At the Gates – recenze
5/10
zdroj: tisková zpráva

At the Gates – recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

1. 2. 2019 18:45 | Recenze | autor: Václav Pecháček |

„Sid Meier si myslí, že je jediný, kdo může před grandiózní 4X strategie pyšně cpát svoje jméno. Ale to se mýlí,“ funěl Jon Shafer, hlavní designér Civilization V, když v bezesných nocích přemítal nad názvem své příští hry. A tak se zrodila Jon Shafer’s At the Gates, strategie o barbarech, kteří postupně rozkládají upadající Římskou říši. Jenže se taky bohužel ukázalo, že když dva dělají totéž, není to totéž. A to nejen kvůli objektivně výbornému jménu „Sid“, které obyčejného „Jona“ poráží na všech frontách.

Vypravěčovo peklo

Víte, co mám na každé epické strategii, v níž vedete svůj národ k velikosti napříč staletími, nejradši? Historky, které se z hraní vynořují. Třeba když v Civilizaci prosperuju jako nikdy a najednou se proti mně spiknou zrádní Němci a Aztékové, jen aby je zezadu zničil náhlý barbarský nájezd. Díky, barbárci! Nebo když se proti mně náhle obrátí bývalý spojenec a zasype mě atomovkami, protože jsem mu omylem prošel skrz území. Díky, kámo!

Jsou to věci, které si zapamatujete navzdory obrovskému množství tahů, které je potřeba proklikat. Tyhle mikro- i megapříběhy jsou nakonec důležitější než onen známý „syndrom ještě jednoho tahu“. A to je právě problém At the Gates. Syndrom tu sice je a občas mě donutil být vzhůru daleko déle, než bych chtěl, jenže jsem za to odměnou nedostal absolutně nic, co bych mohl vyprávět.

Být barbarským náčelníkem přitom zní jako automatická zábava. „Na ně, mužové! Pleňte jejich domy, vražděte jejich ženy a čůrejte na jejich sloupy!“ chtěl bych povzbuzovat svoje nemyté hordy. Jenže At the Gates si roli takového krále Alaricha představuje trošku jinak. Ze strašného vojevůdce se stává lehce znuděný manažer.

Gótský ministr hospodářství

Ať už si vyberete kterýkoliv z vzájemně dost podobných národů, od Gótů přes Sasy až po Huny, začátek je vždycky stejný. S pár klany se octnete na náhodně vygenerované mapě a vaším cílem je buďto dobýt Římskou říši silou, nebo ji rozložit zevnitř tím, že své klany vytrénujete coby římské legie a tím se v podstatě infiltrujete do pozice nejmocnějšího muže Říma.

Dosáhnete toho tak, že svůj zpočátku chudý národ, který se přes zimu strachuje o to, aby nevyhladověl, dovedete k ekonomické prosperitě. Jeden klan pošlete sbírat vinné bobulky, dalšímu poručíte z nich nadělat alkohol, ostatní zatím můžou kutat železo nebo lovit srnky.

Postupem času se přesunete od otrhávání křovíček až k farmám, které jsou daleko efektivnější a vašim lidem v nich není kosa, když udeří mrazy. Naučíte se vyrábět ocelové nástroje a zbraně. Co vám chybí, to nakoupíte u pravidelně přijíždějící karavany. A až budete dost bohatí, vyberete si jeden způsob vítězství a nikdo vám nebude moct stát v cestě.

A… to je v podstatě všechno. Celá hra stojí jen na postupném objevování zdrojů, trénování jednotlivých klanů v těch profesích, které se vám zrovna hodí, a spoustě a spoustě čekání.

