebo Michael Wolgemut až do dnešního dne nic moc neříkala, jsem si téměř jistý, že neznalost napravíte. Autoři se inspirovali, mimo jiné, právě jejich prací a dokázali zachytit hororovou atmosféru na výbornou.
Klik sem, klik tam
Někde vzadu v hlavě mě hlodá myšlenka, by podobná hra mohla obstát jako středověký walking simulator ilustrující trošku jiné peklo, než jaké se na hráče chystá v Agony. Na místo toho jde ale o klasickou klikací adventuru, přičemž si tvůrci za vzory vytkli tuzemské výtvory jako Machinarium a Samorost. Sbírání a kombinace předmětů v jednotlivých scénách je tak logické a kromě něj se můžou hráči těšit na různorodé hádanky, ke kterým ale nedostanou žádné informace.
Tady se podepsala absence textu ze všeho nejvíc. Zatímco některé z hádanek a hlavolamů se dají vyřešit za pomocí selského rozumu a není příliš těžké najít ve věci nějaký systém, narazíte ve hře bohužel i na takové kousky, které logiku postrádají, a pokud se přece jen ve hře objeví nějaká nápověda, není zadarmo. Poskládat mozaiku otevírající brány do podsvětí nebo nakrmit hladovějící ženu ve válkou a démony zpustošené vesnici patří k těm lehčím. Ale projít skrz baziliščí hlavu nebo zdárně přejít řeku mrtvých až k převozníkovi, to už je jiná. Většinou jsem spoléhal na čisté štěstí a hádanky řešil stylem pokus - omyl.
Ještě jedna drobnost ale tradiční hratelnost zpestřuje. Akční sekvence, v nichž hráč utíká s Harrym před dělostřelectvem nebo se snaží poskládat z vraků lodi malý vor, obohacují hru o akčnější prvek a vytrhují hráče z pohodlí. Boj o přežití totiž závisí na přesně provedené sekvenci kliknutí a třeba útěk přes projektily z děl je především o trpělivosti a perfektním naplánování pohybu. Na rozdíl od akčních adventur tu neexistuje možnost rozmyslet si pohyb v polovině. Postava odběhne daný úsek, ani o kousek míň nebo víc.
zdroj: Archiv
Boží soud
I na misky vah v Apocalipsis dojde. Na jedné straně musí bezpochyby spočinout dechberoucí vizuál. Spolu s ním tam skončí také zvukový doprovod a vyprávění, které ale může působit lehce amatérsky, což ovšem považuji za cíl a částečně také za důsledek Nergalovy angličtiny. Kouzlu to nicméně neubírá. Na druhé misce vah ovšem skončí velmi krátká herní doba a především nevyváženost jednotlivých pasáží a hádanek.
Podobných her moc není a Apocalipsis zároveň jasně ukazuje proč. Zahrnout do daného grafického zpracování přemíru textu by působilo rušivě až nepatřičně. Najít a inspirovat se ještě větším množstvím dřevorytů také nebude zrovna nejjednodušší a přihlédneme-li i ke skutečnosti, že se jedná o prvotinu malého polského studia, částečně rozporuplný výsledek je více než nasnadě.
Já osobně mám v tomhle místě jednu velkou (ne)výhodu. Pro svoje zájmy a zaměření jsem jasnou cílovou skupinou pro podobnou hru a snadno mne nadchla. Přesto je třeba si nalít čistého vína a přiznat, že Apocalipsis má k dokonalosti daleko. Jednotlivé stěžejní prvky jsou velice dobře ukotvené a drží zbytek chatrnější konstrukce i s obráceným křížem. I když jde “jen” o dobrou hru, vřele ji doporučuji všem zájemcům o umění, adventuristům, okultistům a nebo jen hráčům, kterým už přemíra realismu ve hrách leze krkem a chtějí občas navštívit nějaké zajímavější světy.
