Blacksad: Under the Skin – recenze

2. 12. 2019 18:30 - Recenze
autor: Zbyněk Povolný

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: PS4, Windows, MAC, Xbox One, PS4 Pro, Switch, Xbox One X

Blacksad je výborný komiks, který v roce 2012 získal cenu Fabula Rasa v kategorii nejlepší komiks a nejlepší kresba, a po vzoru povedené adventury The Wolf Among Us od zaniklého studia Telltale si tenhle panteří detektiv ze staré školy brousí drápky i na videoherní médium. Vaškovy dojmy z Gamescomu ve mně moc nadějí nevzbuzovaly a po dohrání musím bohužel konstatovat, že se s chutí vrátím ke knižní verzi a na tu herní radši zapomenu.

Verdikt

Dobovou atmosféru a pár dobrých nápadů přebíjí frustrace z chyb, toporného ovládání a naprosto žádného vlivu na průchod příběhem. Obrovské zklamání ze světa mého oblíbeného komiksu.

Hodnocení redakce
4
Karta hry ▶

Recenze

Celá galerie

Kočičí detektiv, co problémy nakousne a neřeší

John Blacksad je válečný veterán a soukromý detektiv, který se od prvního okamžiku řítí do problémů. Dcera zesnulého majitele tělocvičny pro boxery si Johna najme, aby pro ni podezřelý skon vyšetřil. Nejenže je něco podivného na smrti jejího otce, ale v tu dobu zmizel i jeho nejnadějnější boxer, a to pár dní před zápasem o titul. Celkem klasická zápletka, která během přibližně osmi hodin hrací doby nabírá na obrátkách a podívá se i mimo sportovní kulisy.

Příběh panteřího detektiva nabízí mnoho témat, jako je například užívání dopingu, falšování zápasů, dopady válečných tažení na mysl vojáků, ale nevyhýbá se ani tématům zneužívání mladistvých či nezákonného testování léků na lidských (nebo, vzhledem k antropomorfizaci, zvířecích) subjektech.

Problémem je ale fakt, že v tom všem hra klouže jen po povrchu. Témat je sice hodně, ale že by k nim Blacksad měl doopravdy co zajímavého říct? Bohužel ne. To je škoda, protože poukazovat na zmiňované problémy mi přijde důležité a aktuální. Lepší by bylo se místo kvantity soustředit na scenáristickou kvalitu, byť by to třeba znamenalo probrat pouze zlomek zdejších společenských jevů. Takto veškeré dění působí chaoticky a přebíhá se od jednoho tématu k druhému, aniž by cokoliv mělo větší smysl či dopad.

Nerozhodovat, nehýbat, mlčet, nedýchat

Adventury založené na dialozích a rozhodnutích by měly alespoň předstírat, že vaše rozhodnutí něco změní, jenže Blacksadovi se něco takového žalostně nedaří. Neustále jsem byl vedený za ručičku s nulovou tolerancí jakékoliv odbočky či chyby.

Přišlo mi divné, že jsem nemohl přehlédnout žádnou stopu, hra mě prostě nepustila dál, dokud jsem vše neobjevil. Některá rozhodnutí, která mohla být naoko klíčová, jsem ani nemohl provést. Jednou jsem se rozhodoval, jestli pomoct jednomu sígrovi v potížích, a hra se mě třikrát za sebou zeptala, jestli mu chci poskytnout pomoc. Jednoduchá volba typu ano/ne, která by mohla mít vliv na další průběh dané pasáže. Jenže hra mi opakovaně ukázala, že jen jedna možnost je správná a při opačném rozhodnutí musíte celé kolečko opakovat, protože autoři si to nalajnovali jinak. A to bohužel není ojedinělý případ.

Ostatní tituly podobného zaměření se alespoň trochu tváří, že na rozhodnutí záleží. Zde je vám jasně řečeno, kam a kudy se dát a jak odpovídat. A není ani zábava tohle nalinkované divadýlko nečinně sledovat, protože dialogy jsou mnohdy toporně napsané i zahrané.

