Bez zbytečných cirátů 

Assassin's Creed Syndicate odhazuje spoustu nápadů a experimentů, které tvůrci v sérii používali už od Brotherhood. Jejich krédem je totiž čistota konceptu a začíná to už u zápletky. Jacob a Evie Fryovi jsou vycvičení asasíni, kteří působí v provinčním Croydonu. Londýn je i přes zoufalé dopisy posledního člena místní buňky Henryho Greena zcela pod kontrolou templářů, kteří praktikují správnou kombinaci moci z politických kruhů i z lidových vrstev, kde mají pod palcem největší londýnský gang. Přidejte k tomu kontrolu průmyslu a možná se nebudete divit, proč asasíni boj o britskou i světovou metropoli vzdali.

Neplatí to však pro sourozence Fryovi, kteří bez svolení vedení vpadnou do Londýna a začnou podlamovat základy mocenské pevnosti templářů. A přestože mají podobný cíl, povahově jsou rozdílní. Jacob chce vzít město a templáře útokem s vlastním gangem. Evie je naopak rozvážnější a jde jí hlavně o výzkum artefaktů Edenu, které považuje za hlavní prostředek k vítězství.

Na zápletce potěší, že už obšírně nevysvětluje roli asasínů a templářů nebo boj o budoucnost světa. Postavy mají své místo v asasínské hierarchii a stejně jako hráči dobře ví, co se v minulosti odehrálo. Moderní linku navíc tvůrci maximálně upozadili, protože si uvědomili, že Assassin's Creed je primárně o výletu do minulosti - po uzavření Desmondova tažení už nemá smysl cokoli vysvětlovat. Není totiž co vysvětlovat, což potvrzuje několik krátkých sekvencí ze současnosti.

Křižovatka světa a tavící kotel společnosti 

Hlavním zdrojem zábavy v Syndicate je Londýn. Město je, stejně jako třeba v Brotherhood a dalších klasických dílech série, hrdina, od kterého se všechno odvíjí. Londýn je obrovský a bledne před ním nejenom Řím, ale i Paříž. Nejde však jen o rozlohu, ale hlavně o věrnost dobové realitě, se kterou tvůrci virtuální Londýn vybudovali - zejména pokud jde o společenskou hierarchii v jednotlivých čtvrtích. Ulice jsou také adekvátně zalidněné, takže bez problémů poznáte, kde se zrovna procházíte – sledujte shon továrny a tržiště, vidíte děti, jak si na dvorku kopou s míčem, případně dřou v továrně, kterou můžete v rámci obsazování Londýna a zlepšování vztahů s NPC „osvobodit.“

K bezproblémové orientaci ve městě přispívá i monumentální industriální architektura. Se slzou v oku se sice nad masivním továrním blokem a dvoupodlažním nádražím nerozněžním, ale monumentálnost těchto budov nelze pominout. Viktoriánský Londýn zkrátka funguje vizuálně i herně, a když vás chytne turistická nálada, můžete si skočit (doslova) do Westminsteru či na Trafalgar Square nebo vylezete Nelsonovi na hlavu, abyste měli dobrý rozhled.

Pocit, že jste ve skutečném velkoměstě, podporuje i čilý ruch. V Londýně je všechno v neustálém pohybu. Nejen lidé a kočáry, ale také vlaky a lodě na Temži, po kterých se můžete rovněž pohybovat, nebo na nich můžete sabotovat obchody templářům. Nebo se můžete u Temže jen tak zastavit a kochat se...

zdroj: Cinemart

Kočár? Ne, raději provaz. 

S velikostí města (někdy až téměř nepříjemnou) souvisí nové druhy dopravy, hlavně kočáry, které můžete ve stylu GTA krást. Časem ale pro svůj gang získáte vlastní kočáry, ve kterých spolubojovníci hlídkují, účastníte se v nich závodů a dá se na nich i bojovat. Přes bohatou nabídku činností mě ale kočáry nezaujaly. Ovládání je sice intuitivní, ale boje v nich jsou spíše neohrabané, takže se městem raději pohybuji po svých.

Proto se hodí další novinka - vystřelovací provaz, který z obou hrdinů dělá svým způsobem Batmana. S pomocí provazu se můžete bleskově vytáhnout na vysokou budovu nebo přejíždět mezi budovami a výrazně tak urychlit už tradičně dynamický asasínský pohyb po střechách. Především ale provaz nabízí taktické výhody při plnění úkolů v misích, přestože jsou pak ve výsledku některé z nich až příliš jednoduché. Zejména v kombinaci provazu s vrhacími noži.

