Jak jinak chcete očistit své jméno a dokázat, že jste v prvopočátku žádnou krev na rukou neměli? Jinak, než skrze hektolitry čerstvé červené tryskající z ran nepřátel, to nepůjde. A možná se v temném příběhu dozvíte, že až tak úplně nevinní nejste…
Blackguards svou základní zápletkou možná zní jako typická akční hra, respektive akční RPG, ale ve skutečnosti se od své konkurence dost podstatně liší. Systém bojů je zde totiž tahový a staví především na týmové taktice a sehraností mezi maximálně pětičlennou skupinkou dobrodruhů, která musí překonat všechny překážky, jaké jim jen protivníci i bojiště samotné postaví do cesty. Hra tak působí spíše jako mix adventury a taktické strategie s RPG prvky ve stylu XCOM: Enemy Unknown nebo Fire Emblem: Awakening. A pozor – maximální důraz je kladen na strategickou část, ne na vyprávění příběhu.
Základní principy tahového soubojového systému jsou jednoduché. Každá postava má v rámci jednoho tahu určené pořadí, v jehož průběhu může (podobně jako v novém XCOM) provést pohyb na určitou vzdálenost a potom nějakou akci, případně se přesunout o dvojnásobnou vzdálenost bez možnosti útoku. Poté přichází na řadu další jednotka v pořadí (ať už přátelská, nebo nepřátelská) a tak to jde až do konce tahu, kdy se opět vyhodnotí jednotlivé iniciativy a pořadí se určí znovu (může se prohodit třeba díky změně zbraně).
Do boje!
Samotné souboje se odehrávají v rozličně velkých bojových „arénách“ rozdělených na jednotlivé hexy, které se vyznačují poměrně velkou variabilností a porůznu rozmístěnými pastmi a interaktivními objekty. Je až překvapivé, jak důležité ve hře je využívání terénu – spousta soubojů se dala podstatně zjednodušit, třeba využitím ohnivé koule, která zapálila trávu, v níž stál nepřátelský tygr. Samozřejmě se dá využívat omezených prostorů, aby proti vám stála vždy jen část soupeřů apod.
Souboje jsou svižnou zábavou a poskytují rozptýlení hlavně zkušeným stratégům – nováčci v žánru by však při vysoké obtížnosti mohli hořce zaplakat. Většinu času jsem se proto dobře bavil. Svůj podíl na tom mělo střídání prostředí i typů nepřátel, stejně jako hrátky s interaktivními objekty.
Neustále vás tak něco udržuje ve střehu a přitom se pořád jede v duchu od začátku jasně nastavených pravidel. Geniální je třeba bojiště, na němž se nachází uzdravovací misky a obrovské sloupy s tekutým ohněm, který dokáže zapálit i půl bojiště. Originalita však bohužel nevydrží celých pět kapitol hry, a někdy za půlkou vás už pravděpodobně začne design nudit.
Trnitá cesta k vítězství
Bohužel je ale Blackguards hra, která v některých momentech přináší strategickou nirvánu, a pak dokáže vyvolat i záchvaty vzteku a přinutí vás vymýšlet nové nadávky. Nad podezřele častým selháváním kouzel, která mají šanci na úspěšné seslání 89 %, ani není třeba lamentovat. Komu se to v jakékoliv hře nestávalo podezřele často, ať zvedne ruku. Horší situace nastává ve chvíli, kdy vám popisek kouzla tvrdí, že při úspěšném seslání dá vždy osm poškození a ejhle – jednomu druhu potvor dává pouze šest. Tak jak to tedy je?
Zakroutit hlavou a zodpovědným osobám i krkem je však nutno kvůli pathfindingu. Postavy jsou bez mrknutí oka schopné přeběhnout přes hexy, o nichž ví, že na nich jsou umístěny pasti. Dokonce i navzdory faktu, že cesta přes ně není kratší! Je sice možné postavy řídit doslova hex po hexu, ale nejpohodlnější to zrovna není.