Když už si stěžuju, nemůžu nezmínit samotné ovládání hry, které je naprosto příšerné. Horší kameru jsem dlouho neviděl, statickou bez možnosti jakékoliv kontroly. Jsou tu špatně nastavené interaktivní body pro použití věcí. Nejednou se mi stalo, že abych sebral jednu jedinou věc na podlaze, točil jsem se kolem jak hadr na holi a snažil se najít tu správnou pozici a pixel, abych po ní mohl sáhnout. A věřte mi, že je to příšerně frustrující, když se vám to děje u každé druhé překážky.

Slušný bijec ve špatný čas

Samostatnou kapitolou jsou soubojové části v podobě quick time eventů. Takovým soubojem začíná celá hra, což je vývojářská hrubka, kterou těžko chápu, hlavně když načasování probíhá naprosto nečekaně a je hrozně jednoduché umřít. Na tohle jsem tedy doplatil hlavně na konci příběhu, kdy mě rychlé mačkání kláves dokonale překvapilo a objevil jsem tak snad jedinou věc, která šla během hry ovlivnit. Nepotěšilo mě to.

Pravda, některé soubojové sekvence vypadaly parádně a měly perfektní atmosféru. Hlavně tedy ta, když Blacksada přepadli v temné uličce a celý souboj probíhal jako bitka stínů na osvětlené cihlové zdi. To byla prostě atmosférická paráda, ale zbytečnou frustraci ze začátku a konce rozhodně nevyvážila.

Nejzajímavější částí hry je detektivní složka, i když ani tam nejsem úplně spokojený. Blacksad jako každá kočkovitá šelma vyniká zrakem a sluchem, k tomu je přidaný i čich, takže vám neunikne jediná stopa, což vlastně stejně neunikne, protože vás hra odmítne pustit dál, když cokoliv přehlédnete.

Když posbíráte vodítka, můžete se podívat do zápisníku, který se automaticky aktualizuje nebo se Blacksad zamyslí a vy pak spojujete jednotlivá vodítka k sobě. Nápad je to opravdu zajímavý, jen by mě více bavilo, kdybych opravdu vodítka dával dohromady sám, protože hra vám pomáhá a ukazuje vám, kolik vodítek je možno spojit, což je opravdu velká a opravdu zbytečná pomoc.

Celá galerie

Lahodná atmosféra nestačí

Parádní je dobový soundtrack. Noirovou atmosféru neustále doprovází tóny saxofonu a všechno to má nádech padesátých let minulého století. To se autorům povedlo, i když jeden souboj probíhal absolutně bez zvuku, a to působilo opravdu divně.

A divná je i podoba některých postav. Sám protagonista působí ještě celkem solidně, ale většina vedlejších charakterů nevypadá vůbec dobře. Což mi připadá jako obrovská škoda vzhledem k tomu, že knižní předlohu maloval fantastický Juanjo Guarnido.

U postav ještě chvíli zůstanu a trochu oklikou se vrátím zpátky k příběhu. Postav je na tak krátkou herní dobu opravdu obrovské množství a jejich potenciál je naprosto nevyužitý. Většinou se jen naznačí nějaký konflikt a poté, co detektiv vyřeší, co mu hra velí, postavy přestávají existovat a už se k nim příběh nevrací, i když mi u několika z nich přišlo, že by si zasloužily více prostoru, protože jejich linky pak působí neúplně a neukončeně.

Na své si přijdou aspoň fanoušci sbírání herních předmětů. Během hry můžete plnit své album samolepkami boxerů, hokejistů, baseballistů či basketbalistů. Hráči samozřejmě nejsou licencovaní, ale určitě si u některých vybavíte jejich lidské ekvivalenty. Ovšem nezapomínejte, že se hra odehrává v padesátých letech, takže žádný Medvěd Jágr nebo Lasička Gretzky se nekoná.

Sbírání mě překvapivě hodně bavilo, protože jsem se tak vrátil do dětských let, kdy jsem alba plnil hokejovými kartičkami. Ale tahle drobnost rozhodně nemůže vyvážit obrovský pocit zklamání ze zbytku hry. Velký patch sice opravil dost chyb, ale on je problém v samotném základu. Křečovité ovládání zůstává, šíleně dlouhé pomlky při mluvení také. Příběh není vlastně zase tak špatný, ale váš vliv na něj je nulový a vše působí tak nějak polovičatě a neúplně.

Tagy: New York komiks adventura detektivka noir příběhová

Zdroj: vlastní

Související hry

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)