Všechno tu trvá nesmírně dlouho – lovci zabere dobré dva měsíce, než vám je schopný povědět, zda právě objevil stádo srnek, nebo prasat. A schválně někdy zkuste někam cestovat v zimě, kdy se klany musí každé druhé kolo zastavit a utábořit.

zdroj: Archiv

Spíš hordy než aliance

Zdráhal bych se hru označit za mozek rozmělňující nudu, tak strašné to zase není. Přeci jen je hezké po pár desítkách tahů zjistit, že najednou umíte bez problémů vyrobit suroviny, po kterých jste před dvěma hodinami jen závistivě pošilhávali. Ale pokud je to zábava, tak je to zábava velice jednotvárná, těžkopádná, mdlá.

Může za to i skutečnost, že ekonomická složka hry je v podstatě ta jediná, která stojí za řeč. Čekal bych, že válčení bude ve svárlivé éře počátku 5. století věnována minimálně stejná pozornost, ale to bych se mýlil.

Bojování je extrémně takticky omezené. Existuje jen asi pět, šest typů použitelných jednotek a o vítězství nebo prohře rozhodne pouze jejich síla. Žádné obkličování, útoky z boku, vaši lučištníci dokonce ani nestřílí na dálku. Prostě k sobě přijdou dva houfy chlápků s železem v ruce, navzájem se pořežou, bitva je u konce. Celé je to navíc velmi rychlé a pro silnějšího nepřítele není problém během pár tahů vyhladit armádu, kterou jste si budovali celá léta.

A slavná není ani diplomacie. Mohl bych napsat, že je „špatná“ nebo „nedokonalá“, ale to by bylo zavádějící – ona totiž prakticky neexistuje.

Občas potkáte nějakého cizího krále či náčelníka, co k vám má nějaký vztah podle toho, zda máte stejné náboženství nebo zda je zrovna tenhle konkrétní vladař podezřívavý k cizincům. Může vás mít míň rád, pokud se kamarádíte s jeho nepřítelem. Může vás mít víc rád, pokud mu na začátku jako pozdrav věnujete nějaké zlaťáky. Když vás má rád na číslíčko pět a vy kliknete na příslušné tlačítko, vstoupí s vámi do aliance a je až do konce hry váš kámoš. No a občas se naopak strhne nějaká ta válka.

Aliance za konkrétním účelem, obchodování, výměna území, podrazy, koordinace, prostě cokoliv složitějšího, co by vám umožnilo efektivně ovlivnit geopolitickou situaci? Ani nápad. Ve většině průchodů jsem ostatní vládce mohl vesele přehlížet, expandovat tam, kde zrovna nikdo nebyl, a všechno bylo naprosto v pořádku.

Jak dobýt Řím snadno a nudně

Schválně vám tady na pár odstavcích popíšu, jak vypadala moje vůbec první kampaň. Jon Shafer mě v tooltipu na začátku osobně varoval, že At the Gates je velice těžká a nemám se divit, pokud mě někdo vyhladí, takže jsem z toho přirozeně měl docela vítr. Ale případnější by byl spíš něžný vánek, který nesfoukne ani semínka pampelišky.

Mí Gótové se ocitli na pěkné planince s obilím a spoustou železné rudy. Po prvních pár tazích, kdy jsem se trochu rozkoukával, mě napadlo – považte! – vytrénovat pár klanů jako horníky. Začal jsem těžit železo, pak z něj kovat zbraně, ty jsem prodal za velké peníze karavaně, načež jsem si postavil pár vlastních obchodníků, co každý tah vydělávají zlaťáčky.

A potom? Potom jsem jenom klikal. Klikal a klikal a klikal na tlačítko dalšího tahu. Postupně se ke mně připojily další klany, já potkal pár apatických sousedních králů, co se o mě vůbec nezajímali, topil jsem se v penězích a jen tak z legrace vyhlazoval nějaké bandity. Co jsem chtěl, to jsem si od karavany okamžitě koupil, aniž bych hleděl na cenu.

Žádný tlak. Žádná krize. Žádné vzrušení. Vůbec. Nic. Tedy, nic kromě tichého uspokojení, jak hezky mi to jde od ruky, ale věřte mi, že to po pár hodinách vyprchá jako bublinky z otevřené Coca-Coly.