S pomocí vystřelovacího provazu se ale můžete bleskově přesouvat i od oběti do skrytu a číhat na dalšího nepřítele. Společně s použitými RPG prvky tím tvůrci podpírají stealthovou hratelnost, kterou můžete praktikovat v celé řadě situací.

Tahle hra má úroveň 

Zmíněné RPG prvky vychází z toho, že obě dvě postavy levelují, což je podstatné zejména při střetu s nepřáteli. Když se pustíte, klidně i do hromadného boje s nepřáteli na stejném levelu, tak je spíše zmasakrujete, možná i bez jediného škrábnutí. Ve chvíli, kdy jsou ovšem protivníci několik levelů nad vámi, máte problém. Mají totiž mnohem víc životů, rozdávají větší rány a vaše zbraně jim nezpůsobují žádné velké poškození. Hra tím naznačuje, že do některých akcí byste se neměli pouštět, protože nejste na dost vysokém levelu. Kdo ale hledá výzvu, může náznaky ignorovat, což se občas logicky nevyplatí.

Dosažený level dále určuje, jaké zbraně a vybavení můžete mít, respektive vyrobit. Stojí to i peníze a materiály, které sbíráte po městě, ale nikdy se nestalo, že bych neměl dostatek peněz. Při pořizování výbavy mě vždy limitoval jen aktuální level. Role ve hře zabudovaných mikrotransakcí, přes které si mohou líní hráči koupit za reálné spoustu virtuálních peněz, je tedy zbytečná – v zásadě nechápu, kdo by měl chuť platit za něco, co snadno získá během hry. Vše se odemykalo přirozeně tak, jak jsem procházel příběhem. Díky bohu už také ve hře nejsou stupidní bedny z Unity, které by šlo odemknout jenom s použitím mobilní aplikace.

zdroj: Archiv

Právě levelování a s tím spojená výroba zbraní a předmětů je jedním z dalších zdrojů zábavy. Jacob a Evie sice mají společné finance a získávají stejný počet zkušeností, ale mají oddělené stromy schopností. Přestože vás hra od začátku mírně pošťuchuje, abyste z Jacoba vytvořili brutálního zabijáka, který obstojí v boji tváří v tvář, a z Evie zase královnu stealthu, můžete s pomocí investice do různých schopností zaměření postav upravit. Nechtěl jsem mít z Jacoba halamu, co o všechno zakopává, tak jsem v jeho případě investoval bodíky do plížení. A naopak jsem chtěl, aby Evie v boji vydržela vydržela víc než dvě rány, takže jsem v jejím případě zainvestoval do schopností bojových.

Postupem času, kdy schopnosti stojí více bodů, už je třeba obě postavy více specializovat. Evie tak po dvaceti hodinách hraní při plížení slyšel jen dobře vycvičený pes a dokázala odemknout i nejvíce zabezpečené „zlaté“ truhly, k jejichž otevření jsou třeba speciální Lockpick schopnosti. A Jacob se sice dokázal obstojně plížit a schovávat, ale hlavně v soubojích se choval jako tank.

Váš styl hry výrazně definuje i volba výbavy. Zbraně mají tři hodnoty – útok, ochromení a aktuální poškození. Když jsem si konečně odemkl kukri, nejdřív jsem nechápal, proč by měl Jacob dále používat boxery. Pak mi ale došlo, že k mému stylu boje s pomocí řetězení komb více sedí boxery – díky jejich ochromení se protivníci Jacoba sotva dotknou. Záleží ovšem na individuálním přístupu každého hráče, samozřejmě.

Gangy Londýna 

Modifikovat můžete v Syndicate vedle postav a výbavy celou řadu dalších věcí. Třeba ve vlaku, což je vaše základna, která jezdí po Londýně a její poloha se neustále mění, můžete kromě craftingu vylepšovat svůj gang, kupovat nové zbraně a financovat hospody nebo mladé zlodějíčky. Anebo můžete uplatit policii, aby občas přivřela oko nad vašimi nezákonnými akcemi, což vřele doporučuji. Jakmile vás začne po hlavě třískat hlídka bobíků, jde do tuhého.