Druhá výtka je pak vyloženě systémová – hra vás často nutí přežít několik bitev po sobě, mezi nimiž nemůžete své postavy jakkoliv uzdravit, nechat odpočinout nebo dovybavit (např. doplnit šípy u lučištníků). Minimálně poslední dvě položky jdou zcela proti logice věci. A když se vám první bitva povede jen „tak tak“, je velice pravděpodobné, že budete muset opakovat celou dvojici nebo trojici soubojů. Stejně tak nepotěší některé souboje, u nichž není jasně daný cíl nebo tahový limit pro splnění úkolu.
RPG strategie
Abyste v tomto systému byli schopni porazit všechno a všechny budete potřebovat naplno využít specifické vlastnosti trojice povolání (bojovník, kouzelník, lučištník). Hned v úvodu se k vašemu hlavnímu charakteru (povolání si můžete vybrat) přidá trpasličí válečník Naurim a mág Zurbaran, kteří budou minimálně z počátku hry plnit úlohu vašich společníků.
Brzy také zjistíte, že se od sebe neliší jen jednotlivá povolání, ale i postavy – například bojovník Takate z druhého aktu je naprosto jiný typ, než trpaslík Naurim. Zatímco Naurim představuje klasického „tanka“, Takate spíše sází na obratnost a nepřátele si díky kopí drží dále od těla.
S různorodostí potom souvisí i rozvoj jednotlivých postav – stejně jako v klasickém RPG i zde získává celá družina zkušenosti za vyhrané souboje a splněné úkoly. Jenže celkem netradičně se zde nevyskytují žádné úrovně ani automatické povyšování. Místo toho můžete za získané body buď povýšit dovednost zacházení se zbraněmi, jeden ze základních atributů, nebo zvýšit úroveň nějakého toho kouzla. Speciálními pravidly se pak řídí jak učení kouzel, které musíte nejprve vyčíst z čarodějnických grimoárů, tak získávání speciálních schopností a vlastností, jež mohou po splnění určitých podmínek naučit konkrétní mistři ve městech.
Počítejte však s tím, že každý z nich umí něco trochu jiného a nikdy nenajdete velmistra ve všech odvětvích. Takto nastavený RPG systém je výborný a originální, přestože mě zprvu nutnost nalezení mistrů zarazila. Dává však smysl a nutí vás nad rozvojem charakteru co nejdéle přemýšlet, a třeba i dlouho šetřit na získání nějakého toho speciálního pohybu.
Na druhou stranu však dokáže vyloženě naštvat, když dvě hodiny syslíte bodíky na nějakou schopnost, abyste to nakonec nevydrželi a rozfofrovali je za dvě „horší“. To, že učitele, který požadovanou schopnost učí, najdete o pět minut později, je dle Murphyho zákonů jistotou.
Vyprávěj... jak jsme všechny zabili
Přestože jsou jádrem hry převážně souboje, nedá se říct, že by příběh byl nezajímavý. Prim v něm sice nehrají až tak nečekaná odhalení a neokoukané zvraty, ale to vše bohatě vynahrazují jednotlivé postavy. Jejich charakterizace přesahuje standard i v RPG žánru a jakékoliv volby týkající se vaší družiny ve vás zanechají nesmazatelnou stopu. Stejně tak potěší i možnost výběru stran v rámci rozličných úkolů a důraz kladený na morální stranu věci.
Blackguards tak zdařile kombinuje taktickou strategii s RPG prvky nejen v oblasti rozvoje postav, ale také v samotném herním vyprávění a stylu. Jakožto neokoukaný experiment funguje velice dobře a já hru i přes několik výtek mohu doporučit – pokud vám obě oblasti něco říkají, budete mít na pár desítek hodin o zábavu postaráno. Přinejhorším si ale můžete vyzkoušet demo a sami zhodnotit, jak vám hra sedne.