Z nudy jsem pak nevěděl, co dál dělat, tak jsem se podíval, jak že se vlastně dá vyhrát. „Vytrénovat pět legií! Hmm, to asi bude drahé,“ říkal jsem si. Pak jsem si uvědomil, že všechny potřebné suroviny mám, odklikal 24 zbytečných tahů a vyhrál. Kde leží Římská říše, to jsem ani nezjistil.

Dejte mi meč a já ho zahodím

Tuhle podivně monotónní procházku by teoreticky měly narušovat vaše vlastní klany. Mají totiž určité vlastnosti, výhodné i nevýhodné. Tady klan Wulf je třeba agresivní a vládne zvýšenou bojovou silou, ale zase se okamžitě naštve, pokud ho donutíte strávit zimu venku. Klan Ostred zase bude protestovat, pokud ho necháte pracovat v jakékoli jiné profesi než v jeho oblíbeném kovářství.

Občas vás to donutí trošku zkorigovat směr, když třeba plánujete zaměstnat dalšího dřevorubce a klan, který se k vám nastěhoval, jako na potvoru hodlá být za každou cenu průzkumníkem. Ale co, zkrátka si počkáte na příštího přistěhovalce.

Navíc to vašim poddaným ani nedodává potřebnou osobnost, protože jejich vlastnosti často dohromady absolutně nedávají smysl. Nedokážu spočítat, kolikrát se mi stalo, že se ke mně přidal třeba klan, který a) chce být válečníkem a naštve se, pokud mu to nesplníte, b) je to pacifista a odmítá útočit na nepřátelské armády.

Ne, raději učebnici

A právě to je další hřebíček do rakve At the Gates. Ještě bych překousl zívavou hratelnost, kdyby mi hra byla schopná prodat historickou iluzi gótského náčelníka, ale to se jí zoufale nedaří. Nejde jen o to, že vlastnosti některých kmenů jsou padlé na hlavu – problém je i v samotném ekonomickém systému, v němž každý klan dělá vždy jen jednu věc.

Vážně se u antických Germánů jeden klan o deseti rodinách staral o veškeré válečnictví, zatímco muži i ženy v sousední vesničce dnem i nocí sbírali bobule a na všechno ostatní kašlali? Chápu to jako prvek hratelnosti, ale historickou věrnost to tedy rozhodně neposiluje.

To se ostatně dá říct i o divných podmínkách vítězství, kvůli nimž můžete dobýt Řím, aniž byste ho vůbec kdy viděli. Žádné postupné drolení obra na hliněných nohou, které tak krásně ztvárnil například Total War: Attila. Jenom sada naprosto průhledných a ne až tak zábavných mechanik, které nezvládají těžit z neotřelého historického zasazení.

Nuda před branami!

Je tu pár pěkných nápadů, k nimž patří třeba to, že celou hru vlastníte jedno jediné „město“, váš základní tábor. Jakmile někde vytěžíte všechen kámen nebo vyvraždíte všechny laně, je čas se zvednout a jít o dům dál, což je důležité i kvůli brutálním zimám, během kterých se zastaví většina produkce, takže vždycky musíte mít ve spižírně pro jistotu přebytek.

Ale je to málo, zoufale málo na to, abych vám mohl At the Gates doporučit. V zásadě je to kompetentní strategie, kde nenajdete žádné chyby nebo bugy, vypadá moc pěkně statická i v pohybu… jenže co z toho, když je postavena na stejně chatrných základech jako Řím, který se snažíte dobýt?

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Překvapivě bezkrevná strategie, v níž se neschovává ani jiskřička kouzla série Civilization. Ekonomický systém je celkem zajímavý, ale po čase ubíjející. A hra kromě něj nic jiného nenabízí.

Nejnovější články