Proč zrovna my jsme béčko?
Prvotina švédského studia Pathos Interactive má všechno, co v současné době od hry očekávám. Celkem dlouhou kampaň (přes dvacet misí), singleplayerové skirmishe, a když bych snad náhodou zatoužil po mezilidském kontaktu, tak i online multiplayer. Bohužel hned v tom prvním, příběhové kampani, klopýtá, a to z mnoha různých důvodů.
Sami autoři se v popisku hry hrdě hlásí k odkazu dob, kdy „rozhodovali ti, kteří drží v ruce meč“, ovšem hned v prvních misích je náš hrdina komandován náhodným sedlákem ze Sedlákova, který neprojevuje šlechtici s velkým mečem ani špetku respektu. Kdyby hra byla v češtině, snad by mu i drze tykal.
Dialogy a příběh jsou vůbec velmi špatným aspektem hry a co je nejhorší, videosekvence nejdou přeskakovat. Navíc většinu času působí, jako kdyby je dávala dohromady parta lidí, kteří se střídají při psaní po každém slově.
Podobnými problémy často trpí tituly, které se do angličtiny překládají z mateřského jazyka vývojářů. Bohužel pak pokulhává nejen kvalita, ale i logika nejednoho vyjádření, a postavy si tak i protiřečí. Hrdinova společnice Valya to dokazuje krásně hned ve své druhé videosekvenci: „Ha, zajali moje muže, jejich chyba, já pro ně nepůjdu!“ Úkol další mise? Osvobození zajatců.
Takových momentů je bohužel ve hře plno a úmornost špatně napsaného příběhu v kampani fyzicky bolí. Ústředním motivem je tradiční boj proti záporákovi s démonickými silami, který na začátku natrhl sedací partie těm hodným. Střetnutí čirou náhodou přežil hlavní hrdina, který se snaží sehnat armádu a vrátit úder. Tedy až poté, co sesbírá kousky mocného artefaktu.
Je velká škoda, že si autoři nedali záležet na tvorbě alespoň slušného béčkového fantasy. Ono té fantazie ve hře ve výsledku stejně příliš není. Nadpřirození jsou tu vlastně jen nepřátelé a jedna kouzelnická jednotka, kterou může ovládat hráč.
Kvůli špatně napsaným dialogům je těžké si vytvořit vztah k hrdinům, kteří vás celou kampaní provázejí. Přitom by stačila vůdcovská a typicky obětavá postava ve stylu Arkantose z Age of Mythology a bylo by po problémech. Alespoň tedy v příběhové oblasti.
zdroj: Archiv
Je málo dřeva!
První kroky v Bannermen bych přirovnal k první misi za Nemrtvé ve třetím Warcraftu. Máme tu slabého hrdinu, který se musí proplížit mezi nepřáteli, protože sám jich moc nezvládne. Zvolit jako úvodní část kampaně podobnou misi je z mého úhlu pohledu přinejmenším diskutabilní, ale budiž.
Začátek další mise už vypadá jako vystřižený z dětských vzpomínek. Městské centrum, dělníci, těžba zlata a dřeva. Ekonomická stránka hry se opírá jen o dvě suroviny, takže se není třeba bát nějakého smrtícího mikromanagementu v základně. V prvních několika misích si navíc vystačíte prakticky jen se dřevem a těžba zlata stojí na okraji.
Stejně jako je málo surovin, je ve hře i málo budov a v nich obsažených jednotek. Hra bohužel nezvládá ani chytře dávkovat obsah nebo alespoň zmínit, že v té či oné misi už má hráč k dispozici něco nového. Přece to znáte, jak vždycky v intru k nové misi nečekaně přijede/přiletí nová jednotka, kterou hrdinovi někdo posílá. Ne, nic takového.
Zároveň se autoři rozhodli osekat téměř na nulu i technologický strom, tudíž pokud postavíte například kovárnu, tak jste si jen zajistili dvě vylepšení v kasárnech. Žádné pasivní zlepšení brnění nebo poškození, které by se hodilo jako sůl.
Po pár zklamáních jsem pak zjistil, že k úspěšnému hraní mi vlastně stačí jen dvě věci: královský dvůr a něm rekrutování kopiníci. Hotovo. Žádná jiná z budov (mimo centra na rekrutování dělníků) ve hře vlastně není potřeba.
Všechno se odvíjí jen od toho, jak rychle se vám podaří dostat ke kopiníkům a kolik jich v co nejkratší době nakoupíte. Pokud se rozhodnete pro delší a nákladnější cestu a pořídíte si i lučištníky nebo šermíře, spláčete brzy nad výdělkem. Lučištníci se dají alespoň schovat do obranných věží, ale k čemu jsou ve hře šermíři, to mi i po mnoha odehraných hodinách zcela uniká.