Policie reflektuje, co se děje, takže pokud třeba bojujete s cizím gangem, zapojí se do bitky v poněkud brutální pacifikaci a běda, když na někoho z nich zaútočíte nebo nedej bože vrazíte vozem. Policii je lepší, pokud to jde, jít z cesty, což myslím dobře odráží pozici londýnských gangů dané doby. Vraždit se mezi sebou to ano, ale jakmile se o vás začnou zajímat modré uniformy, končí legrace.

zdroj: Archiv

Chyběl mi však ve větší míře dopad vašich činů na lidi ve městě. Samozřejmě, na zabití osoby reagují útěkem, když se pokusíte plížit mezi nimi v davu, hlasitě se diví, a když jsem před pracovnicemi v továrně vykradl zlatou truhlu, jedna z nich za mnou šla půl továrny, aby mi nadávala a vysvětlovala, že tohle se nedělá. V takto elementárních případech AI reaguje. Na mnohem závažnější přestupky pořádku ale reaguje jen vlažně, jakoby zběsilé závody kočárů byly v pořádku – hra díky tomu mírně ztrácí na autenticitě.

Ze všeho nejvíce mi ale ve hře chyběl charismatičtější úhlavní nepřítel. Nejvyšší z templářů je jen padouch a nic víc, protože ničím nevyniká. Lepší je to s jeho nohsledy, kteří jsou lépe propracovaní, přestože se jejich osobnost nejvíce projeví až v okamžiku jejich smrti.

Dobová vzdělávací exkurze 

Stejně jako minulé díly plní i Syndicate roli jakéhosi muzea, takže vedle dobového Londýna a jeho architektury ve hře narazíte i na historické osobnosti včetně Dickense, Darwina, Bella, Florence Nightingale a dalších. Občas jejich role ve hře působí násilně, ale častěji je přirozená. Je však pravda, že je všechny potkáte v rychlém sledu, což působí prapodivně, protože ve skutečnosti by k tomu nedošlo, a boří to iluzi uvěřitelnosti. V předchozích Assassin's Creed hrách k tomu docházelo také, ale protože osobnosti z řekněme středověkého Istanbulu znal málokdo, nebyl tento malý problém tak nápadný.

Přesto ale v Syndicate vystupuje několik lidí, kteří v těchto turbulentních časech sehráli větší či menší roli a doposud jsem je vůbec neznal. Jde spíše o lokální „hrdiny,“ ale s radostí jsem si pak odskočil do databáze a četl si o nich podrobnosti. Vlastně se tak dá říci, že vzdělávací misi hra a její tvůrci splnili.

Podobně úspěšní byli i při optimalizaci, minimálně v případě PS4 verze. Už se tak nekoná zcela tristní bugfest z Assassin's Creed Unity. Neříkám, že občas neuvidíte prolínání objektů a jiné neduhy, ale třeba toho, že nohy mé postavy prošly materiálem, jsem si všiml třikrát. A jednou se stalo, že ve filmečku zmizeli oba sourozenci, což ale nepovažuji za závažný problém. Ve srovnání s tragédií v Unity jde skoro o zázrak. A s radostí pochválím i soundtrack od Austina Wintoryho. Je příjemně nevtíravý, do dynamiky situace se zapojuje ve správných momentech a skvěle podtrhuje ducha místa a doby.

zdroj: Archiv

Zábava, zábava a ještě jednou, zábava! 

Suchý popis kladů a několika málo nedostatků ale nezvládá postihnout to hlavní - při hraní jsem se vážně dobře bavil. Assassin's Creed Syndicate nenabízí nic přelomového či v rámci série revolučního, jako byly námořní souboje v Black Flag. Syndicate „jen“ dobře dělá to, co dělat chce.

Obě dvě hlavní postavy jsou zajímavé a jejich dialogy dobře napsané a zábavné. Během pobíhání po městě a plnění nepříběhových misí se můžete mezi oběma volně přepínat a bylo tedy zábavné je odlišně profilovat, aby se doplňovali. A v neposlední řadě mě bavil i příběh, který sice nevyrazí dech, ale dokáže vtáhnout a navíc obsahuje jednu skvělou, netradiční pasáž, kterou ale neprozradím.

Jestli tak Syndicate něco kazí pověst, pak je to příslušnost k sérii, která chrlí nový díl rok co rok. Sama o sobě je to skvělá hra s parádně zpracovaným městěm a skvělým pohybem po něm, která de facto nemá žádnou konkurenci. Navíc se produkční hodnoty Syndicate konečně promítly i do technického stavu hry a místo experimentování s ne vždy přínosnými prvky se tvůrci drželi střízlivějších a smysluplnějších přídavků. Assassin's Creed Syndicate je povedený, zábavný a nesmírně uspokojující návrat ke stylu starších dílů, pro který bych s klidem použil strašlivě znějící, ale výstižný, termín „skvělá a poctivá zábava.“