Největším šokem pro mě ovšem byl jeden z hlavních prvků hry, který autoři nadšeně uvádějí i mezi popisky na Steamu: boj o místa na mapě, kde se budují speciální chrámy, z nichž pak můžete čerpat kouzla.
Nejjednodušší přirovnání nabízí opět Age of Mythology, kde hráč získával jedinečné schopnosti za volbu svého patrona. Ty se daly většinou použít jen jednou, ale efekt byl k nezaplacení.
V případě Bannermen se efekt opakuje po vypršení cooldownu, ovšem užitečnost kouzel je velmi diskutabilní. Poprvé se s nimi setkáte až v šesté misi, a to opět bez jediného uvedení do děje. Žádná nápověda, žádné: „Hej, tady máš skvělou novou věc, kterou fakt chceš!“
Boží moc, kterou zde získáte, se odlišuje v závislosti na regionu a počtu vybudovaných chrámů. Smutné je, že si hra vůbec nevybírá, a pokud použijete například blizard, raději utíkejte jako o život. Ony skvělé schopnosti mající za úkol zvrátit průběh bitvy totiž snadno zničí i vaši armádu. Nebo nebudou mít žádný velký vliv.
zdroj: Archiv
Co šíp, to zásah
Absence dobrého příběhu, minimum opravdu zásadních jednotek nebo nedomyšlené nadpřirozené schopnosti by se daly připsat mému zpovykanému hráčskému já, které chce prostě jen další Age of Mythology. Pravdou ovšem je, že Bannermen trpí i po dalších stránkách.
Začít bych mohl modelem poškození, který z hrdinů bez speciálních schopností dělá jen papírové panáky. Ten stejný model poškození absolutně nechápe rozdíl mezi obléhacím strojem a hrotem vrženého kopí, protože za všech okolností udělá větší paseku kopí a parta asi patnácti kopiníků dokáže jedním společným vrhem zničit strážní věž. Tedy za předpokladu, že věž uvidíte.
Docela zvláštně je totiž vyřešené odkrývání mlhy války. V Bannermen hraje důležitou roli výškový rozdíl a drtivá většina základen je už od začátku umístěná na jakýchsi náhorních plošinách a vyvýšeninách. Logicky se pak takové základny lépe brání a hůř dobývají, jenže zatímco vy musíte většinou stát přímo u paty výše položené budovy, abyste ji viděli, AI s tím nemá problém, a tak vás ostřeluje z mnohem větší dálky, zatímco vaše obranná věž nepřítele ani nevidí! Neskutečně frustrující.
Umělá inteligence svou úlohu všeobecně moc nezvládá, a to hlavně v situaci, kdy s ní musíte spolupracovat. Kooperačních misí není málo, a z hráče se v takové situaci stává pečovatel. Nejdřív zabezpečíte spojencovu základnu, pak teprve řešíte samotnou misi.
Není nic horšího, než když po půl hodině hraní naprosto nečekaně umře spojenecká hrdinka a vy musíte začít misi od začátku. Od začátku, protože ve hře chybí možnost uložit si postup! Respektive já jsem žádnou takovou možnost nenašel.
Špatně je na tom i pathfinding jednotlivých postaviček, takže se mi opakovaně stávalo, že se někdo někde zaseknul nebo se mi armáda nečekaně rozdělila na dvě skupinky, přičemž jedna obcházela bezdůvodně polovinu mapy.
Hřebíčkem do rakve, po kterém jsem už nechtěl Bannermen znovu zapínat, byla mise, na jejímž konci namísto videa hra několikrát po sobě spadla. A jelikož jsem si nemohl uložit rozjetou misi, skončil jsem. A skončili i Bannermen.
Vrať se do hrobu
Nečekal jsem zázrak, ale čekal jsem alespoň slušnou hru. Když totiž zrovna nic nezlobí a člověk má možnost se ponořit do hraní, budovat si základnu a přetahovat se s v tu chvíli příčetnou AI, je to radost.
Navíc se autoři pokusili kampaň osvěžit i misemi, v nichž nejde jen o to, zničit nepřítele. Máme tu stealth mise, arény, v nichž může excelovat vylevelovaný hrdina… Častějším scénářem je bohužel boj se špatně nastavenou mapou a logickými kiksy, jako je obléhání pouštní pevnosti bez obléhacích strojů, které si hráč nemůže v dané misi postavit.
Bannermen je zářnou ukázkou toho, že mít vizi a dobrý úmysl nestačí. Pak vznikají sice na první pohled lákavé hry, ale tak špatně provedené, že ani sebesvětlejší stránky nedokáží přehlušit to otravné, co vás při hraní potká.
